Co vypovídá "kosovský" posudek o mezinárodních soudech?

30. 7. 2010

Prosazení myšlenky, že mezinárodní spory mohou být řešeny nikoli silou, ale pokojně, a to před stálými mezinárodními soudy, znamenalo ve své době pro svět nesporný pokrok. Ten přitom nespadl ze vzduchoprázdna, nýbrž souvisel s narůstající vzájemnou závislostí různých částí světa i s vědomím toho, že moderní válka, zejména jsou-li do ní vtaženy velcí činitelé mezinárodních vztahů, se svou povahou blíží armagedonu. Proti tomu svět, jehož konflikty jsou řešeny podle předem daných pravidel nezávislým třetím, představoval lákavou alternativu, na které se pod dojmem dvou světových válek posléze shodli idealisté i pragmatici. Žádný lék však není samospasitelný. V posledních desetiletích jsme se stali svědky toho, že počet a pravomoci mezinárodních soudů na univerzální i regionální úrovni rostly natolik prudce, že se začalo diskutovat o judicializaci mezinárodních vztahů -- což není zdaleka nepodobné vnitrostátní diskuzi o tom, zda se Ústavní soud již stal třetí komorou parlamentu či nikoli. Tento jev, umocněný patrně euforií "z konce dějin", který měl nastat s pádem sovětského bloku, šel ruku v ruce s -- někde upřímnou, jinde alibistickou -- důvěrou, že mezinárodní soudy dodají mezinárodním vztahům vše z toho, co jim podle nás chybí, a učiní je takovými, jaké bychom je chtěli mít -- předvídatelné a především založené na představě o spravedlnosti, moudrosti a správnosti. Jenže znamená judicializace mezinárodních vztahů -- která navíc dosud probíhá bez prosazení účinné koordinace vztahů mezi mezinárodními soudy navzájem -- skutečně automaticky kvalitativní proměnu mezinárodních vztahů? A je tedy široká důvěra v mezinárodní soudy odůvodněná?

Ano, judicializace mezinárodních vztahů má svůj nesporný potenciál. Nesmí se ale současně zapomínat, že i mezinárodní soudnictví -- tak jako vše -- má své limity, jejichž počet není zanedbatelný.

Prvořadý z těchto limitů vyplývá ze samotné podstaty řešení sporů před soudy -- soudy mohou předložené otázky řešit -- právě jen -- podle práva. Jak však věděl už Tacitus, nejvyšší právo nemusí zdaleka znamenat nejvyšší spravedlnost. A rozhoduje-li se podle mezinárodního práva, platí to tím spíše. Jeho pravidla nejsou totiž dopředu dána žádným koherentním a prozíravým zákonodárcem, mezinárodním Mojžíšem či Josefem II., nýbrž rodí se z vůle a interakce činitelů mezinárodních vztahů, mezi nimiž dosud dominují státy, a to v podobě mezinárodních smluv, obyčejů a zásad. To ale znamená, že pravidla mezinárodního práva jsou primárně nutným odrazem politických preferencí a voleb svých tvůrců, které se tak s ideálem spravedlnosti anebo moudrosti, jak si ho představujeme v naší kultuře, mohou, ale nemusejí potkávat. A mohou také existovat oblasti, kde prostě žádná univerzální pravidla neexistují. Tyto okolnosti tak mohou ve svém souhrnu implikovat, že -- rozhodnutí nebo posudek mezinárodního soudu může být velmi vzdálen tomu, co bychom ideálně očekávali.

Druhý nepřehlédnutelný limit souvisí s tím, že mezinárodní soudy se sice mohou na papíře jevit jako dokonalé instituce, avšak i jejich skutečnou tvář vytvářejí především konkrétní lidé se svými silnějšími i slabšími stránkami. Těmito lidmi jsou v případě mezinárodních soudů soudci jmenování z řad mezinárodních právníků více či méně transparentními procedurami; ti se okamžikem jmenování -- jako mávnutím kouzelného proutku -- mají stát nezávislými moudrými, kteří mají na svých bedrech nést břemena tohoto světa. Dokáží ale být lepšími moudrými tam, kde selhali politici a diplomaté, kteří se nedokázali shodnout na kompromisním výkladu a aplikaci pravidel mezinárodního práva, popř. na vytvoření pravidel nových? A stačí k roli moudrých pouze znalost práva kombinovaná někde s předchozí soudní anebo akademickou zkušeností? Nebylo přece jen něco na tom starém světě, kde nebyly-li spory výjimečně řešeny silou, pak jako arbitři vystupovali především významní státníci, hlavy států či obecně uznávané osobnosti se širokým mezinárodním rozhledem, kteří nebyli závislí na tom, zda bude jejich mandát prodloužen, a především, kteří si byli vědomi, že pro stabilitu mezinárodních vztahů občas nestačí vyslovit jen prosté "fiat justitia", protože pak by se mohl skutečně stát, že "pereat mundus"?

Existence mezinárodního soudnictví je nesporně důležitým faktorem přispívajícím ke stabilizaci soudobého světa. Neznamená to ale, že bychom je v jeho současné podobě měli brát natrvalo jako absolutno. Musí se vyvíjet a místy se dokonce nabízí úvaha, zda by k jeho fungování nepřispělo převzít některé principy, které fungovaly v minulosti. A kromě toho nikdy nelze zapomenout, že mezinárodní soudnictví je samo o sobě jen jednou z cest k řešení soudobých problémů, nikoli samotným řešením či samotnou zárukou řešení.

Vytisknout