Francouzské odstrašující síly - záruka nezávislosti evropské velmoci

13. 7. 2010 / Lukáš Visingr, Štěpán Kotrba

Komplexní motivace

Francie bývá často uváděna jako příklad tzv. nukleárního symbolismu, tj. doktríny, že velmoc potřebuje nukleární zbraně zejména proto, aby dokázala svoje velmocenské postavení, získala prestiž, pozvedla národní sebevědomí a zaručila politickou suverenitu. Podrobná analýza však ukazuje, že motivace Francie pro vývoj vlastních nukleárních zbraní byla složitější a že šlo i o konkrétní bezpečnostní obavy. Francouzský atomový program začal prakticky ihned po válce, avšak za start vojenské části se pokládá 26. prosinec 1954, kdy premiér Pierre Mendès-France vydal příkaz k vývoji jaderné zbraně. Bylo to jen půl roku po katastrofální porážce v Indočíně, která znamenala začátek konce francouzského koloniálního impéria. Ke značnému urychlení a zintenzivnění úsilí došlo v letech 1956-1957, tedy po suezské krizi, kdy USA a SSSR ukázaly, že jsou ochotné jednat zcela bez ohledu na zájmy evropských velmocí. Francie postupně došla k názoru, že vlastní nukleární odstrašující síly jsou nezbytností. Vznikly značné pochybnosti o spolehlivosti „jaderného deštníku“ USA, a to zejména po roce 1962, kdy Washington vyhlásil doktrínu „pružné reakce“. Francie jako jediný evropský stát NATO vyjádřila pochybnosti, zda by Amerika opravdu sáhla k atomovému úderu proti SSSR v zájmu ochrany evropských zemí, pokud by nebyly přímo ohroženy americké zájmy. Méně známý je ale fakt, že významnou roli v tehdejší francouzské strategické kultuře hrály i obavy z remilitarizace Německa, jelikož řada francouzských politiků, generálů i vědců se nikdy nezbavila přinejmenším dost podezřívavého postoje vůči Berlínu. Podobně ostražitá byla Francie také vůči ambicím Itálie a Španělska, což ji nutilo zaujmout obrannou strategii „všech azimutů“.

De Gaulle a odchod z NATO

V roce 1958 se vrátil k moci Charles de Gaulle, který nejen potvrdil nastoupený kurs, ale také přidělil atomovým zbraním rozpočtovou prioritu a rozhodl o vybudování strategické nukleární triády, která se později stala známou coby „force de frappe nationale“ („národní úderná síla“). Nukleární projekt pokračoval a ráno 13. února 1960 proběhl v Alžírsku první pokusný jaderný výbuch. V roce 1966 předal de Gaulle vedení Aliance memorandum, ve kterém deklaroval, že Francie opouští vojenskou složku NATO, avšak chce zůstat v politických strukturách. Francie také odmítla na svém území americké jaderné zbraně a prohlásila provoz vojenských základen NATO na francouzském teritoriu za neslučitelný se svou svrchovaností. Byl to vrchol procesu osamostatnění, který byl zahájen už v roce 1963, kdy de Gaulle odmítl návrh mnohostranných jaderných sil NATO (Multilateral Force), resp. pořízení raket Polaris s americkými hlavicemi. Francie odmítla i tzv. Merchantův a Stikkerův plán obecné strategické doktríny NATO. (Není bez zajímavosti, že Henry Kissinger a Robert McNamara při odchodu z funkce přiznali, že de Gaulle měl pravdu v otázce váhání USA, jež tehdy postupně zabředaly do války ve Vietnamu, nad rozpoutáním atomové války kvůli ohrožení evropských zemí.) Francie zatím pokračovala v testech a 24. srpna 1968 byla v Polynésii vyzkoušena i termonukleární hlavice. Francouzská republika se stala čtvrtou (a nezávislou) jadernou mocností.

