Konec (vojenských) dějin?

30. 7. 2010

Na základě vývoje v 80. letech 20. století, především kvůli konci Studené války, byl Fukuyama přesvědčen, že "konec dějin" je na dosah. V roce 1989 měl za to, že všechny životaschopné systémové alternativy k západnímu liberalismu byly vyčerpány. Dnes to ale už na takový triumf Západu nevypadá. Přesto události prvního desetiletí 21. století přinesly konec jiného druhu. I když si západní lieralismus uchovává jistou přitažlivost, západní způsob válčení je v koncích.

Pro Fukuyamu byla historie implicitním soupeřením ideologií, soupeření demokratického kapitalismu proti fašismu a komunismu. Když psal svůj slavný esej, byl přesvědčen, že zápas dosáhl zřejmě definitivního konce.

Přesto od začátku až do konce byla vojenská síla v konkurenčním boji samozřejmě stejně důležitá jako ideologie. Během větší části 20. století velmoci mezi sebou soupeřily ve snaze vytvořit nové, efektivnější nástroje nátlaku. Vojenské inovace vystupovaly v mnoha formách. Je očividné, že šlo o zbraně: Bitevní a letadlové lodě, rakety a řízené střely, jedovatý plyn a atomové bomby - seznam je dlouhý. Ve snaze získat výhodu však národy věnovaly stejnou pozornost i jiným faktorům: Doktríně a organizaci, vycvikovým a mobilizačním systémům, shromažďování informací a válečnému plánování. Avšak všechny tyto činnosti, ať už je uskutečňovala kterákoliv země, společně spoléhaly na víru v hodnověrnost vítězství.

To byla ovšem teorie. Realitou obou světových válek byl jiný příběh. Poté, co válka vypukla, hltala vše, působila ohromující materiální, psychologické a morální škody. Ztráty výrazně překročily zisky; i vítězům I. světové války nezbývalo než truchlit. Víra v hodnověrnost vítězství se začala vytrácet. Mezi liberálními demokraciemi se tomuto trendu po II. světové válce ubránily pouze dvě: Spojené státy a Izrael. V lexikonu americké a izraelské politiky byl "mír" kódovým slovem. Základním předpokladem pro mír bylo, že všichni protivníci, skuteční nebo potenciální, především přijmou jako podmínku trvalou méněcennost. V tomto ohledu se oba státy lišily od zbytku západního světa.

Převaha však plodí pokušení. Izrael mu podlehl v roce 1967, a Šestidenní válka se ukázala být bodem obratu. Kurážný David zvítězil a stal se sám Goliášem. O čtvrt století později americké síly tento náskok zdánlivě dohnaly. V roce 1991, během operace Pouštní bouře, američtí vojáci stejně jako izraelští ukázali, že vědí, jak vítězit rychle, levně a humánně. Vietnam vybledl až k bezvýznamnosti.

Pro obě země se ovšem tyto úspěchy ukázaly jako iluzorní. Kromě podepření velké iluze o hodnověrnosti vítězství toho přinesly jen málo. Obě vítězství se ukázala být spíše zdánlivá než reálná. A co je ještě horší, triumfalismus způsobil, že se obě země později obrovsky přepočítaly.

Na Golanských výšinách, v Gaze, a na celém Západním břehu Jordánu, zastánci Velkého Izraele - bez ohledu na námitky Washingtonu - prosazují trvalou kontrolu nad územím, jehož se Izrael zmocnil. Přesto to jen málo přispívá k posílení izraelské bezpečnosti. Arabské obyvatelstvo se nepodařilo uklidnit ani asimilovat.

V Perském zálivu se výhody získané Spojenými státy po roce 1991 rovněž ukázaly být pomíjivé. Saddám Husajn přežil a stal se v očích po sobě jdoucích amerických administrativ bezprostředním ohrožením regionální stability. Toto vnímání se stalo výzvou (nebo snad jen záminkou) pro radikální přeorientování strategie Washingtonu. Ten se nyní snaží ovládnout celý širší Střední východ. Hegemonie se stala cílem. Spojené státy se však přesto neukázaly být o nic úspěšnější než Izrael.

Události ukazují stále zřetelněji, že vojenská dominance se nepromítla do konkrétních politických výhod. Spíše než aby zvýšil vyhlídky na mír, nátlak způsobuje stále více komplikací. Bez ohledu na to, jak mnoho jsou biti, "teroristé" (což je sběrný pojem aplikovaný na každého, kdo se brání před izraelskými nebo americkými úřady), nebyli zastrašeni, zůstali odhodlaní, a stále znovu se vracejí.

Demografické trendy ukazují, že během jedné generace budou většinu obyvatel v Izraeli i na okupovaných územích tvořit Arabové.

Pokud z válek v Afghánistánu a Iráku vyplývá nějaký zastřešující závěr, je to tenhle: Vítězství je chiméra. Je to jako zkoušet splácet hypotéku prostřednictvím nákupu loterijních tiketů.

Zatímco americká ekonomika padala do vývrtky, Američané se zamýšleli na vlastním ekvivalentem izraelské "demografické bomby" - a sice nad "fiskální bombou". Zakořeněné zhýralé návyky, individuální i kolektivní, přinesly vyhlídku na dlouhodobou stagnaci: Žádný růst, žádná práce, žádná zábava. Nekontrolované výdaje na nekonečné války hrozbu ještě zhoršily.

Konflikty, v nichž jsou Spojené státy zapleteny, nemají vojenské řešení. Jak sám Petraeus zdůraznil, "nemůžeme se prozabíjet ven". Tím se ale také vyslovil k západnímu pojetí válčení během posledních dvou století.

Jaké dopady bude mít konec západních vojenských dějin? Bude to podobné jako u Fukuyamy: Politicky motivované násilí bude přetrvávat a ve zvláštních případech si dokonce může uchovat mezní užitek. Přesto je vyhlídka na řešení problémů velkými válkami zřejmě nadobro pryč. Teprve se ukáže, zda se Izrael a USA mohou vyrovnat s koncem vojenských dějin. Jiné národy tak učinily už dávno. Například Čína ukazuje malou dychtivost k odzbrojování, nicméně svůj vliv rozšiřuje obchodem, investicemi a rozvojovou pomocí.

Kolaps západní vojenské tradice staví před Izrael omezené množství variant, a řádná z nich není atraktivní. Spojené státy by teoreticky neměly sdílet žádné z demografických nebo geografických omezení Izraele a mají mnohem větší svobodu jednání. Změně kursu však brání vliv vojenské lobby.

Takřka před dvaceti lety hašteřivá Madeleine Albrightová chtěla vědět: "Jaký má smysl mít tu vynikající armádu, o níž jste vždy mluvil, pokud ji nebudeme moci použít?" Dnes si zasluhuje naši pozornost úplně jiná otázka: "Jaký má smysl neustále používat naši vynikající armádu, pokud to vlastně nefunguje?"

To, že si Washington odmítá tuto otázku vůbec položit, ukazuje, do jaké míry je naše politika proniknuta korupcí a nedostatkem cti.

Podrobnosti v angličtině: ZDE