Kunderova dobrovolná smrt

Strukturalistická teorie, která nařezala pouta spojující autora s dílem, byla dovedena do extrému v pracích francouzských teoretiků. Ti vyhlásili smrt autora. Autorský záměr či jeho biografie se stávají neužitečnými berličkami, o které se nemůžeme při čtení textu spolehlivě opírat. Proces porozumění spíše znemožňují, než aby nám v něm pomáhaly. Kunderova estetická koncepce románu, kterou rozvinul ve svých esejích, vychází z podobných předpokladů. Proto se romanopisec odebral do nebytí. Jeho dobrovolná "smrt" má původ v "poetice románu jako autonomní umělecké formy." (Chvatík 1994).

Milan Kundera se vytrácí z veřejného života již někdy v polovině osmdesátých let. Přestává poskytovat rozhovory a přísně střeží své soukromí. Chce dočista zmizet za svým dílem. Stejně jako Flaubert, který tvrdil, že umělec "má udělat vše, aby potomstvo uvěřilo, že nežil,", podobně jako Hermann Broch když řekl o sobě, o Musilovi a o Kafkovi: "My tři nemáme skutečnou biografii," nebo jako Faulkner, jenž toužil být "jako člověk anulován, vymazán z dějin a nenechat po sobě žádnou jinou stopu než vytištěné knihy." (L'art du roman). Kunderovo rozhodnutí neodhalovat svoje soukromí je tedy postojem ryze estetickým. Nechává za sebe mluvit svoje romány, neboť ví, že jsou chytřejší než on sám.

Stal se ale pravý opak toho, co si spisovatel přál. Namísto rozplynutí, zmizení autora za textem a dobrovolné cesty do nebytí byl Kundera přivolán zpět, násilně resuscitován, vzkříšen z mrtvých. Fikce se náhle stala skutečností. Milan Kundera jakoby se přes noc proměnil v jednu z postav svých románů. Jim se totiž také většinou přihodí přesný opak toho, co zamýšlejí. Osud se jim vysměje do očí a ony v plné síle pocítí, co to znamená být "v pasti, kterou se stal svět".

Hledání ztraceného činu

V Knize smíchu a zapomnění napsané již ve francouzském exilu Kundera píše:

Ti mladí, chytří a radikální lidé, o kterých Kundera píše, byli středoevropští intelektuálové v 50. letech. O padesát let později jiní mladí a chytří lidé - Adam Hradílek a redaktoři časopisu Respekt - také poslali do světa čin, který začal žít vlastním životem. Budou ho také jednou pronásledovat, volat a napomínat?

Celou peripetii provází neodbytný pocit trapnosti. Dokument prokazující údajnou Kunderovu vinu byl nalezen téměř půl roku před uveřejněním osudného článku. Za celou tu dobu mu byl poslán jeden jediný fax. Spisovatel, který si vždy zakládal na stylistické úrovni svých textů, je zde osloven následovně: "Vážený pane Kundera...". Je třeba něco dodávat?

Mnohem důležitější je však ale to, že orální historik po Kunderově "mlčení" nepřistoupil k dalšímu kroku. Proč mu prostě neposlal kopii onoho policejního dokumentu? Není to proto, že historika Kunderovo svědectví vlastně ani moc nezajímalo? Že byl spisovatel shledán již dopředu vinným? A proč místo toho aby napsal seriózní vědeckou práci běžel Hradílek rovnou za novináři z Respektu? Na tyto otázky nám doposud nedal odpověď a pro změnu zase teď on "zarytě mlčí".

Udání Václava Havla

Z mnoha různých a mnohdy protichůdných názorů na Hradílkovo "udání" by, myslím, neměla upadnout v zapomnění reakce Václava Havla, kterého rozhodně nemůžeme považovat za Kunderova nekritického obhájce. Břitké polemiky, které spolu vedli v šedesátých letech o tzv. "český úděl" jistě netřeba připomínat. A přesto, nebo právě proto se Havel za Kunderu postavil plnou vahou své osobnosti. Lépe řečeno, vzpříčil se podobnému zacházení s historií. Přiznává, že jej k tomu vedou i osobní důvody:

Václav Havel jakoby si zde již předem vymezoval obranné pole proti příštím hradílkům, kteří nebudou s to odolat nutkání, v zájmu odhalování "pravdy" vynesou na světlo boží střípek z archivů a udělají z něj příběh o Havlově velkém selhání v boji se zlem. Proto badatelům ještě pro jistotu vzkazuje: "Mladí historici, prosím, buďte při posuzování dějin opatrní! Jinak napácháte v dobré víře víc škody než užitku. Podobně jako vaši dědové."