Letecké nukleární pumy

Za vlády prezidenta de Gaulla byla ovšem uvedena do provozu jenom první složka strategické odstrašující triády, a to strategické letectvo. V roce 1964 byly zařazeny do služby nadzvukové bombardéry Dassault Mirage IVA, jež nesly štěpné pumy AN11 s ekvivalentem asi 60 kilotun (bylo vyrobeno kolem 40 kusů). Od roku 1967 je nahrazovaly pumy AN22 o stejné síle, avšak vybavené lepšími bezpečnostními mechanismy a později i padáky pro shoz v malých výškách. Bombardéry Mirage IV byly vyřazeny v roce 1996. Od roku 1972 byly ve službě rovněž nové taktické atomové pumy AN52; první verze měla ekvivalent 6 až 8 kilotun, kdežto druhá asi 25 kilotun. Nosiči byly letouny Mirage IIIE a Jaguar A v letectvu, popř. námořní Super Étendard. Těchto zbraní bylo vyrobeno mezi 80 a 100 kusy a byly vyřazeny roku 1991. Leteckou složku odstrašujících sil dnes tvoří řízené střely ASMP.

Vývoj strategických raket

Také vývoj raketových zbraní začal ve Francii nedlouho po válce. Podobně jako USA a SSSR se i Francouzi zpočátku inspirovali německým programem a na bázi ukořistěných V2 vyrobili zkušební raketu Véronique na tekuté palivo. Ale už počátkem 50. let (tedy kupodivu dříve než Američané i Sověti) pochopili, že budoucnost patří pevným palivům, a dále už se zabývali jen motory na tuhé pohonné hmoty. V roce 1959 vznikla firma SEREB (Societé pour l’Étude et la Realisation d’Engins Balistiques), jež sehrála ve vývoji francouzských raket zásadní roli; roku 1970 se stala částí společnosti Aérospatiale. Nejprve vyvinula sérii pokusných atmosférických a suborbitálních raket se jmény podle drahokamů (Agate, Topaze, Émeraude, Saphir a Rubis), načež v roce 1963 dostala pokyn k vývoji strategických balistických raket startujících ze země (SSBS, Sol-Sol Balistique Stratégique) a z moře (MSBS, Mer-Sol Balistique Stratégique), byť není příliš známou skutečností, že zpočátku se zvažovala též licenční výroba amerických střel. 23. října 1965 byla každopádně otestována dvoustupňová raketa S112, ačkoli jen s fungujícím prvním stupněm. O necelé dva roky později následoval typ S01 a roku 1968 raketa S02. To už byly plně funkční střely pro ověřování všech prvků a procesů. Zkoušky probíhaly zpočátku na základnách Hammaguira Brigitte a Biscarosse, ale záhy se připojil nově vybudovaný komplex v horách Plateau d’Albion, jenž se poté stal střediskem pozemní složky odstrašujících sil. (Pro úplnost lze ještě dodat, že další linii vývoje raket SEREB tvořil kosmický nosič Diamant, jenž 26. prosince 1965 vynesl první francouzský satelit.)

S2: Raketa středního dosahu

První bojově použitelnou raketou měla být S1, ale po několika zkouškách bylo rozhodnuto, že do služby bude zavedena až pokročilejší S2, jež byla poprvé vypuštěna 10. prosince 1969. Dle původních plánů měly být v Plateau d’Albion tři letky po devíti raketách, ovšem nakonec bylo postaveno jen osmnáct podzemních šachet. Obě letky zbraní S2 dosáhly bojeschopnosti v roce 1971. S2 byla dvoustupňová raketa s dostřelem 3000 km a štěpnou hlavicí s ekvivalentem 120 kilotun (byla to zřejmě nejsilnější čistě štěpná atomová nálož, která kdy byla v řadové službě). Uvedený dostřel umožňoval ohrozit evropskou část SSSR západně od linie Gorkij-Volgograd. Podzemní šachty o hloubce 24 m byly chráněny železobetonovými kryty, odolnými vůči tlaku až 2 MPa. Řídicí středisko bylo umístěno v hloubce přibližně 400 m pod povrchem a odpálení mohlo být provedeno do 200 sekund po přijetí rozkazu.

