Pšenice trvalka: Jak (možná) také pomoci sobě i Zemi

30. 7. 2010 / Karel Dolejší

Lidé živící se standardní stravou získávají asi 70% kalorií ze zrnin a luštěnin. Tyto rostliny jsou přitom jednoleté, což v praxi znamená, že farmář musí každým rokem znova připravit a osít pole, zrno musí vyklíčit, rostlina v krátkém čase vyvinout vše podstatné pro rychlé dokončení vegetačního cyklu - kořenový systém, stonek, listy atd. - a k tomu potřebuje značné množství živin, neboli potřebuje přihnojit. Jednoleté rostliny však zpravidla mají nedokonalé kořenové systémy a tak dokážou využít jen 30-50% látek obsažených v hnojivech - zbytek je splachován do spodních vod. Kvůli mělkým kořenům také nedokáží příliš dobře využívat vodu. Připočtěme ještě velkou zranitelnost jednoletých porostů výkyvy počasí, škůdci a chorobami - a máme před sebou některé z důvodů, proč se teď vědci snaží šlechtit víceleté varianty hlavních potravinářských plodin.

V současnosti se po celém světě pracuje na "trvalkách" odvozených asi od deseti hlavních potravinářských plodin - mezi jinými od pšenice, prosa nebo rýže. Nejde o nic převratně nového, podobné výzkumy již probíhaly v minulosti - jenže za jiných ekonomických podmínek, které byly pro trvalé odrůdy značně nevýhodné. Dokud byly k dispozici velmi levné fosilní zdroje a z nich vyrobené agrochemické přípravky, dokud se nepovažovalo za problém používání značného množství pesticidů, fungicidů atd., dokud bylo možno pole případně i masivně zavlažovat a klimatické podmínky byly relativně stabilní, zdál se být rozhodujícím faktorem vyšší průměrný výnos jednoletých plodin. V současnosti však postupně stoupá relativní váha nákladů a dosavadní optika se mění - takže pokud v současnosti testované trvalé odrůdy pšenice dosahují 65% výnosů prošlechtěných jednoletých variant, začínají být s ohledem na úsporu nákladů pomalu hospodářsky zajímavé.

K nikoli nepodstatným faktorům může patřit i to, že vytrvalé odrůdy mohou kvůli tomu, že u nich odpadá potřeba každým rokem znova vyvinout kompletní rostlinu, docela dobře prosperovat i na méně úrodných půdách, které jejich jednoleté "sestry" poměrně rychle vyčerpávají. V širším pohledu je důležité také omezování eroze a zmenšení úbytku obsahu uhlíku v půdě, což je jinak standardní problém průmyslového zemědělství a zejména v USA je považován za dlouhodobou hrozbu - zdaleka nejen kvůli tomu, že se tak zemědělství podílí na globálním oteplování.

Vědci, kteří šlechtí víceleté variety obilovin, uvádějí, že by mohly být pěstovány například na okrajových pozemcích farem, rotovány s jednoletými plodinami, případně tvořit trvalý porost samostatně či v kombinaci s dalšími jedno- nebo víceletými plodinami. Nabízí se úvaha o adaptaci některých netradičních přístupů k pěstování obilí, například metody Fukuoka-Bonfils.

Kdo by však nad případným úspěchem "trvalek" dozajista nejásal, to jsou velké agrospolečnosti usilující o naprostou závislost zemědělců na jejich vlastním každoročně nakupovaném osivu a doprovodné agrochemii.

Jerry D. Glover - John P. Reganold: Perennial Grains. Food Security for the Future. ZDE

Ropa - Peak oil a energetická bezpečnost | Globální oteplování
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 30.7. 2010