Balistické rakety "klubu vyděděnců"

30. 7. 2010 / Lukáš Visingr, Štěpán Kotrba

Geopolitická situace Izraele, Jihoafrické republiky a Tchaj-wanu nebyla během studené války něčím záviděníhodným. Židovský stát se nacházel v prakticky permanentním válečném stavu se svými arabskými sousedy, Jihoafrická republika byla mezinárodně odsuzována a izolována kvůli rasistickému režimu apartheidu a Čínská republika na ostrově Tchaj-wan pozbývala sílu s tím, jak stále více zemí uznávalo jako reprezentaci Číny komunistickou vládu v Pekingu. Tři "vyděděnci" se mohli spoléhat na podporu USA (které tiše spolupracovaly i s JAR, přestože ji oficiálně odsuzovaly), jelikož Washington je vnímal na prvním místě jako prvky "hráze" proti expanzi komunismu, avšak velmi významná byla i jejich vzájemná kooperace v oboru vývoje a produkce nukleárních a raketových odstrašujících kapacit. Přesněji se dá říci, že rovnocenná a vyvážená spolupráce existovala mezi Izraelem a Jihoafrickou republikou, kdežto Tchaj-wan byl spíše pouze dobře platícím odběratelem technologií i výrobků a k vývoji balistických nebo kosmických raket vlastně významněji nepřispěl. Klíčový význam pro "klub vyděděnců" měla technologická špionáž (a to i vůči spojencům) a kontrašpionáž při tvorbě klamných opatření a dezinformací vůči okolním "nepřátelským" zemím.

Jericho-1: Francouzské kořeny

Hlavním dodavatelem zbraní pro Izrael byla v 50. a 60. letech Francie, takže není překvapivé, že v roce 1962 požádala vláda židovského státu francouzské firmy Sud Aviation a Dassault o projekt balistické rakety schopné přepravit zátěž 750 kg na vzdálenost 500 km. V dubnu 1963 byla vybrána druhá zmíněná společnost, jež nabídla raketu MD 620 pod kódovým označením Jericho. Smlouva pokrývala dodávku pěti pokusných a dvaceti "ostrých" raket a poté licenční produkci v Izraeli. Výroba ve francouzské továrně v Martignassur- Jalle začala v květnu 1964 a první odpálení bylo uskutečněno 1. února 1965. V letech 1965-1968 bylo provedeno celkem šestnáct zkoušek, z nichž deset bylo úspěšných. Při pokusu v březnu 1966 raketa překonala vzdálenost 450 km. Výroba ale v lednu 1969 náhle skončila. V prosinci předešlého roku totiž Izrael uskutečnil útok proti letounům arabských aerolinek na letišti v Bejrútu, načež Paříž uvalila na židovský stát zbrojní embargo. Ale v té době už Izraelci dokázali rakety Jericho vyrábět sami a odhaduje se, že jich v letech 1971-1978 zhotovili okolo stovky. Střely Jericho-1 byly údajně připraveny k bojové činnosti již během války Jom Kippur v říjnu 1973, přestože spolehlivě je doložena operační způsobilost teprve v roce 1980, kdy už měli Izraelci k dispozici i americké taktické rakety MGM-52 Lance. Jericho-1 byla dvoustupňová střela s motory na tuhé palivo a s inerciálním naváděním. První stupeň se ovládal pomocí čtyř pohyblivých trysek, kdežto druhý měl malá výklopná kormidla. Pro start se užívala rampa na podvozku nákladního automobilu. Rakety oficiálně měly jen konvenční výbušné nálože, ale vzhledem k poměrně velké kruhové odchylce (přibližně 1000 m) je patrné, že primární náklad tvořily hlavice jaderné (odhaduje se ekvivalent 20 kilotun TNT), popř. rovněž chemické. V současnosti už jsou všechny střely Jericho-1 s největší pravděpodobností vyřazeny.