S3: Konec nukleární triády

V roce 1975 bylo rozhodnuto o nové raketě středního dosahu coby nástupci S2. První pokusné odpálení proběhlo 3. prosince 1976, první letka dosáhla operační způsobilosti v červnu 1980 a druhá v roce 1982. Střela S3 představovala komplexní evoluci typu S2; používala stejný první stupeň, zatímco druhý byl příbuzný druhému stupni ponorkové zbraně M20. Přestože rozměry S3 byly oproti S2 menší, dosah vzrostl o 500 km a raketa nesla termonukleární hlavici se silou jedné megatuny. Byl zkrácen rovněž čas přípravy na start, a to pod dvě minuty. V průběhu 80. let byly původní střely S3 přepracovány na verzi S3D (Durcie, tj. „zpevněné“), vyznačující se zvýšenou odolností proti účinkům jaderné exploze. Měly zůstat ve výzbroji zřejmě do počátku století, kdy by je nahradil nový typ, ovšem Francie v roce 1996 oznámila, že tato složka triády se bez náhrady vyřadí, což se v září 1996 také stalo.

S4 a SX: Neuskutečněné plány

Předpokládanou náhradou raket S3 se na počátku 21. století měly stát zbraně S4, jejichž vývoj probíhal od roku 1987. Kromě varianty pro podzemní sila se plánovala i samohybná verze, ale už v roce 1988 se objevily pochybnosti o celém programu a začaly se zkoumat další možnosti. Vedle modifikace S4 nazvané S45 se zvažovala pozemní obměna ponorkové rakety M4, popř. mezikontinentální raketa S5, tedy pozemní varianta tehdy chystané námořní střely M5. V roce 1991 byl program S4/S45 zrušen a přednost dostala právě S5, ale ani ta se nedočkala realizace a pozemní složka triády úplně zanikla. Dalším neuskutečněným projektem byla mobilní střela, vyvíjená od první poloviny 80. let pod názvem SX; měla vzlétat z válcového kontejneru, který by táhl nákladní automobil. U raket S4, S45 a SX se počítalo s přepravou několika samostatně uvolňovaných termonukleárních hlavic (MIRV).

TTD francouzských řízených střel s nukleárními hlavicemi
	Pluton	Hadès	S1	S2	S3/S3D	S4*	S45*	SX*
Kategorie	SRBM	SRBM	MRBM	MRBM	IRBM	IRBM	IRBM	IRBM
Počet stupňů	1	1	2	2	2	2	2	2
Typ hlavice	AN51	TN90	Maketa	MR31	TN61	TN35	TN75	TN71
Počet a síla hlavic (kt)	1×25	1×80	1×0	1×120	1×1000	3×300	6×100	1-3×150
Celková délka (m)	7,64	7,5	14,8	14,8	13,8	10	10	(?)
Průměr těla (m)	0,65	0,53	1,5	1,5	1,5	1	1	(?)
Startovní hmotnost (kg)	2423	1850	25 000	31 900	25 800	10 000	10 000	15 000
Max. dostřel (km)	120	480	2500	3000	3500	3500	3500	3500
	M1	M2	M20	M4A	M4B	M45	S5*	M5*
Kategorie	SLBM	SLBM	SLBM	SLBM	SLBM	SLBM	ICBM	SLBM
Počet stupňů	2	2	2	3	3	3	3	3
Typ hlavice	MR41	MR41	TN60/61	TN70	TN71	TN75	TN76	TN76
Počet a síla hlavic (kt)	1×500	1×500	1×1000	6×150	6×150	6×100	6-12×100	6-12×100
Celková délka (m)	10,4	10,67	10,7	11,05	11,05	11,05	12	12
Průměr těla (m)	1,49	1,52	1,5	1,93	1,93	1,93	2,3	2,3
Startovní hmotnost (kg)	20 000	19 500	20 000	35 000	35 000	35 000	52 000	52 000
Max. dostřel (km)	2500	3000	3000	4000	5000	6000	11 000	11 000
	M51.1	M51.2	ASMP	ASMP-A
Kategorie	SLBM	SLBM	ALCM	ALCM
Počet stupňů	3	3	1	1
Typ hlavice	TN75	TNO	TN80/81	TNA
Počet a síla hlavic (kt)	6-10×100	4-6×100	1×300	1×200
Celková délka (m)	12	12	5,38	(?)
Průměr těla (m)	2,3	2,3	0,38	(?)
Startovní hmotnost (kg)	52 000	52 000	860	(?)
Max. dostřel (km)	9000	10 000	300	600

