Dobrý den, Alice,

popravdě jsem moc nedoufal, že mi odpovíte. O to víc mě Vaše odpověď potěšila. K absenci základních informací se vyjádřím úplně na konci. Nicméně i bez řešení konkrétní situace mi tato zpověď přijde dost zoufalá a pokud Váš odbor funguje jinak, čekal bych, že k tomu nějaké stanovisko zaujmete. Když vynechám případ rodiny, tak mi vyvstávají tyto dotazy:

Zaměstnanci ve Vyšních Lhotách jsou opravdu kvalifikováni pro tuto práci? Přístup k cizinci by asi neměl být na úrovni, která je popsána:

"špatně s námi jednali, uráželi nás, v bufetu nás prodavač nazval sviněmi, odkud jsme se prý vzali."

Mají cizinci k dispozici osobu, která je informuje v jejich rodném jazyce o všech právech, která mají?

Domašov nad Bystřicí - "jedli jsme potraviny, které byly uskladněny ve sklepě, kde žili psi. Dětem dávali jogurty s prošlou lhůtou. My chápeme, že chtěli ušetřit."

Kašava - "během noci 2-3x přijížděla policie se psy, ve 2-4 v noci bouchali na dveře."

Bohužel jsem nikde nenašel, zda tyto oblasti jsou pod Vaším odborem, ale předpokládám, že ano, když je jméno pana Haišmana skloňováno docela často.

Tudíž otázky na Vás jsou:

Fungují zmiňované tábory tak, jak je popisováno v dopise?

Přistupují pracovníci takto neprofesionálně k cizincům?

Dostávají cizinci po převzetí do tábora informace ve svém rodném jazyce a v plné míře? (Pochopte - tak, že jim není sdělena jen část.)

Máte někde zveřejněné na stránkách, jak tábory vypadají?

Nyní k Vaši zmiňované absenci základních informací:

Nevím, zda jste opravdu dočetla až do konce článek na zmiňovaném odkazu.

Jen pro jistotu, vykopíruji poslední část:

"Tento dopis byl napsán před rokem. Teprve po osmi letech, kdy se rodina vláčela z jednoho uprchlického tábora do druhého, krátce po intervenci v jejich prospěch ze strany paní Světlany Gannuškinové (členky Rady pro lidská práva prezidenta RF a kandidátky na Nobelovu cenu míru 2010) u zmocněnce pro lidská práva Michaela Kocába, rodina dostala jen doplňkovou ochranu na dva roky. To znamená, že za dva roky musí projít celou azylovou procedurou znovu."

Je možné, že jste na pracoviště nastoupila v nedávné době, ale předpokládám, že jméno pana Kocába znát budete. Stejně jako byste mohla znát i jméno paní Světlany Gannuškinové. A s největší pravděpodobností i Váš odbor tento případ musel řešit. Proto mě Vaše odpověď příliš neuspokojila a očekávám, že mi odpovíte nyní.

Vaše odpovědi bych chtěl věřejně prezentovat.

Předpokládám, že jako transparentní odbor s tím nebudete mít problém.

Pokud ano, dejte mi v odpovědi vědět.

Přeji hezké dny a pokud máte prodloužený víkend, tak příjemné volno.

S pozdravem

Vážený pane Davčíku,

Vaše dotazy jsem konzultovala s oddělením mezinárodní ochrany, které je zodpovědné za vedení řízení o udělení mezinárodní ochrany a níže předkládám vyjádření a upřesnění k mé předchozí odpovědi, kdy jsem tyto informace neměla k dispozici.

Azylový zákon i příslušné mezinárodní úmluvy na ochranu uprchlíků nám zakazují podávat jakékoliv konkrétní údaje o osobách žádajících o mezinárodní ochranu v České republice, a to z důvodu ochrany jejich či jejich blízkých, kteří mohou ještě žít v zemi jejich původu a jejichž život či svoboda by mohly být takto ohroženy. Proto nemůžeme nikdy veřejně komentovat konkrétní případy a rovněž v rámci řízení o mezinárodní ochraně můžeme informovat o jednotlivých krocích pouze osoby, které k tomu disponují speciální plnou mocí, danou konkrétním žadatelem o mezinárodní ochranu, který si sám musí zvážit, v jakém rozsahu a kým se nechá zastupovat. Proto přestože víme, kdo byl patrně pisatelem uveřejněného dopisu, nemůžeme jej jakkoliv komentovat.