Jericho-2: Technologie dvojího užití

Spolupráce s Francií a výroba raket Jericho současně poskytla Izraelcům nezbytné zkušenosti pro vývoj další generace raket, u níž se předpokládalo použití jak v podobě balistických střel, tak i kosmických nosičů. Tato nová rodina zbraní se vyvíjela od poloviny 70. let a oficiálně ji tvoří různé modifikace kosmické rakety Shavit, jež byla poprvé odpálena 19. září 1988, kdy vynesla na orbitální dráhu ve výšce 250 km průzkumný satelit Offeq 1. Rakety Shavit vzlétají z kosmodromu Palmachim jižně od Tel Avivu; zatím poslední družicí dopravenou do vesmíru tímto nosičem je špionážní Offeq 7, vypuštěná 10. června 2007. (Další informace o soudobých izraelských vesmírných systémech najdete v ATM č. 9/2007.)

Společnost IAI (Israel Aircraft Industries, nyní Israel Aerospace Industries) však současně pracovala i na příbuzné balistické zbrani, při čemž rozsáhle kooperovala s Jihoafrickou republikou a paradoxně rovněž s Íránem. Vznikla raketa Jericho-2 využívající první dva stupně z třístupňového nosiče Shavit. Zkoušky probíhaly snad od roku 1986, ale kvůli spolupráci s Jižní Afrikou existují rozporné informace, neboť část testů se odehrávala právě tam a dochází k záměnám s jihoafrickými raketami RSA. Střela Jericho-2 je ve službě zřejmě od roku 1990 a vypouští se opět z nákladního vozu, ačkoli se možná vyvíjela i obměna pro ponorky. Přibližně 50 až 100 raket se nachází na základně Sedot Micha ležící 23 km západně od Jeruzaléma a 40 km jihovýchodně od Tel Avivu. Odpalovací zařízení jsou ukryta v podzemních bunkrech. Rakety přepravují jaderné hlavice s ekvivalentem řádově v megatunách. Dolet se odhaduje na nejméně 1500 km, ale u varianty Jericho-2B se spekuluje o dosahu asi 3500 km. Navádění se má skládat z inerciální navigace a koncového radarového navedení oddělujícího se návratového tělesa.

Jericho-3: Zatím jen spekulace

Od poloviny 90. let se množí informace o tom, že Izrael pracuje na třetí generaci balistických raket, které mají patřit mezi zbraně se středním, popř. dokonce mezikontinentálním doletem. Raketa označovaná obvykle Jericho- 3 pravděpodobně opět vychází z kosmických nosičů řady Shavit. Obecně se má za to, že jde o třístupňovou střelu představující modifikaci čtyřstupňové nosné rakety Shavit-2 neboli NEXT. Různé prameny odhadují dostřel mezi 4800 a 6500 km a maximální nosnost 1000- 1300 kg -- má jít buď o jednu jadernou hlavici o hmotnosti 750 kg, nebo tři samostatně naváděné hlavice v kontejneru MIRV. Je však nutno poznamenat, že vývoj zbraně s takovýmto dosahem nezbytně vyžaduje mnoho zkoušek (což snad nejlépe dokládá notorická nespolehlivost íránských nebo severokorejských střel), avšak není známo, že by Izrael nějaké testy takto výkonných zbraní uskutečnil. Jericho-3 údajně měla být zařazena do operačního použití během roku 2008, ovšem spolehlivé údaje o tom k dispozici nejsou a židovský stát samozřejmě nemá nejmenší zájem tuto oponu tajemství zvedat.

RSA-1 a 2: Regionální odstrašení

Zmíněná úzká spolupráce Izraele s Jihoafrickou republikou, jež existovala od poloviny 70. let minulého století, byla oboustranně mimořádně prospěšná. Židovský stát dodával špičkové nukleární a raketové technologie i znalosti, kdežto Jihoafričané poskytli jaderný štěpný materiál a současně území, kde bylo možno provádět raketové testy na velké vzdálenosti, čehož sám Izrael (mající zhruba rozlohu Moravy) prostě nebyl schopen. Jihoafrický raketový program Arniston byl založen na technologiích izraelských raket série Shavit/ Jericho-2 a během 80. let vyprodukoval čtyři typy raket, které mohly fungovat jako vesmírné nosiče i balistické zbraně. Obdržely označení RSA (Republic of South Africa) a jejich plánované vojenské nasazení se odvíjelo od skutečnosti, že armáda JAR byla zapojena do bojů v sousedních státech a v Angole, ve kterých se angažovala i Kuba a omezeně také některé státy Varšavské smlouvy. Pokud by hrozil vpád těchto sil na území Jihoafrické republiky a poté určitě i svržení režimu apartheidu, byla bělošská vláda odhodlána nasadit i jaderné zbraně (tento scénář byl velmi působivě zpracován v románu Válečná hrozba od Larryho Bonda). K použití atomových hlavic na bojišti měly (vedle leteckých pum) sloužit i dva druhy rakety, a sice jednostupňová RSA-1 s dosahem okolo 1100 km a dvoustupňová RSA-2 o doletu cca 1900 km. RSA-2 byla upravenou verzí izraelské střely Jericho-2, kdežto typ RSA-1 vznikl jednoduše použitím prvního stupně z RSA-2.

