V případu Milana Kundery je zcela zásadní vyjádření kriminalisty Aloise Paška pro Právo otištěné dne 13.11. 2008. S tímto vyjádřením by se autoři kampaně proti Kunderovi měli nejprve vyrovnat. Jestliže je někdo obviněn z udávání, ze lži atd. na základě pochybných důkazů, pak nelze psát, že toto není podstatné. Než přejdeme k diskusi o reflexi minulosti, byla by na místě reflexe o přítomnosti. Je požadavkem elementární slušnosti vyslovit za nepodložený a nactiutrhačný článek omluvu. Ve slušné společnosti i dnes se toto považuje za samozřejmost.

Spor Václava Havla a Milana Kundery nebyl sporem o Kunderu, jak tvrdí Jiří Holý, ale byl to spor o smyslu či významu Pražského jara, který Havel bagatelizoval. Potvrzuje to i článek Marka Hrubce "Zárodky dějinné Alternativy" (Literární noviny č. 48/2008): "Uzavírání roku 1968 prohlašováním, že to byl neúspěšným pokusem o návrat k normálnosti civilizovaných zemí (jak tvrdil Václav Havel -pozn. J.M.), ignoruje vlastní tvůrčí přínos Československého jara, jež však usilovalo o to být naopak něčím, co dosud v civilizovaných zemích samozřejmostí nebylo".

Katolický básník Jan Zahradníček patří nesporně k nejlepším českým básníkům minulého století. Měl velice pohnutý osud. Když už ale Jiří Holý píše o reflexi naší minulosti, je třeba po pravdě uvést, že Jan Zahradníček patřil do skupiny významných katolických literátů kolem týdeníku Národní obnova -- Jaroslav Durych, Jan Zahradníček, Jakub Deml, Václav Renč, Jan Čep -- která se distancovala za druhé republiky (1938 - 1939) od demokracie a uchylovala se k náboženské mystice (Věra Olivová, Dějiny první republiky, Praha 2000). Významnou úlohu v duchovním klimatu hrály agilní skupiny fašizujících a fašistických intelektuálů sdružených okolo listu Řád, Národní obnova, Tak. Mezi tyto militantní katolické intelektuály patřil bohužel i Jan Zahradníček (Jan Rataj, O autoritativní národní stát, Praha 1997, Miroslav Jodl, Proměny křesťanství, Praha 2005). Katoličtí fundamentalisté vyhlásili heslo Katolictví zákonem! Chtěli nastolit služebnost státu Bohu a vytvořit nenarušitelné spojení katolictví s českou národní identitou, z níž měli být nekatolíci (především židé a ateisté) vyloučeni.

Případ Jaroslava Durycha -- nesporně vynikajícího spisovatele -- je dostatečně znám, méně už se ví, že proti stoupencům první republiky vystoupil tenkrát také autor vynikajícího románu Kámen a bolest Karel Schulz: "Každá shovívavost vůči těmto odporným lidem znamená naši sebevraždu...Je třeba je přinutit, aby se báli. Buď učiní pokání, nebo musí být vyříznuti z národa. Jestliže nemají vědomí své viny, nutno je k tomu donutit... Kdo je zločinec, patří do kriminálu nebo do koncentračního tábora." Jan Zahradníček se radoval: "Již vyšlehly koniášovské plameny, které je v době velmi dohledné všecky stráví".

Historická paměť se nemůže týkat jen Milana Kundery a jeho údajných provinění, o nichž si já vůbec nejsem jistý, ale je žádoucí zachovat v paměti totální selhání některých katolických vzdělanců za druhé republiky (o kterém vůbec nemůže být sporu), mezi něž se hlásil i vynikající český básník Jan Zahradníček. Nebo nešlo o selhání a přece jen měl pravdu T.G. Masaryk, když napsal: "Katolicismus a demokratický stát je contradictio in adiecto?"