* Rakety označené hvězdičkou zůstaly pouze ve fázi projektu a jejich TTD jsou předběžná nebo vypočítaná autory

M1: Zrození ponorkových raket

Současně s programem pozemních raket středního doletu probíhal vývoj balistických střel pro ponorky. Postupy byly podobné jako u projektu SSBS; od 1. ledna 1966 se testovala vývojová raketa M112, jež měla funkční pouze první stupeň (fakticky šlo o druhý stupeň pozemní střely S2), a následovaly rakety M011, M012 a M013, u nichž fungovaly již oba stupně a na kterých se ověřovaly i další procesy. Tyto zkoušky probíhaly především na středomořském ostrově Île du Levant, resp. na stabilizovaných platformách pod hladinou. V roce 1967 se začala používat také speciální zkušební ponorka Gymnote, což byla mimochodem jediná raketonosná ponorka s konvenčním pohonem, která byla na Západě postavena. A roku 1971 byla konečně zavedena do výzbroje první bojeschopná ponorková balistická raketa M1 s dostřelem 2500 km a hlavicí typu FBF („fusion boosted fission“) o síle 500 kilotun (byla to nejsilnější francouzská hlavice, jež nebyla přímo termonukleární). Po šestnácti střelách pak bylo uloženo do šachet prvních tří jaderných raketonosných ponorek třídy Le Redoutable.

M2 a M20: Střídání hlavic

Současně se zaváděním M1 už však probíhal vývoj modernější rakety, která měla zajistit větší dostřel a účinnější hlavici. Zavádění této nové zbraně nakonec proběhlo ve dvou fázích. Roku 1973 dosáhla operační způsobilosti střela M2, jejíž první stupeň se shodoval s M1, avšak díky výkonnějšímu motoru druhého stupně narostl dosah na 3000 km. Rakety M2 byly instalovány do čtvrté a páté ponorky třídy Le Redoutable a posléze zpětně i do prvních tří plavidel, ovšem sama tato raketa tvořila jen přechodný krok k typu M20, který byl opatřen první francouzskou termojadernou hlavicí s ekvivalentem jedné megatuny. Hlavice se vyznačovala také zvýšenou odolností vůči účinkům nukleární exploze. Novými střelami M20 bylo od roku 1976 postupně přezbrojeno všech pět ponorek třídy Le Redoutable.

M4: První s více hlavicemi

Důležitý předěl ve francouzském programu balistických zbraní znamenala střela M4, vyvíjená od roku 1975. Šlo nejen o první francouzskou třístupňovou raketu, ale zejména o první raketu, jež dostala více (konkrétně šest) samostatně uvolňovaných termonukleárních hlavic. Její první test byl proveden 28. listopadu 1980; do programu zkoušek se zapojila též přestavěná ponorka Gymnote. Rakety M4 (základní provedení se později začalo označovat jako M4A) s dostřelem 4000 km vstoupily do výzbroje roku 1985 na ponorce L’Inflexible (16 šachet) a následně byly uloženy i do čtyř ponorek třídy Le Redoutable. Roku 1987 byla spuštěna produkce modernější varianty M4B se zdokonalenými hlavicemi a doletem až 5000 km, což teoreticky umožňovalo pokrýt celé evropské území SSSR, aniž by ponorky opustily svůj přístav v Brestu. V současné době už jsou rakety M4A i M4B vyřazeny; jako poslední je nesla ponorka L’Inflexible, jež ale byla přezbrojena raketami M45 a letos má opustit službu.