RSA-3 a 4: Mezikontinentální hrozba

Připojením třetího stupně k typu RSA-2 vznikla raketa RSA-3, která mohla být nasazena jako vesmírný nosič s družicí o hmotnosti 350 kg, případně jako balistická raketa delšího dosahu s nákladem až 1300 kg. Uvádí se však, že s náloží o váze 400 kg by se pravděpodobně dostala do kategorie mezikontinentálních zbraní a mohla by ohrožovat Moskvu. Ale existoval prý ještě jeden scénář, který působí téměř šíleným dojmem. Někteří extrémisté totiž tvrdili, že v případě akutně hrozící invaze komunistů by se mělo vyhrožovat odpálením rakety RSA-3 na Washington, což (podle nich) mělo dotlačit USA k přímé vojenské pomoci režimu apartheidu! Jednoznačně mezikontinentální zbraní pak měla být čtyřstupňová RSA-4, jež údajně měla být schopna dopravit 700kg hlavici na jakékoli místo na Zemi. Ta už však zůstala pouze ve stádiu návrhu. V 80. letech proběhlo v Jižní Africe několik zkoušek raket RSA-1 a RSA-2, které ovšem nelze spolehlivě odlišit od testů izraelských raket Jericho-2. Střela RSA-3 poprvé odstartovala 1. června 1989 a odpálení RSA- 4 bylo plánováno na rok 1994, jenže konec režimu apartheidu všechno změnil. Jihoafrická republika se vzdala jaderných zbraní, vojenský raketový program se zastavil a posléze byl zrušen i vývoj kosmických nosičů. Nelze ale pochybovat o tom, že technický a znalostní potenciál si JAR zachovala.

Tchajwanské střely krátkého dosahu

Dalším příjemcem izraelských raketových technologií se stal Tchaj-wan. Patrně nejznámějším výsledkem izraelské pomoci jsou tchajwanské protilodní či protizemní střely s plochou dráhou letu Hsiung Feng (čínsky "trubec"), jež jsou založeny na izraelských zbraních Gabriel, avšak židovský stát podpořil čínské nacionalisty i v oblasti balistických raket. Od roku 1982 provozuje Tchaj-wan taktické střely Ching Feng ("zelená včela"), což jsou nejspíše s izraelskou podporou vyrobené kopie amerických zbraní MGM-52 Lance na kapalné palivo a s doletem cca 130 km. Tchajwan rakety Lance nikdy nevlastnil, zatímco Izrael ano. "Vzbouřená provincie" má také střely Tien Chi ("nebeská halapartna"), které vznikly konverzí střel země-vzduch Tien Kung II ("nebeský meč"). Jejich dosah činí nejméně 120 km, ale pokročilejší verze s výkonnějším urychlovačem má mít dostřel zvýšený údajně až na 300 km. Podle zpravodajských služeb USA se na pobřeží ostrova nachází okolo padesáti raket Tien Chi.