Ohledně údajné intervence paní Světlany Gannuškinové a tehdejšího zmocněnce vlády pro lidská práva Michaela Kocába, lze říci, že ta rozhodně nesměřovala a ani nemohla směřovat vůči konkrétním případům konkrétních žadatelů o mezinárodní ochranu, včetně rodiny pisatele dopisu. Oba jmenovaní vyjádřili pouze svůj názor na současnou situaci v Čečensku a apelovali na české státní orgány, včetně OAMP, aby tuto braly na zřetel i při rozhodování o mezinárodní ochraně.

"OAMP MV ČR rozhodlo dne 17. 4. 2009 ve správním řízení o prodloužení doplňkové ochrany o žádosti, kterou podal dne 11. 3. 2009 pan R. O., takto: ŽÁDOST O PRODLOUŽENÍ DOPLŇKOVÉ OCHRANY SE ZAMÍTÁ. V průběhu pohovoru jmenovaný uvedl, že o prodloužení doplňkové ochrany žádá, protože nemá jistotu, že bude ve vlasti v klidu a bezpečí. Jmenovaný se stále obává, že se mu tam něco stane. Nemá podle svých slov jistotu, že zůstane v případě návratu do vlasti naživu. Současná čečenská vláda podle jeho tvrzení pronásleduje ty, kteří ze země utekli. Jmenovaný dále uvedl, že měl známé Čečence, kteří z vlastní iniciativy ukončili azylové řízení v ČR a vrátili se domů, ale zmizeli.

Správní orgán k tomu uvádí, že situace v Čečensku a zejména pak v jeho hlavním městě Groznyj, odkud žadatel pochází, se zvláště v posledních 2 letech změnila. Stabilizovala se a obnova země a zejména pak jejího hlavního města významně pokročila. Starost o bezpečnost převzaly čečenské bezpečnostní složky.

Jeho tvrzení o tom, že ti, kteří z Čečenska uprchli, jsou po svém návratu do vlasti pronásledováni čečenskou vládou, jednoznačně vyvracejí výše uvedené informace o zemi původu, v nichž je naopak uvedeno, že čečenská i ruská federální vláda velmi stojí o to, aby se čečenští uprchlíci vrátili do vlasti. Projekty zaměřené na podporu a zpětnou integraci utečenců jsou štědře dotovány z federálních i místních zdrojů."

11.5. 2010 - Telefon kamarádky Timura Borchashviliho řediteli Organizace pro pomoc uprchlíkům, Praha, 13:00:

- OPU - prosím?

- Dobrý den, prosím Vás, mohla bych mluvit s p. Rozumkem?

- A s kým mluvím?

- Já volám od Timura Borčašvili.

- Borčašvili - chviličku.

- Děkuji.

- Prosím, Rozumek.

- Dobrý den, já opět volám, my jsme u Vás byli před hodinou.

- Jasně.

- P. Rozumek, moc se omlouvám, že Vás obtěžuji, ale jsem v takové situaci, že nevím, co dělat. Můžete mi lidsky vysvětlit, kam bych měla jít, aby mě už odnikud nevyhnali, aby aspoň někdo Timuru pomohl?

- Já nevím. Já nevím. Je třeba najít advokáta.

- Já vím, ale to Timuru Borčašvili teď materiální situace nedovoluje.

- Tady organizace - já bych řekl - SOZE Brno, oni dobře pracují.

- P. Rozumek, já se divím tomu, že když jsme se k Martě Miklušákové obrátili, ona řekla, že Vy nám můžete pomoci, a Vy teď říkáte, že ne. Já už ani nevím, komu věřit.

- Ne, my nemůžeme. Já nevím - jestli on je v Poštorné, tak potom jenom SOZE.

- P. Rozumek, a to je spojené jen s Vaším financováním?