M45: Účinné dočasné řešení

Původně se předpokládalo, že střely M4 budou nahrazeny přímo novým typem M5, ale změny v tomto projektu, které vedly k typu M51, si vynutily „překlenovací“ řešení jménem M45. Jde o dále modernizovanou verzi střely M4, která prodělala první letovou zkoušku 14. února 1995 a do výzbroje byla zařazena v roce 1997. Dolet se zvýšil na 6000 km, jsou použity modernější hlavice a střela má rovněž výrazně zlepšené schopnosti v průniku protiraketovou obranou, mj. díky klamným cílům a elektronickým rušičkám. Vlastně využívá část technologií vytvořených pro střelu M51. Střela M45 byla primárně konstruována jako dočasná výzbroj čtveřice nových ponorek třídy Le Triomphant, jejichž šachty jsou však uzpůsobeny pro rakety M51, takže jsou podstatně větší než šachty na starších plavidlech, kdežto rozměry M45 se shodují s typem M4. Do šachet je proto třeba vložit jakousi „výplň“, do níž teprve zapadne střela M45. Dnes slouží s těmito zbraněmi ponorka L’Inflexible a tři ponorky třídy Le Triomphant; čtvrtá se má dostat do výzbroje právě letos a nahradit L’Inflexible.

M5 a M51: Chiracův kompromis

V roce 1992 byl zahájen vývoj ponorkové balistické střely nové generace označené M5. Mělo se jednat o opravdu výjimečně výkonnou zbraň; pozornost vzbuzoval hlavně zamýšlený dosah 11 000 km, jímž by se M5 vyrovnala i nejvýkonnějším ponorkovým raketám supervelmocí (tj. americkému typu Trident II D-5 a sovětské střele R-39 Rif). Navíc měla mít schopnost nést až dvanáct autonomních hlavic (MIRV), možná i samostatně manévrující hlavice (MARV). Bylo zřejmé, že pro systémy protiraketové obrany by představovala závažnou hrozbu. Do služby se měla dostat v roce 2010 na ponorkách třídy Le Triomphant. Navíc byla připravována verze S5 pro podzemní sila, čímž by Francie získala skutečnou mezikontinentální raketu. V únoru 1996 však prezident Jacques Chirac oznámil zásadní změny v programu M5, který byl přejmenován na M51. Z rozpočtových důvodů byly působivé výkony typu M5 poněkud zredukovány; střely M51 první série (tzv. M51.1) budou mít dolet 9000 km a ponesou tytéž nukleární hlavice jako střely M45, byť v počtu až deset kusů. Rakety druhé série (M51.2) mají mít dolet 10 000 km a čtyři až šest vyvíjených hlavic TNO (Tête Nucléaire Océanique), což už asi budou samostatně manévrující tělesa (MARV). První letový test M51 se odehrál v noci ze 17. na 18. dubna 2001 a první sériové střely mají vstoupit do výzbroje letos.

Přehled francouzských raketonosných ponorek
Třída	Jméno	Stavba	Služba	Stažení	Typ raket
Gymnote	S655 Gymnote	1963	1966	1986	M1, M4 (zkušební)
Le Redoutable	S611 Le Redoutable	1964	1971	1991	M1, M2, M20
	S612 Le Terrible	1967	1973	1996	M1, M2, M20, M4
	S610 Le Foudroyant	1969	1974	1998	M2, M20, M4
	S613 L'Indomptable	1971	1976	2003	M2, M20, M4
	S614 Le Tonnant	1974	1980	1999	M20, M4
L'Inflexible	S615 L'Inflexible	1980	1985	2010	M4, M45
Le Triomphant	S616 Le Triomphant	1989	1997	-	M45, M51
	S617 Le Téméraire	1993	1999	-	M45, M51
	S618 Le Vigilant	1997	2004	-	M45, M51
	S619 Le Terrible	2000	2010	-	M45, M51

L'Indomptable a Le Tonnant byly po modernizaci přeřazeny do třídy L'Inflexible.