Rakety v podzemí nebo na vlacích

Existuje ale důvodné podezření, že Tchaj-wan pracoval či stále pracuje na střelách s podstatně delším doletem. Nejspíše opět s izraelskou technickou pomocí, ačkoliv USA průběžně vytvářejí na Tchaj-wan nátlak, aby o tyto zbraně neusiloval. Nejčastěji se hovoří o dvoustupňové raketě Tien Ma-1 ("nebeský kůň"), která by měla mít dostřel až 950 km. Existují rovněž kusé zprávy o raketovém projektu Ti Ching, jehož výsledkem má být zbraň s doletem 1000-1500 km nebo kosmický nosič. V 90. letech minulého století se občas objevovaly údaje o možném transferu technologií raket Shavit/Jericho-2 na Tchaj-wan. V roce 2004 byly publikovány (ofi ciálně ale ihned dementované) informace, že Tchaj-wan rozjíždí produkci 120 střel s dosahem 1000 km a 30 raket s dosahem 2000 km. A v roce 2005 se objevila překvapivá zpráva, že Tchaj-wanu nabízela svoje rakety i Severní Korea (!), i když to spíše než o záměrech Čínské republiky vypovídá o zoufalé situaci KLDR. Je nutno poznamenat, že i Tchaj-wan je (podobně jako Izrael) značně skoupý na údaje o svých případných raketových odstrašujících kapacitách. Tchajwanské střely by mohly být ukryty nejspíše v některé z obrovských podzemních základen, kterých na militarizovaném ostrově existuje rozsáhlá a přísně utajovaná síť. Další zajímavá teorie soudí, že pro odpalování raket by mohly sloužit železniční soupravy.

Podle řady informací přikládá Tchaj-wan nemalý význam střelám s plochou dráhou letu, jako je Hsiung Feng II (HF-2) s dostřelem až 150 km, která se odpaluje z fregat třídy Cheng Kung. Zdokonalená HF-2E má podle čínských zdrojů dolet až 1000 km a mohla by být odvozena od amerických střel Harpoon či Tomahawk. HF-3 s dostřelem 200 km dosahuje rychlosti Mach 2 díky náporovému motoru podobného typu, jaký má ruský Moskit. Design tchajwanských raket, obvykle převzatý, ukazuje na absenci vlastní konstrukční školy a závislost na zahraniční technice, ale i na výkonnost zpravodajských služeb a schopnost improvizace.

Strategie informační nejistoty

"Klub vyděděnců" Izraele, Jihoafrické republiky a Tchaj-wanu zdánlivě ztratil smysl po konci studené války, ale vojenská spolupráce přerušena nebyla, byť její intenzita nedosahuje úrovně z 70. a 80. let minulého století. Jihoafrická republika se (snad) vzdala nukleárních i raketových ambicí, avšak její regionální velmocenské ambice by mohly vzkřísit program kosmických nosičů. Zbylí dva členové pokračují v rozvoji svých raketových arzenálů, kterými samozřejmě chtějí působit na své početnější, avšak technicky méně vyspělé protivníky, což jsou v případě Izraele arabské země a Írán a v případě Tchaj-wanu pevninská Čínská lidová republika. Je charakteristické, že oba tyto rozlohou malé, ale vojensky mimořádně silné státy volí naprosto odlišnou informační taktiku než Írán, Indie, Pákistán nebo Čína, o jejichž programech balistických raket jsme psali v loňských číslech ATM. Izrael a Tchaj-wan nevydávají bombastická prohlášení o dostřelech svých raket. Jejich balistické střely nejsou tématem propagandy, právě naopak. Oficiálně se o nich téměř nemluví, pouze občas pronikají do médií neoficiální informace, které jsou mnohdy bleskurychle popřeny... A jindy nejsou ani popřeny, ani potvrzeny. Pravděpodobní protivníci nemají být ohromeni, nýbrž ponecháni v nejistotě. Je to levnější a spolehlivější. Může se tedy stát, že se okolí bude cítit ohroženo něčím, co třeba neexistuje.

Pointa se projevila v titulu analýzy tchajwanského časopisu Defence International v roce 2005: "Zjevení tří nových raket na Tchaj-wanu prostřednictvím mediální zprávy."

Kresby: Štěpán Kotrba

Vyšlo v odborném vojenském technickém měsíčníku ATM 01/2009 jako jeden z dílů seriálu autorů o balistických raketách

13. 07. 2010 Lukáš Visingr, Štěpán Kotrba: Francouzské odstrašující síly - záruka nezávislosti evropské velmoci ZDE