Náklady, externality a statistiky, které si sám zfalšuji

29. 7. 2010 / Karel Dolejší

Populárně řečeno: Tepelná elektrárna vyrábí elektřinu spalováním prachového hnědého uhlí z Mostu s výhřevností 11,72 MJ/kg (dřevo má 14,62 MJ/kg). Spalování uhlí ovšem produkuje emise, které nemizí někam do "Pryč" - nejen sirné emise, které dnes oproti dobám před listopadem 1989 z větší části zachycují povinné filtry, ale také prach, saze, oxidy uhlíku a dusíku a určité množství radioaktivních látek - které dejme tomu poškozují blízký či poněkud vzdálenější les (abychom nepsali o Mikronésii, která, jak dobře víme, je Štěpánu Kotrbovi úplně ukradená). Jenomže náklady elektrárny tvoří pouze náklady na nákup uhlí, odsíření, pořízení a údržbu vlastního zařízení, mzdy a povinné odvody. Její provoz nicméně vyvolává další náklady, mj. u majitelů lesa, který tímto provozem trpí a výrazně tak klesají zisky jeho majitelů. Kdyby elektrárna spalovala v kvalitních kotlích dřevní štěpku, na níž Kotrbovi vadí, že má údajně menší výhřevnost než uhlí (hmm... jak které...), tyto dodatečné nezaplacené náklady, neboli negativní externality, by majitelům lesa nevznikly. Zde vidíme, jak jsou náklady, které Kotrba uvedl, ve skutečnosti deformované a jak velmi nedokonale standardní kalkulace nákladů odrážejí skutečnost. Negativní externality nakonec vždycky někdo zaplatit musí. Buď soukromý subjekt, nebo veřejné rozpočty.

Jiný příklad: Někdo dojíždí každý den autem do práce. Platí benzín, povinné ručení, ale údržbu a výstavbu silnic (nejdražších v Evropě) platí nikoliv uživatel, ale všichni daňoví poplatníci - včetně těch, kdo silnice využívají zcela minimálně nebo vůbec, protože se dopravují např. pouze vlakem a na kole. Cena silniční dopravy ve srovnání s dopravou železniční (z níž se docela nedávno ještě platila silniční daň...) je o tyto náklady deformována a téměř všude tak jsou alternativy k silniční dopravě cenově nevýhodné.

A ještě jiný příklad: Jaderná elektrárna je poháněna uranovým palivem, které se dejme tomu těží v Podještědí z nekvalitní rudy loužením kyselinou sírovou; kyselina ovšem nemizí do "Pryč", ale část jí zůstává v mateční hornině, odkud spolu s rozpuštěným toxickým a radioaktivním uranem prosakuje do spodních vod - čímž stejně jako v minulosti ve stejné lokalitě vznikají obrovská environmentální rizika, jejichž neutralizace - nikoliv ještě skutečná sanace - si žádá desítky miliard korun. Surovina pak po předzpracování putuje do ruského závodu na výrobu jaderného paliva, vrací se do ČR, kde je ve formě palivových tyčí zavezena do reaktoru. Společnost, která reaktor a celou elektrárnu provozuje, ještě ani jeden takový reaktor (obsahující nebezpečně radioaktivní materiál) po skončení životnosti nelikvidovala, ale přesto tvrdí, že dokáže zcela přesně vyčíslit náklady na tuto činnost. V této zemi ani nikde ve známém okolí také neexistuje žádné fungující trvalé úložiště vyhořelého jaderného paliva (v sousedním Německu jedno právě čelí naprosté katastrofě), kde bude muset být tento materiál dokonale izolován po dobu čtvrt milionu let, takže nikdo na světě nedokáže vyčíslit skutečné náklady na takové (hypotetické, protože neexistující) zařízení. Přesto společnost provozující reaktor bezostyšně tvrdí, že uvádí zcela kompletní náklady na výrobu elektrické energie z jádra. Atd.

V ekonomice, kde právní vztahy nenutí provozovatele hradit veškeré náklady indukované jejich činností, a navíc ještě v ekonomice s tak "nedokonalou konkurencí", jaká dnes panuje v ČR, nemá o mnoho větší smysl debatovat o číslech udávajících výrobní náklady, než tomu bylo v tzv. socialistické plánovací ekonomice. Bez diskuse o metodologii výpočtu nákladů jsou tabulky obsahující lobbyisty poptávaná hausnumera víceméně k ničemu.

Vytisknout