- Promiňte, já jsem nerozuměl.

- To je spojeno s tím financováním, o kterém jste mluvil?

- Ano, nemáme projekty - co můžu dělat? Nemůžu - nic.

- Jasně. Ale Marta Miklušáková nás posílala k Vám, já prostě nevím, co mám dělat. Nevím, proč ona říkala, že Vy můžete.

- Kdo Vám to řekl?

- No Marta Miklušáková nás poslala k Vám do OPU.

- Protože ona neví, že nemáme peníze.

- Dobře, děkuji. Nashledanou.

- Nashledanou.

Telefon do UNHCR Praha, 14:30:

-UNHCR - prosím?

-Dobrý den, mohla bych mluvit s p. Miklušákovou?

-Jo, okamžik - kdo volá, prosím?

-Timur Borčašvili.

-Jak?

-Timur Borčašvili.

-Dobře.

-Děkuji.

(Za půl minuty)

-Prosím Vás, můžu se zeptat, kvůli čemu voláte?

-Chtěla bych se zeptat paní Miklušákové na jednu věc.

-Dobře, ona totiž teď má jednání, já Vás přepojím na někoho jiného.

-Tak já jí zavolám později.

-Dobře, tak můžete zkusit zavolat později.

-Ale řekněte jí, že jsem byla v OPU, kam mne poslala, kvůli případu Timura Borčašvili, a tam říkali, že nám vůbec pomoci nemohou. Takže já bych chtěla vědět, co by mi p. Miklušáková poradila, co mám dělat dál. Tam říkali, že mají problém s financováním, a vůbec Timuru Borčašvili nemohou pomoci. Ale Marta Miklušáková říkala, ať jdeme do OPU. Já bych chtěla, aby mi p. Miklušáková poradila, co máme teď dělat dál.

-Dobře, tak já jí to potom vyřídím, ale když tak ji zkuste kontaktovat po mailu, možná to bude nejlepší.

-Ale na mail mi ona bohužel vůbec neodpovídá, a jde o lidský život. Já nemohu čekat měsíc nebo měsíc a půl, než mi ona odpoví. Ten pán je teď v Poštorné, v azylovém zařízení. Nemůže se s nikým spojit, co má dělat dál?

-Dobře, dobře, tak já jí to určitě vyřídím.

-Tak já zavolám za hodinu, šlo by to? Snad by už na mě mohla mít čas.

-Jestli jste jí psala mailem.

-Já jsem jí psala mailem několikrát, ale na ty maily p. Miklušáková vůbec neodpovídá, vůbec.

-Dobře, já jí to tedy vyřídím, a zatím nashledanou.

-Tak já jí zavolám za hodinu, děkuji. Nashledanou.

O půl minuty později na druhé telefonní číslo do UNHCR:

-UNHCR.

-Dobrý den, můžu mluvit s paní Miklušákovou?

-U telefonu.

-Dobrý den, p. Miklušáková, prosím Vás, já Vám volám od p. Timura Borčašvili.

-Můžete se představit?

-Určitě. Jmenuji se H.

-Ano.

-Prosím Vás, my jsme Vám psali maily, volali jsme Vám, a Vy jste nám říkala, že se tímto případem nebudete zajímat, a že máme jít do OPU.

-Ano.

-Ale ve čtvrtek i dnes jsme byli v OPU, a tam nám řekli, že nám vůbec nemohou pomoci kvůli problémům s financováním, protože nemají projekty a tak. Jediné, co pro nás mohou udělat, je napsat žádost na jednom listě, a to je všechno. Co máme dělat dál - mohla byste nám říct?

-V tom případě já se spojím s OPU a dám Vám vědět.

-Ano, a kdy Vám můžu zavolat, prosím Vás?

-Já Vám pošlu e-mail.

-Děkuji, budu čekat. Nashledanou.

-Nashledanou.

