Milan Kundera byl od samého začátku svými vrstevníky hodnocen jako neortodoxní komunista, což prokazují od samého počátku i jeho literární texty, konec konců se už jako student dostal do konfliktu s komunistickou stranou. Snahy hodnotit umělecké dílo podle etického či politického profilu autora připomínají stalinismus padesátých let, nebo normalizaci, kdy se zakazovali spisovatelé často pro své politické či etické postoje, které tehdejší režim považoval za nepřijatelné.

V Kunderově případě platí presumpce neviny. Hradílkovi se nepodařilo dokázat nic. Materiál, který zveřejnil týdeník Respekt, by každý soud odmítl jako neprokazatelný; zároveň by byl případ po šedesáti letech promlčen. Instituce promlčení existuje proto, že je po mnoha desítkách let nemožné určit, jak co bylo.

Kdyby Kundera pohnal Respekt před soud v takové Británii (a možné by to bylo, protože Respekt je na webu přístupný i tam), vysoudil by na Respektu miliony (v librách). V Británii totiž musí novinář zveřejnění obvinění dokázat: obviněný nemá povinnost prokazovat, že je nevinný. Kundera nemá povinnost běhat po světě a dokazovat každému pisálkovi, který ho nepřesvědčivě z něčeho obviní, že obvinění je nedůvodné.