Historická nepaměť

Redaktoři Respektu celou věc zaštítili snahou o rozpoutání diskuze o nedávné české minulosti, která však, jak se dalo čekat, nenastala. V tomto duchu se nese i text Martina Šimečky (Respekt 2008/48). Podle něj generace narozená kolem roku 1930 vystoupila nebývale silně na Kunderovu obranu, neboť ji pojí stejná historická zkušenost a také "estetická interpretace dějin":

Ponechme pro tuto chvíli stranou fakt, že proti takovémuto nakládání s historií (ne tedy nutně na Kunderovu obranu) vystoupili představitelé v podstatě všech generací, ne jenom "třicátníci". Soustřeďme se na jádro Šimečkova argumentu. Staví se zde do opozice estetická a faktická interpretace dějin reprezentovaná "primitivním policejním dokumentem o tom, že pan Kundera udal pana Dvořáčka", přičemž v Česku prý stále převažuje interpretace estetická.

Zdá se mi ale, že v dnešní české realitě jsme naopak svědky invaze historických fakt, které nejsou doprovázeny hlubší filozofickou reflexí. Neustále jsme konfrontováni s příběhy zrady, udavačství a kolaborace s tajnou policií a "zločinným" režimem. Slůvko "totalitní" se vloudilo do běžného jazyka, často si je berou do úst novináři i politici. Postupně se tak vyprazdňuje a stává se nic neříkajícím znakem. Senzacechtivá média se koncentrují na příběhy "selhavších" celebrit, méně již na tzv. "příběhy bezpráví", anebo vytrvale informují o tom, jak jedna osmdesátiletá bývalá prokurátorka ne a ne nastoupit do vězení. Současná česká historiografie je i dvacet let po pádu komunismu mnohdy psána nebývale emocionálním tónem. Do této kategorie patří i Hradílkův text.

Je samozřejmě potřeba mapovat praktiky, jakými se tehdejší státní aparát udržoval u moci. Je nutné zkoumat archivy tajné policie a zaznamenávat individuální příběhy lidí, kteří byli popraveni nebo posláni do uranových dolů. Na tyto lidské tragédie se nesmí zapomenout. Ruku v ruce s tímto bádáním by ale měla přijít i hlubší reflexe. Samotné "banální pravdy" o tom, že pan Kundera nebo pan Vopička udal pana Dvořáčka nás nepřiblíží podstatě věci, nezodpoví esenciální otázky: proč jej udal a jak k tomu všemu mohlo vůbec dojít.

Rozhrnout oponu

Obloukem se tak dostáváme zpět k Milanu Kunderovi. Nicméně ne k jeho uměle oživenému mediálnímu obrazu, ale ke Kunderovi-romanopisci. Román má v dějinách evropského myšlení nezastupitelnou úlohu. Je to ale právě proto, že není pouze nějakým od skutečnosti odtrženým estetickým objektem, ale stává se nástrojem poznání. Nemá tedy funkci výlučně estetickou (jak naznačuje Šimečka), ale i noetickou:

A mohli bychom pokračovat: s Kunderou román analyzuje odpovědnost jedince za svoje činy, neschopnost člověka vyrovnat se s vlastní minulostí a kriticky nalhlédnout sebe sama, úskalí lyrického věku a zjitřené citovosti, nestálost lidské paměti a zapomínání, život ve světě manipulovaném imagology. A tak dál a tak dál.

Román provádí svůj průzkum jiným způsobem než historie - skrze fiktivní a ne historické postavy. Vypráví o tom, co se mohlo stát a ne o tom, co se stalo. Zabývá se obecným a ne jedinečným a právě v tom tkví jeho síla. Milan Kundera svými romány poodhrnul "oponu" jevového světa a nechal nás za ni malinko nahlédnout. Stal se tak jedním z velkých romanopisců naší doby. Na tom se nic nezmění, ať už bude jeho životopis jakýkoliv.

Literatura:

Květoslav Chvatík: Svět románů Milana Kundery. Brno: Atlantis, 1994.

Milan Kundera: Kniha smíchu a zapomnění. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1981.

Milan Kundera: L'art du roman: essai. Paris: Gallimard, 1986.

Milan Kundera: Testaments betrayed. London: Faber and Faber, 1996.

Milan Kundera: The Curtain: An Essay in Seven Parts. London: Faber, 2007.

Milan Kundera: Zneuznávané dědictví Cervantesovo. Brno: Atlantis, 2005.

Vychází též v časopise Dobrá adresa