Nejdůležitější úlohou UNHCR je tzv. mezinárodní ochrana, tedy zabezpečení dodržování lidských práv uprchlíků, včetně možnosti ucházet se o azyl, a garanci, že nikdo z nich nebude proti své vůli vrácen do země, kde mu hrozí perzekuce. UNHCR rovněž podporuje mezinárodní dohody o uprchlících, monitoruje dodržování mezinárodního práva ze strany vlád a poskytuje uprchlíkům základní materiální pomoc, jako je jídlo, voda, přístřeší a lékařská péče. Usiluje o dlouhodobé řešení problémů uprchlíků prostřednictvím dobrovolné repatriace, integrace v zemích, kde nalezli prvotní azyl, nebo usazení se v třetí zemi.

2.8.2010 v 19:30 byl Kocáb telefonicky požádán advokátkou žadatele o azyl Gruzínce Z. N. o pomoc v zastavení deportace Z., plánované letecky z Prahy - Ruzyně na týž večer ve 22:00 hod. Přestože Ústavní soud rozhodl v odpoledních hodinách o tom, že Z. nesmí být vydán do vlasti, a soudní rozhodnutí bylo odfaxováno v 16:00 všem zainteresovaným institucím (cizinecké policii, OAMP, vězeňské službě v Praze-Ruzyni, kde byl Z. ve vazbě, a dalším), deportace měla být vykonána. Až po urgenci p. Kocába u ředitele cizinecké policie byla deportace zastavena. Z. je v ČR 13 let a již dvakrát (v r.2002 a 2005) Krajský soud v Brně rozhodl o tom, že nesmí být na žádost prokuratury do jeho vlasti vydán, protože neexistují důkazy o jeho údajné trestné činnosti. Přesto mu ze strany OAMP MV byla odmítnuta žádost o politický azyl.

ZÁPIS ZE ZASEDÁNÍ VÝBORU PRO PRÁVA CIZINCŮ

ZE DNE 18. května 2010

M. Kocáb: "Ruská FSB je pro Timura Boschasviliho hrozbou, deportace FSB připomíná deportaci židů, řada humanitárních organizací operujících na území ruské federace apeluje na české úřady, aby nespolupracovali s FSB. Z dokumentu Amnesty International upozornil M. Kocáb na následující. "..všechny humanitární organizace včetně Amnesty International došly k závěru, že pod vedením Kremlem dosazeného prezidenta Kadyrova se v Čečensku usadil totalitní režim jako za doby stalinismu, FSB může kdykoliv unést jakéhokoliv obyvatele Čečenska a odvézt ho neznámo kam, zfalšovat obvinění, a nutit jej k podepsání dokumentů, obsahujících přiznání k uvedeným spáchaným skutkům, následuje loutkový soud s vyřčením trestu na 15-20 let. Situace v Čečensku je příkladem genocidy čečenského národa a úmyslným vytvářením neúnosných podmínek života v Čečensku. Čečenci v Gruzii, (tím se dostáváme již k našemu případu), přestože mají gruzínské občanství, patří do kategorie lidí nejvíce ohrožených ruskými silovými složkami, navíc Rusko využívá často kontaktů polovojenských eskadron s těsnými kontakty na FSB. Návrat Timura Boschasvili do Ruska, Gruzie nebo Čečenska pro něj znamená smrtelné nebezpečí. M. Kocáb citoval pak vyjádření Americké asociace židů, které je dle něj značně expresivní - ale řekl, že jej musíme přijmout. Z citace vyplývá, že pisatel nepovažuje za rozdíl deportovat někoho do Ruska či Gruzie, území Gruzie je zaplaveno agenty FSB, kteří jej mohou unést do sousedního regionu. Obsahem dopisu je výzva, aby české úřady s FSB tímto způsobem nespolupracovaly, ať nedeportují Čečence, ale měli by jim na prvním místě udělit azyl. Tyto deportace připomínají deportace židů v období 2. sv. války. M. Kocáb míní, že tyto nucené deportace, i v případě, že je ohroženo i malé procento deportovaných výše zmíněným zacházením, máme povinnost okamžitě a striktně zastavit.

M. Kocáb pak zmínil další dokumenty týkající se Timura Boschasvili, rozhodnutí OAMP MV ve věci udělení mezinárodní ochrany Timuru Boschasvili, usnesení zahraničněpolitického výboru Senátu a usnesení senátního Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. M. Kocáb vyjádřil pak přání, aby byl navržený podnět Výborem přijat."

