Šimečka připomíná bytové diskuse disidentských spisovatelů za normalizace, jichž se zúčastnil. Na nich se lidé této generace, kteří v mládí psali oslavné básně na komunistický režim a zvedali ruce na stranických schůzích, setkávali se svými vrstevníky, kteří tutéž dobu strávili v uranových dolech. Zejména Karel Pecka jim opakovaně připomínal, že se podíleli na režimu, který jeho a tisíce dalších lidí uvrhl do vězení. Neomlouvalo je ani mládí, ani ušlechtilý idealismus, ani to, že o zločinech režimu tehdy nevěděli.

Podobný postoj jako Pecka zaujímá nyní podle Šimečky mladší (vlastně střední) generace, která se vymezuje proti generaci Milana Kundery a jejímu výkladu minulosti. Jde o to, "zda se máme či nemáme zabývat >banálním zlem< (a udávání je jeho synonymem pro padesátá léta) jako něčím, co je špatné samo o sobě v jakémkoli historickém kontextu. (...) zda máme naši minulost vnímat jako uzavřenou a definitivně interpretovanou, anebo v ní budeme hledat klíč k naší vlastní svobodě, aby nehrozilo, že v budoucnu pošleme další Dvořáčky do vězení."

Šimečkův článek posouvá spor o hodnověrnost policejního dokumentu směrem k reflexi naší minulosti. Podle mého názoru není podstatné, zda Kundera Dvořáčka udal záměrně, bezděčně nebo vůbec ne, zda lže, zda tuto událost vytěsnil z paměti či zda se vůbec nestala. Podstatné je, že přes opakovanou kritiku nelidskosti stalinismu, která se stala jedním z hlavních témat jeho románů, není ochoten reflektovat svou vlastní minulost, přiznat svůj vlastní podíl viny, o které nemůže být vůbec sporu. Na rozdíl od Vaculíka, Kohouta a Klímy nemusel čelit nepříjemným otázkám Karla Pecky. Jeho vlastní minulost se mu proto nyní vynořuje jako obluda z moře.

Bylo by zajímavé rekapitulovat polemiky o Kunderu uplynulých desetiletí. Známý střet s Havlem na přelomu let 1968 a 1969 byl vlastně generační spor mezi reformními komunisty (na Kunderovu obranu vystoupil Kosík) a příslušníky generace 60. let (Střítecký, Mandler). Jungmannova kritika Nesnesitelné lehkosti bytí v 80. letech vyvolala polemickou reakci několika českých autorů v zahraničí; dala by se charakterizovat jako střet mezi domácími disidenty a západním exilem.

Méně známá je Vohryzkova kritika Kundery, která vyšla v samizdatovém Kritickém sborníku, a Vladislavova polemika s Kunderovým projevem na počest Jaroslava Seiferta (Listy 1984, přetištěno v obsáhlém výboru z Listů, který vyšel péčí D. Havlíčka v Olomouci 2008). Kundera tehdy psal v souvislosti se Seifertem o "největší plejádě české poezie v celé její historii", připomněl vedle Seiferta čtyři další básníky, Nezvala, Biebla, Halase a Holana, a psal o jejich trpkých a tragických osudech po roce 1948. Vladislav Kunderovi připomněl, že oněch velkých básníků bylo víc.

Cituju tak obsáhle z článku Jana Vladislava proto, že pojmenovává to, co Šimečka nazval generačním sporem o výkladem dějin. Nejde, zdá se, ani tak o střet generací, ale lidí s různou historickou i osobní pamětí. Vzpomínám si na epizodu z knihy Prima Leviho Prvky života. Autor, italský žid, byl koncem války odvlečen do Osvětimi. Dostal se tam do chemického provozu německé továrny, kam kromě esesmanů docházel i německý inženýr, Müller, který se choval vcelku slušně, Levimu dokonce vykal a vyptával se ho na různé věci.

Po několika letech po válce urgoval Levi jménem své italské továrny nějaký výrobek v Německu a písemně mu odpověděl právě tento Müller. Levi mu připomněl, že se setkali v Osvětimi, a byl zvědavý na jeho reakci. I Müller si na něho pamatoval, necítil však ve vztahu k bývalému vězni výčitky svědomí, zdůrazňoval, že se k němu choval slušně a obšírně líčil, jaké měl i on v době války těžkosti...

Nechci srovnávat činnost německého nacisty v Osvětimi s minulostí Milana Kundery. Uvádím to jako příklad konfrontace různých podob individuální historické paměti, která obvykle vytěsňuje události nepříjemné, trapné a ponižující a uchovává události (a jejich interpretace), kdy stvrzujeme své vlastní představy o sobě a minulosti. Problematická je však tato výběrová historická paměť tam, kde se předkládá jako správná a dokonce i jediná možná. Proto vítám Šimečkův článek jako možnost posunout kunderovskou diskusi k reflexi naší nedávné historie.