Nesouměřitelnost, závist a chorobná závislost

30. 7. 2010 / Stanislav A. Hošek

Jako bývalý odborový předák jsem si hned položil otázku, kolik podnikatelský pán platil svým zaměstnancům. Netrvalo to dlouho a dověděl jsem se odpověď. Platil, alespoň některým, pouze minimální mzdu a zbytek jim dával "na černo". Což sdělil bulváru jeden z bývalých zaměstnanců. I když jde o informaci nižší důvěryhodnosti, tak podle mého soudu je povinností každého státního zástupce okamžitě zahájit šetření možného trestného chování nynějšího ministra. Vždyť v zemích déletrvající demokracie museli mnozí okamžitě odejít z politiky pro mnohem menší protizákonné poklesky. Zdá se však, že tomu tak pořád ještě není u nás - a proto by se naši mocní neměli vůbec divit, že pro svět nepatříme k slušným, ale pořád ještě k východním, či jindy zase postkomunistickým zemím.

V globálním světě, alespoň se to tak jeví, bohatí již nepovažují nesouměřitelné příjmy ani nesouměřitelné rozdíly v hromadění majetku v soukromých rukách za nemravnost. Ještě donedávna alespoň odsuzovali metody rychlého, na první pohled vždycky podezřelého zbohatnutí. Pod tlakem konkurence nových dolarových miliardářů z Východu však ztrácejí zábrany i v této sféře, takže se zdá, že v celoplanetárním "svobodném" obchodu bude co nevidět již povoleno vše. Za tím účelem, mimo jiné, vrstva lokajských intelektuálů již celá desetiletí šíří ve veřejnosti jakousi novou morálku. V jejích zásadách se objevují kupříkladu názory, že o penězích, přesněji o metodách jejich získávání, se mezi slušnými lidmi nemluví, nebo že ten či onen jev, byť na první pohled podezřelý, je přece chráněn podnikatelským tajemstvím -- a obdobné nehoráznosti.

Zamyšlení nad závistí

Zájem o příjmy podnikatele ve vztahu ke mzdám jeho zaměstnanců mohou, podle mých zkušeností, i někteří čtenáři Britských listů vnímat negativně. Několikrát jsem si v nich již přečetl názor, že odsuzování velké diference v příjmech a vůbec ve velikosti majetku je prý motivováno závistí. Takový přístup k problému mne vždycky vrcholně pobouřil. Představím si totiž třeba osamělou matku, kterou navíc momentálně propustili ze zaměstnání, a tak nemůže svému děcku koupit před nastávající zimou ani teplé oblečení. Jsem si jist, že když taková žena čte či slyší o dolarových miliardářích, tak ta určitě nezávidí, ale v jejich emocích je dominantním rysem hněv, což je v mých očích vrcholně spravedlivým hněvem.

Mám názor a tuším, že má vysokou míru pravdivosti, že každý, kdo kupříkladu o kriticích nesouměřitelnosti příjmů hovoří jako o závistivcích, vypovídá především o sobě samém. Posuzuje jiné svým vztahem ke světu. Přisuzuje jiným špatnosti, kterými právě on řídí vlastní chování. Proto jsem také hluboce přesvědčen o tom, že jedním z hlavních stimulů hromadění majetku, zisku a honby za co nejvyššími příjmy, je mimo jiné rovněž závist. Bylo tomu tak vždy. I v dobách značné příjmové nivelizace, kdy pro mnohé lidi platilo -- vše co má soused, musím mít i já, a pokud možno větší, či lepší.

A tak se v našich současných poměrech vůbec nedivím, že mezi obhájci obrovských nerovností v majetku a příjmech jsou prakticky všichni toho názoru, že jiní jim bohatství závidí. Nedivím se jim, ačkoliv je nechápu a odsuzuji. Ukazuje to na jejich ubohý duchovní standard, pokleslou morálku, ale především rovněž na naše celkově degradované podnikatelské klima. Původní podnikatelé byli rovněž hnáni až bezhlavou touhou po zisku, ale většinou věděli, že ho spolehlivě dosáhnou nějakou službou či výrobkem prospěšně sloužícím jiným lidem. Dneska již tato morálka v podnikání dominantní rovněž není. Převažuje názor, že to jsou peníze, co doslova vytváří další bohatství, takže podstatné je jenom jejich získání, jež pod roušku svobodného obchodu nemá být státem nikterak regulováno.

Při vědomí všech dosud zmíněných zkušeností se změnil i můj náhled na konkurenci. Konkurence, ten údajný motor svobodného obchodu, vydávaný dneska div ne za posvátnou metodu přirozeně usměrňující veškeré dění v tržním hospodářství, je podle mého soudu v praxi většiny našich podnikatelů pouhou aplikací závisti. Je pro mnohé pouze jakousi transformací jedné ze základních lidských špatností na novodobou ctnost -- a to i přesto, že je závist dodnes, kupříkladu katolíky, považována za jeden z hlavních hříchů. Původní nemravnost je tak dneska povyšována na prvek nové morálky. Stejně jako ona nesouměřitelnost v příjmech a hromadění bohatství.

Chorobná závislost

Píši-li, že motivem k hromadění majetku je závist, netvrdím ani v nejmenším, že jde o stimul jediný, a možná není ani dominantní. Důvody k hromadění majetku byly v dějinách jistě velmi rozličné. Kupříkladu v polistopadovém období u nás to byla dlouho nenaplňovaná touha po osobní svobodě, což mimo jiné otevřeně přiznal Kocáb, když veřejně řekl, že peníze pro něj představují svobodu. Nejlépe polistopadové klima v tomto směru pak vystihuje český slogan, "je za vodou", čili opravdu svobodný, dokonale nezávislý na dalším vývoji ve společnosti a státu.