Co se týká dostupnosti informací žadatelům o mezinárodní ochranu, pak každý cizinec, který v České republice učiní tzv. prohlášení o mezinárodní ochraně, které je prvním krokem pro zahájení správního řízení, dostává okamžitě několikastránkovou informaci ve své mateřské řeči, kde jsou mu podrobně vysvětleny veškeré kroky, které budou následovat, i veškerá jeho práva a povinnosti. Při každém ze správních úkonů s ním vedených mu je pak rovněž vysvětlen vždy další následující krok a má možnost se detailně zeptat i na další případné nejasnosti či doplnění z jemu již podaných informací. Vzhledem ke skutečnosti, že OAMP vede veškeré správní úkony s žadateli v jejich mateřském jazyce, tj. za přítomnosti tlumočníka, není zde problém s nedorozuměním se.

Každý žadatel má rovněž ve středisku bezplatný přístup k internetu, dostává seznam nevládních organizací, zabývajících se uprchlíky, které rovněž bezplatně (a v mnoha jazycích) poskytují žadatelům o mezinárodní ochranu právní a sociální pomoc, minimálně v anglickém jazyce jsou informace o řízení a zákon o azylu přístupné rovněž na internetových stránkách MV.

Jmenovaná pracoviště, jako např. Kašava, Domašov nad Bystřicí, Stráž pod Ralskem či Vyšní Lhoty, již v současnosti nefungují jako střediska pro ubytování žadatelů o mezinárodní ochranu, byla postupně uzavírána z důvodu celoevropského snižování počtu osob žádajících o mezinárodní ochranu, neboť jejich kapacita byla příliš vysoká.

Vážená paní,

ještě u nás zůstává naděje, že jsou v České republice dobří lidé i na vysokých postaveních, u kterých není úplně kamenné srdce.

Bohužel, setkáváme se každý den téměř výhradně pouze s chladem a lhostejností úředníků Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR, soudců a jiných, kteří po své libovůli řeší naše osudy - velmi často s narušením mezinárodních zákonů i zákonů ČR.

Několik let čekáme na "vynesení rozsudku" nad budoucností nás, válečných uprchlíků, se stálým strachem, budeme-li vydáni zpět do rukou našich pronásledovatelů - protože často se naše přímé důkazy neberou na zřetel, a našim vyjádřením z pohovorů se přidává zcela jiný význam, než jaký jsme měli na mysli. Bezplatné poradny pro uprchlíky nepomáhají nám, ale právě Odboru azylové a migrační politiky MV vynášet neobjektivní řešení. Pracovníci poraden využívají naší neznalosti jazyka a dávají nám podepisovat něco jiného, než na čem se s nimi domluvíme. Na placené advokáty nemáme prostředky - všichni jsem odešli z vlasti po ztrátě majetku důsledkem bojových akcí.

Zákon o azylu v překladu alespoň do některého ze světových jazyků je pro nás nedostupný, takže neznáme svá práva a povinnosti. K internetu nemáme přístup (jak je samozřejmostí v azylových zařízeních jiných států EU), na telefony a návštěvy internetových klubů nemáme peníze (takže nemůžeme být alespoň tak ve styku s rodiči a jinými blízkými, kteří často žijí v ohrožení života, a my se o ně strachujeme). Dostáváme malé kapesné, ze kterého nejsme schopni zajistit ani základní potřeby pro děti. Do práce nás z mnoha důvodů v době čekání na azyl nepřijímají.

Naše děti jsou nuceny žít několik let v azylových zařízeních, která se často mění, tedy i včetně škol. Obáváme se těžkých psychických následků, protože jim nejsme schopni vysvětlit, proč se s námi tak jedná. O řádné zdravotní péči můžeme jen snít - na všechny problémy dostáváme Ibuprofen, a většinou teprve po mnohonásobných prosbách se dostáváme k lékaři. Ten nás ke specialistům často posílá až v době rozvinuté fáze nemoci, což způsobuje především u dětí velké komplikace.

