Kartu Borise Cveka nelhostejně zvedám

30. 7. 2010

Já (37 let) své staré a nemocné rodiče do pečovatelského domova také dát nechtěla. Žádný stacionář, kam by přes den, co jsem v práci, vzali nepohyblivé pacienta, v našem kraji nebyl, tak jsem se holt o maminku starala s tatínkem (78 let) sama. Tatínek v rámci svých možností přes den, já odpoledne, v noci a ráno. Při zaměstnání, které mám ráda a o které bych nerada přišla, protože žiju v kraji, kde se (dobrá) práce hodně špatně shání.

Maminka (71 let) byla pouze ležící pacientka, vyžadovala péči 24h denně (krmení, mytí, přebalování, oblékání, otáčení). Ty předlouhé dva roky, co jsem kmitala mezi zaměstnáním a domovem a žila jen prací v práci a prací doma o naše (nestěžuji si, jen konstatuji), jsem si kladla otázku, CO VLASTNĚ STÁT PO LIDECH V PRODUKTIVNÍM VĚKU, kteří se řízením osudu ocitli v podobné situaci jak já, SKUTEČNĚ CHCE? Aby chodili do práce a vytvářeli hodnoty nebo aby byli doma s umírajícími rodiči a poskytovali jim láskyplnou péči, která je při vší snaze stejně velmi nekvalifikovaná.

Ale co jsem měla udělat jinak? Měla jsem jinou volbu? Ano, v našem městě fungují soukromé agentury domácí péče, ale maminka si těžko zvykala na cizí lidi ve svém bytě, a podobně smýšlejících starých a nemocných lidí je jistě více. A každý, kdo se stará o staré a nemocné, dobře ví, že je třeba respektovat jejich vůli, ne jim vnucovat své modely. Chci tím řící, že ani síť agentur domácí péče o seniory není lékem na všechno. Abych to zkrátila, nelehké pro mne bylo i vyrovnat se s tím, že jsem ani ve fázi, kdy bylo jasné, že se čas rodičů zde krátí, nemohla zajistit péči v hospici, neboť ten v našem kraji v roce 2007 prostě nebyl ZDE. On tedy není ani nyní, jen provizorně, i když Zaplať Bůh za něj ZDE

Mé postřehy a zážitky by vydaly na román, ale kdo by jej asi tak četl?Každý má svých starostí dost a jaksi čeká, že tuto otázku s rodiči bude řešit, až situace nazraje. Až to zkrátka přijde. Ale když to pak přijde, tak se nestačí divit. Ale jak je totálně zapřažen, tak NEMÁ SÍLU A ČAS pátrat po důvodech, proč tu není funkční systém sociální pomoci. Proč není výrazně hustší síť domovů pro důchodce, denní stacionáře, hospice, sanatoria, poradenská místa - v každém kraji ČR. Proč stát nepovažuje za důležité svět mladých se světem starých propojovat (školky stavět vedle domovů důchodců např.) tak, aby už od mala byli v přirozeném kontatku se stářím?

Chybí tu dlouhodobá koncepce státu v této sociální oblasti. A to nejen pro staré, nemocné, trpící, ale i pro tu armádu obětavých lidí, které se o své nemocné nejbližší starají doma v tichosti a pokoře. O těchto lidech se moc neví, protože oni o svých denních dramatech nemluví nahlas. Ale to, že jsou pro okolí "neviditelní a němí" neznamená, že nejsou. Oni jsou a jsou jich plné domy a paneláky, stačí se porozhlédnout. A vykonávají práci těžkou práci a často zadarmo (poutavě o tomto a jiných věcech píše Jiřina Šiklová ZDE

Teď, když je po všem, a "jen" zas chodím do práce a ptám se, co jako řadový občan, který už problematiku péče o své nemocné rodiče má za sebou, můžu pro zlepšení sociální péče pro seniory v ČR sama udělat. Z jakého konce do toho? Začala jsem alespoň úvahou "Stáří 'není sexy'" a tím, že jsem (v reakci na alarmující počet fanoušků stránky "Jejich revírem je Kaufland, jejich tempo je vražedné - DŮCHODCI!" na Facebooku založila jakousi osvětovou skupinu "Vážím si seniorů" , kde prakticky denně zveřejňuji odkazy a linky na články, názor a komentáře o seniorech, protože si myslím, že je to JEDNA Z MNOHA CEST, jak do "SVĚTA MLADÝCH" na FB dostat povědomí o "SVĚTĚ STARÝCH".

Rodina (atomizovaná vlnou rozvodů), škola a politika v tomto, zdá se, bohužel selhává. Někomu se to může jevit jako naivní počin, ale myslím si, že je to konkrétní čin mladého člověka (za kterého se tále považuji :-), na kterého tak pěkně Boris Cvek ve svém článku apeluje.

Mladí mají sílu lecos změnit. Sami staří už bohužel nikoliv.

Vytisknout