Pluton: Na tankovém podvozku

Kromě strategické nukleární triády vyvinula Francie i taktické, resp. operačně-taktické rakety, určené pro pozemní vojska. Do první kategorie patřil komplet Pluton, jehož vývoj byl zahájen v roce 1965. První letové testy proběhly o čtyři roky později a do výzbroje byl zaveden v roce 1974. Střela Pluton byla výrobkem firmy Sud Aviation (později Aérospatiale), měla dolet 120 km a dopravovala na cíl štěpnou hlavici se silou měnitelnou od 10 do 25 kilotun. Výjimečnou vlastností tohoto zbraňového kompletu však bylo jeho umístění na pásovém podvozku z tanku AMX-30, což samozřejmě znamenalo vysokou pohyblivost. Francouzská armáda disponovala třiceti odpalovacími zařízeními pro střely Pluton, jež byly rozděleny mezi pět pluků v západní a severozápadní Francii (Mailly, Laon, Suippes, Belfort a Oberhoffen u Hagenau). Jakmile by byla vyhlášena pohotovost, odpalovací zařízení by zaujala pozice v horském terénu, kde by je bylo prakticky nemožné nalézt a zničit.

Dolet sice dovoloval zasáhnout „jen“ cíle v Západním Německu a Belgii, což by ovšem v teoretickém scénáři útoku armád Varšavské smlouvy proti západní Evropě (popř. v hypotetickém scénáři útoku remilitarizovaného agresivního Německa proti Francii) neznamenalo problém, neboť tento pilíř „projekce síly“ ve francouzské doktríně byl jasný: Případnému agresorovi muselo být zkrátka zabráněno v překročení hranice Francie, a to za použití všech prostředků, za jakoukoli cenu.

Hadès: Střela, která přišla pozdě

Už při zavádění střel Pluton se objevily plány vývoje verze Super Pluton, která by se dosahem 180 km řadila už spíše mezi operačně-taktické zbraně. Nakonec však zvítězila koncepce úplně nové rakety, která měla mít dostřel 250 km, což se později zvýšilo na 480 km. Raketa nazvaná Hadès byla poprvé otestována roku 1988. Počítalo se s výrobou celkem 120 kusů, z nichž část měla nést konvenční hlavice; dále se zvažovalo použití jaderných hlavic se zesíleným zářením (tzv. neutronových). Nakonec ale bylo zhotoveno pouze 30 raket a všechny dostaly standardní termojaderné nálože se silou 80 kilotun. Odpalovací zařízení pro dvojici zbraní bylo umístěno na přívěsu taženém nákladním vozidlem. Raketa vstoupila do služby roku 1992, kdy nahradila Pluton, ale není jisté, zda útvary dosáhly reálné operační způsobilosti. Použitelnost těchto střel po studené válce byla každopádně velmi pochybná; objevil se i návrh opatřit tyto jistě kvalitní zbraně konvenčními hlavicemi a přesným koncovým naváděním, avšak roku 1996 byly rakety Hadès vyřazeny a do konce následujícího roku zlikvidovány.