Často dostáváme nekvalitní potraviny, v azylových zařízeních s námi mluví pouze česky, takže je někdy těžké vysvětlit problém, který potřebujeme řešit. Dochází k absurdním situacím, že pokud se např. v azylovém zařízení (lépe se hodí název "tábor") v Kostelci n.Orlicí náhodou dostaneme k vedoucí p. C. (odmítá se s námi setkávat), ta nám řekne, že musíme mluvit česky, protože ona rusky nerozumí. P. C. dříve pracovala jako učitelka ruského jazyka.

Takovým a tisíci drobnými i mnohem většími způsoby nás ponižují, pro pracovníky táborů nejsme lidmi, ale něčím obtížným, co se musí jen trpět.

Nejhorší je bezmoc. Někteří z nás požádali o azyl v ČR proto, že jsme dříve o Československu a pozdější ČR měli to nejlepší mínění jako o zemi s velice příjemnými a solidárními lidmi. Někteří utíkali z války ke svým příbuzným do jiných evropských zemí, ale byli zadrženi při nelegálních přechodech hranic (většina z nás neměla možnost si vyřídit ve vlasti zahraniční pasy) a donuceni zůstat v ČR. Podle dublinské smlouvy pak musíme v rámci EU zůstat v zemi, ve které nás zadrželi, a v té požádat o azyl. Takže pokud nám MV ČR azyl odmítne, soudy toto potvrdí (většinou soudy pouze automaticky autorizují řešení MV bez řádného posouzení), dostaneme sice výjezdní vízum např. na měsíc, které nás opravňuje odjet z ČR. Do vlasti se však kvůli pronásledování vrátit nemůžeme, a po odjezdu do jiné evropské země bez jakýchkoli finančních prostředků (jinam s výjezdním vízem nemůžeme) nás tato deportuje zpět do ČR, kde nás nechtějí. Uzavřený, bludný kruh - ve kterém se mnozí z nás pohybují 5 - 6 i více let. Snad alespoň naše děti by si zasloužily něco jiného, když na nás - dospělé - se neberou žádné ohledy.

Pokud v ojedinělých případech někdo azyl dostane, potýká se s dalšími problémy a nezákonným postupem úředníků.

V době našeho příjezdu do ČR jsme netušili, co nás čeká. Vždyť ČR deklaruje přijímání uprchlíků za úplně jiných podmínek, než v jakých živoříme - vůbec jsme si nedokázali představit, že Češi můžou být něčeho takového schopni.

Vše výše uvedené můžeme doložit dokumentací (u každého z nás se jí nasbíraly kilogramy).

Do úplného šoku nás přivedlo řešení OAMP MV ČR ze dne 22.4.2009, kterým R. O. z Čečenska byla odmítnuta žádost o prodloužení mezinárodní ochrany s tím, že v Čečensku je už vše v pořádku, vojska prakticky vyvedena, vracející se uprchlíky čekají peníze na byt nebo přímo hotové bydlení - a další nehorázné nepravdy.

Jsou mezi námi dva otcové (Čečenci), kterým se v ČR narodili děti, ale na matrice je odmítly zapsat do rodného listu jako otce (kolonky "otec" jsou prázdné, přestože matky u notáře podepsali, kdo je otec dítěte), a také se s matkami svých dětí nemohou už několik let oženit!

Jsou narušena nejen základní lidská práva, ale především plně ignorována práva dětí a rodiny.

Prosíme Vás o osobní setkání, při kterém bychom Vás chtěli požádat o radu, jak v naší situaci postupovat.

Vyčerpali jsme všechny legální způsoby, kterými jsme se snažili zlepšit nejen svá postavení, ale postavení uprchlíků v ČR vůbec. Psali jsme petice, na které jsme nedostávali odpověď, nebo nás prostě odbyli s tím, že vše, na co si stěžujeme, je v pořádku.