Jeden důvod k shromažďování bohatství je ale pro společnost velmi rizikový. Je jím touha po vlivu, ba dokonce po ovládání lidí, po nadvládě, ba po politické moci. Bohatství bylo ve všech dobách šancí k získání vlivu, nadvlády v okolí, či až k mocenskému postavení. Zisk pro podnikatele ve skutečnosti nikdy není konečným cílem jeho snažení. Zisk je pouze prostředkem -- a to nejen k dalším investicím a tím dalšímu bohatnutí. Zisk je především, ne-li dokonce pouze, prostředkem k hromadění majetku, bohatství, či kapitálu. Takové nahromadění se pak dá využít k mnohému, mimo jiné i získání politické moci, což teprve lze považovat za konečný cíl, čili za celý smysl podnikatelské aktivity. Zisk je tedy prostředkem hromadění bohatství a nahromaděné bohatství je šancí na získání politické moci. I když mezi shromažďovateli bohatství by byla skupina toužící po moci početně malou, její vliv v dějinách vždycky byl, je a proto i bude, pro mocenské poměry ve státě naprosto zásadní. Jak se ale ukazuje, shromažďovatelé bohatství toužící po politické moci nejsou nepočetnou skupinou ve vrstvě podnikatelů. Naopak, zdá se, že jejich počet v současné gobalizaci výrazně roste.

Zkušenost ukazuje, že každá moc je drogou a politická moc dokonce nejsilnější drogou. Což platí pro naprostou většinu lidí, kteří se na ni kdy podíleli. Odvažuji se proto tvrdit, že pro významnou část shromažďovatelů bohatství je honba za ziskem a majetkem fakticky chorobnou závislostí na touze po moci. V mých očích jde o závislost, která je společensky nejnebezpečnější. Každé bohatství se v současném tržním systému mění automaticky na ekonomickou nadvládu, která velmi často jeho vlastníky stimuluje k získávání i politické moci. Ekonomická nadvláda ale není v žádném případě demokraticky získanou. Pokud se proto stane zprostředkovatelem politické moci, jde již doslova o bezprostřední ohrožování demokratického politického systému. Podle mého názoru je i tento jediný aspekt hromadění bohatství dostatečným důvodem k tomu, aby se před ním společenství chránilo. Chrání se přece před každou závislostí, i když je pro něj mnohem méně nebezpečná.

Nedemokratičnost politické moci dosažené hromaděním bohatství není jediným negativním projevem majetkové nerovnosti. Sobecké získávání bohatství nad všechny meze, čili ono nesouměřitelné, vytváří totiž na protipólu velkou chudobu, přinášející mimo jiné riziko nestability celého společenského systému. A konečně, hromadění majetku bezohledné ke všemu, včetně prostředí, se pomalu, leč jistě stává ohrožením samotné existence všeho lidstva -- a tedy až rizikem genocidy.

Je paradoxní, že závislosti na alkoholu, kouření, či hráčství léčíme, závislost na drogách je dokonce v souvislostech s trestnou činností léčena z nařízení soudů, ale závislost, která společenství ohrožuje nejvíc, ta nejenže není léčena, ale není za všeobecně a mnohostranně nebezpečnou ani považována. Naopak závislák na hromadění majetku nad všechny meze je dneska vydáván minimálně za jakéhosi lepšího občana, většinou mediálně popularizován a někdy dokonce oslavován a vyznamenáván. Jejich společenská vrstva je navíc propagandou prohlašována za novodobé hrdiny, v každém případě za nositele nejpotřebnějších ctností, ba až tvůrce rozhodujících hodnot společenství.

Mně se jeví, že to všechno se děje mimo jiné i proto, že se nedokážeme dohodnout na kvantifikaci nesouměřitelnosti. Nedokážeme si stanovit, kdy se akumulace bohatství v soukromých rukách už stává společensky možným rizikem a dokonce ani určit, jak vysoké bohatství jedince již může ohrožovat demokratičnost našeho politického systému. Pokud to skutečně nedokážeme, pak bychom alespoň měli přijmout podle principu předběžné opatrnosti názor, že je naprosto nutné oddělit sféru akumulace bohatství od sféry politické moci.

Hovoří-li se dneska stále více o tom, že levice tápe a doslova nevidí, kam dál, pak jsem přesvědčen, že se jí, mimo jiné, nabízí i následující hypotéza. Levice je povinna ve veřejnosti prosazovat názory, že hromadění bohatství nad všechny meze je mnohonásobným nebezpečím pro lidské společenství -- a ti jeho protagonisté, kteří se snaží prosadit v politice, jsou fakticky duševně nemocní, trpící chorobnou závislostí na hromadění bohatství jako prostředku k získání politické moci. Spatřují v bohatství zvrhle nejen absolutní svobodu, jak obvykle tvrdí, ale především šanci na získání osobní moci, čímž fakticky ohrožují samotnou podstatu demokratického politického systému. Soutěž politických stran je díky nesouměřitelností bohatství jednotlivých soutěžících zásadně nerovnovážnou a přestává být ve skutečnosti soutěží o vliv v politickém prostoru. Je pouze zdegenerovanou soutěží o bohatství v hospodářském prostoru. Z čehož plyne, že angažovanost ve sféře hospodářství musí být v demokratickém systému zřetelně oddělena od aktivit v prostoru politiky.

Vytisknout