ASMP: Poslední varování

Vzdušnou složku francouzských nukleárních sil dnes tvoří řízené střely s plochou dráhou letu, které jsou vypouštěny z taktických bojových letadel. V roce 1986 vstoupila do výzbroje střela ASMP (Air-Sol Moyenne Portée), integrovaná nejprve s bombardéry Mirage IVP a následně i s taktickými stroji Mirage 2000N v letectvu a Super Étendard v námořnictvu. ASMP má malý raketový urychlovač a letový náporový motor, s nímž dosáhne nejvyšší rychlosti přes Mach 2. V závislosti na letovém profilu má dostřel mezi 80 a 300 km. Nese termonukleární nálož, jejíž sílu lze nastavit na 150 nebo 300 kilotun. Ve výzbroji je kolem 80 kusů. Počátkem 90. let byla navržena střela ASLP (Air-Sol Longue Portée) s dosahem 1200 km, na jejímž vývoji se mohla podílet i Británie, avšak ta se letecké složky jaderných sil zcela vzdala a Francie dala přednost programu ASMP-A (Amélioré). Jedná se o zdokonalenou verzi ASMP, která má dvojnásobný dolet a novou hlavici TNA (Tête Nucléaire Aéroportée). Byla zařazena do služby v říjnu 2009 a postupně by měla u letectva i námořnictva zcela vystřídat původní variantu. Nosičem u obou složek budou samozřejmě letouny Rafale. Kromě taktického použití na bojišti (existuje údajně i plán nasazení proti lodím) má ASMP i specifickou roli v jaderné strategii. Jedná se o jakousi „poslední výstrahu“; kdyby protivník podcenil vážnost francouzského jaderného odstrašování, má být proveden omezený útok pomocí střel ASMP. Až v případě ignorování této výstrahy by měly být vypuštěny balistické rakety z ponorek.

Princip „minimálního odstrašení“

Francie si byla za studené války pochopitelně vědoma, že nemůže vybudovat vlastní nukleární síly srovnatelné s USA či se SSSR. Sledovala tedy koncepci „velkého odstrašení minimálními prostředky“ („dissuasion du faible au fort“), resp. ideu, že i její relativně malý jaderný arzenál může útočníkovi způsobit katastrofální škody, takže jej odstraší v podstatě stejně jako výzbroj daleko rozsáhlejší. Francouzská atomová doktrína také vždy zdůrazňovala princip nezávislosti a soběstačnosti. A nukleární zbraně zůstávají i po skončení studené války důležitým nástrojem francouzské bezpečnostní politiky. Nadále je uplatňována koncepce „minimálního odstrašení“ (po poslední redukci by Francie neměla vlastnit více než 300 operačních hlavic), ale změnil se její cíl. Francie výslovně deklarovala (a snad je vhodné upozornit, že v takto explicitní podobě to dosud nesdělila žádná další atomová mocnost), že její odstrašující arzenál je dnes namířený zejména proti režimům se zbraněmi hromadného ničení či proti sponzorům terorismu. Také je známo, že Francie odmítá vyloučit první nasazení jaderných zbraní a že v posledních letech se opět debatuje o konceptu „poslední výstrahy“ („ultime avertissement“). V roce 2006 prezident Chirac dokonce připustil nukleární odpověď na teroristický útok proti Francii. Jaderný arzenál navíc má (hlavně po skončení kontroverzních testů na polynéských atolech) jasnou podporu u francouzské veřejnosti (což např. o Velké Británii tak úplně neplatí), a ačkoli se dnes objevují náznaky sbližování jaderných strategií Francie a Velké Británie (popř. náznaky „europeizace“ arzenálů obou mocností), dá se předpokládat, že francouzské atomové zbraně zůstanou nadále zejména garancí nezávislosti a výjimečného postavení Francie.

Kresby a mapa: Štěpán Kotrba

Foto: MBDA, Marine Nationale a archiv autorů

Prameny: J. Kroulík a B. Růžička: Vojenské rakety (Naše vojsko, 1985); V. Pitschmann: Jaderné zbraně: Nejvyšší forma zabíjení (Naše vojsko, 2005); M. J. H. Taylor: Missiles of the World (Charles Scribner’s Sons, 1982); P. Suchý a P. Vilímek: Britské a francouzské nukleární síly ve druhém jaderném věku (Mezinárodní vztahy č. 1/2009); Flight International, Federation of American Scientists, GlobalSecurity.org, The Nuclear Weapon Archive, Bulletin of the Atomic Scientists, Natural Resources Defense Council, Robert Johnston’s Archive, Encyclopedia Astronautica, MissileThreat.com, Chars et Blindés Français, Wikipedia

Vytisknout