S díky za pochopení,

jménem svým a našich dětí:

Vazeni,

dekujeme za Vas email i zaslane informace. Jak uz jsem ale vetsinu z Vas v prubehu poslednich tydnu informovala, prazska kancelar UNHCR neposkytuje primou pravni pomoc ci socialni poradenstvi zadatelum o mezinarodni ochranu ani azylantum ci lidem, kterym byla udelena doplnkova ochrana. Tyto sluzby zajistuji specializovane nevladni organizace, v nekterych pripadech nasim prostrednictvim. Jednotlivymi pripady se pak zabyvame az ve chvili, kdy nam je tyto nevladni organizace postoupi samy.

Na zaklade vyse uvedeneho Vam proto doporucuji, abyste problemy, na ktere poukazujete, resili bud prostrednictvim Organizace pro pomoc uprchlikum (OPU, Kovářská 4, Praha 9, Tel: 284 email na pani Evu Holou, vedouciho pravniho oddeleni, je evalhola@opu.cz, na pani Ludmilu Bobysudovou, vedouci socialniho oddeleni lida.bobysudova@opu.cz) nebo SOZE (Mostecká 5, Brno, Tel: 545 213 643, email soze@soze.cz).

S pozdravem,

Co se týká stížností žadatelů o mezinárodní ochranu na zacházení ze strany sociálních pracovníků, zaměstnanců občerstvení, na ubytování, stravování a další služby, pak je především nutné upozornit, že toto nespadá do působnosti odboru azylové a migrační politiky MV ČR, vedeného PhDr. Tomášem Haišmanem. Ani v samotném uveřejněném dopisu není popsán jediný konkrétní případ, kdy by přímo ze strany pracovníků OAMP, kteří jsou v rámci azylových středisek zodpovědní pouze za samotné vedení správního řízení, tj. během sepisování žádosti o mezinárodní ochranu či během pohovoru vedeného za přítomnosti tlumočníka, bylo s rodinou žadatele zacházeno jakkoliv špatně.

Základní informace o organizaci Ministerstva vnitra ČR a vedení řízení o mezinárodní ochraně jsou popsány na oficiálních stránkách MV. Na tomto místě bych si tudíž dovolila zopakovat, že za ubytování, stravování a další poskytované služby žadatelů o mezinárodní ochranu, včetně provozování všech azylových středisek, zodpovídá Správa uprchlických zařízení, organizační složka MV, na jejichž internetových stránkách www.suz.cz lze nalézt nejen potřebné kontakty na její vedení či jednotlivá střediska, fungující v současnosti, ale i řadu fotografií a dalších materiálů, které jistě lépe než subjektivně laděné dopisy poskytnou dostatečný obrázek o vysoké kvalitě a úrovni našich azylových středisek,

Snad jen obecně lze dodat, že tvrzení o tom, že osoba s udělenou doplňkovou ochranou musí po jejím uplynutí opakovaně žádat o mezinárodní ochranu v ČR a absolvovat tak opětovně celé řízení, je zcela mylné a pokud by autorka článku věnovala alespoň minimální čas získání skutečných znalostí o řízení mezinárodní ochraně, např. na našich internetových stránkách www.mvcr.cz, sekce Azyl a migrace, nebo se alespoň seznámila se základními ustanoveními zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění (k dispozici tamtéž), pak by se dopátrala toho, že řízení o prodloužení doplňkové ochrany je řízením odlišným, jeho lhůta je zkrácena na 30 dní, po dobu jeho trvání zůstávají zachovány takovému žadateli všechna práva osoby s doplňkovou ochranou a pouze v případě zásadních pozitivních změn situace v zemi původu konkrétní osoby, prokázání uvádění nepravdivých skutečností za účelem získání doplňkové ochrany či spáchání závažné trestné činnosti na území České republiky jsou dány důvody pro to, aby doplňková ochrana nebyla takové osobě prodloužena. Každý cizinec má přitom právo proti takovému rozhodnutí vždy podat žalobu na příslušný krajský soud a případně i Nejvyšší správní soud, přičemž po dobu těchto soudních řízení, bez ohledu na jejich délku, má stále právo pobývat na území ČR a nesmí být vyhoštěn.

Věřím, že výše uvedené skutečnosti jsou pro Vás dostatečné.

S pozdravem,