Kvalitativní je např. rozdíl mezi tradičním společenstvím Gemeinschaft a moderní společností Gesellschaft (v Toennisově dichotomii), což se promítá kupř. do vztahu mezi rodinou a vyšším celkem; v prvém případě jde o jednoduchou společnost, kde se mnoho sociálních rolí realizuje na bázi komplexní (vícegenerační) rodiny, která je zpravidla rovněž hospodářskou jednotkou. Naopak ve druhém případě jsme svědky komplexní společnosti, která v mnohém převzala role a funkce původní široké rodiny, přičemž jednoduchá (nukleární) rodina v takovém komplexu je již jednotkou spíše spotřební než výrobní -- a k vlastní spotřebě již vlastně takové rodiny ani není zapotřebí. Na tu stačí i masa jednotlivců s různou mírou a podobou afiliace.

Podstata člověka je ovšem sociální (psychosociální), člověk se stává osobností v procesu socializace (ať už je to proces řízený či samovolný, záměrný či bezděčný). Člověk se biologicky i sociálně mění, ale různým tempem; biologické změny jsou ve fylogenezi pomalejší než změny sociální. Některé kvality osobnosti se považují za více vrozené (temperament), jiné za více získané (charakter), což se i kvantifikuje. To, co vyděluje člověka z ostatní biologické říše je mj. schopnost abstraktního myšlení spojeného s řečí (ne abstrakce jako taková) a schopnost pracovat, tj. kvalitativně vyšším způsobem (ne čistě instinktivně determinovaným) poznávat a využívat, a v konečném důsledku i radikálně měnit svoje životní prostředí.

Vztah přírody a člověka je jednak rozporný a jednak asymetrický. Rozporný je v tom, že příroda prostřednictvím člověka došla ke svému sebeuvědomění, sebepoznání a sebeproměňování (viz vývoj filozofie, vědy, umění), zároveň se ale vystavila možnosti sebezničení (viz arzenály jaderných zbraní a tendence k "Planetě opic"). Asymetrický je vztah z toho důvodu, že člověk ke svému přežití potřebuje přírodu, ale příroda nepotřebuje člověka; ten se naopak může jevit jako její ohrožující faktor.

Člověk nemá moc k tomu, aby se vymanil z přírodních zákonů, ale - používaje "lest rozumu" (Hegel) - je schopen tyto zákony využít ve svůj prospěch (i neprospěch) mj. i tím, že je nechá působit proti sobě (viz schopnost člověka létat: gravitace vs. aerodynamika).

Vývoj názorů na jejich význam a podíl

Názory (na biologické a sociální faktory ve vývoji člověka) se lišily jednak v tom, zda je člověk bytost spíše biologická nebo spíše sociální a také v hodnocení těchto poloh. Týká se to např. otázky, co určuje ve své podstatě lidské chování . (Jsou to nadpřirozené síly, dědičné faktory nebo ve společnosti získané behaviorální vzorce? Jsou to síly vědomé, podvědomé, či dokonce kolektivně podvědomé? Jsou to faktory spíše duchovní či materiální, individuální či kolektivní, objektivní či subjektivní, egoistické či altruistické, konkrétní či abstraktní, krátkodobé či dlouhodobé? Je chování předurčené (determinované) či náhodné? Do jaké míry a v jakých podobách se v lidském chování projevuje princip teleologický? Zkrátka: protiklad funkční účelnosti lidské organizace a bizarní nesmyslnosti lidské existence nelze připsat jen arbitrérnosti znaku, mnohoznačnosti významu či nesamozřejmosti smyslu.)

Člověk ve svých počátcích komunikoval s přírodou ve formě mýtů, magických kultů a rituálů. Za nejdůležitější tedy nepovažoval principiálně ani sebe, ani přírodu, ale nadpozemské síly, které přírodu a tedy i jeho život ovládají a které si může naklonit.

V křesťanském náboženství sice člověk také není formálně nejdůležitější, ale Bůh jej stvořil k obrazu svému, čili je to bytost podobná Bohu (v případě Ježíše Krista i biologicky) a mezi ním a přírodou zeje tedy propast.

S rozvojem vědy a na ní založené metafyziky (viz např. koperníkovský obrat, Darwinova evoluční teorie) se tato propast otupuje a jakkoliv se to mnohým nelíbí (představitelé církve, fenomenologie, filozofické antropologie), člověk získává adekvátnější obraz o svém místu na planetě i ve vesmíru; je součástí přírody, ale zároveň ji přesahuje ve složitosti svojí formy a obsahu, v komplexnosti materiálního a duševního.

Rozvíjejí se i vědy, které objevují a popisují zákonitosti jdoucí napříč oblastmi hmoty a vědomí jako matematika (v moderním pojetí věda o strukturách), kybernetika, teorie informace a komunikace, systémová teorie aj. (Z hlediska pozitivisticky orientované klasifikace věd hovoříme o vědách formálních.)

V rámci sociálních věd (přes diskusi o jejich specifičnosti - viz heidelberská škola novokantismu, Popper a jeho Bída historicismu) se objevují podobné metody jako v přírodovědě, úsilí o exaktnost, různé hraniční obory s vazbou na přírodní vědy: psychoanalýza a behaviorismus (psychologie vůbec chápána zprvu jako přírodní věda - viz Freud a jeho Projekt ), biosociologie, aj.

Vazba na exaktní obory (byť mnohdy velmi zprostředkovaně) existuje i v rámci umění, event. též uměleckých reflexí typu uměnovědní i programní estetiky (surrealismus, psychoanalytický výklad umění, minimalismus, "biologická hudba" v bádání Szökeho, Messiaenova "ptačí notace", zlatý řez, fraktály, projektivní geometrie renesančních umělců, quidonské hry s písmeny ve středověké hudbě, determinační a aleatorní tektonika v hudbě 20. stol. - viz K. Risinger, aplikace teorie množin a teorie informace pro účely hudební analýzy - viz J. Ludvová aj.).

Necháváme zde stranou poněkud obskurní spisy Fechnerovy (O oduševnělosti planet, Nana, čili o duševním životě rostlin ), jakož i pojednání prof. Kahudy o mentionech -- duševních atomech. Za releventní v této souvislosti lze naopak považovat postřeh Schellinga již z 19. stol.: hmota je dřímající inteligence (ve smyslu evolučním).

Zatímco dogma o neposkvrněném početí Panny Marie je prezentováno v biblickém pojetí jako zázrak, v přírodě u nižších živočichů typu včel je to věc zcela běžná (přesněji u trubců na rozdíl od dělnic a královny, lišících se tak od sebe diploidní a haploidní sadou chromozómů). Schopnost abstrakce na smyslové bázi u zvířat, pokusy naučit šimpanze mluvit, transplantace prasečích jater, genomické mapy živočichů ve srovnání s lidskou v kontextu výbojů moderní genetiky a biotechnologií apod. jevy prakticky rozostřují hranici mezi člověkem a říší biologickou - přinejmenším živočišnou. (I tyto jevy jsou reflektovány v umění -- zvláště ve sci-fi literatuře, kde humanizace charakterů se netýká jen strojů či robotů -- viz Isaac Asimov se svými etickými zásadami robotiky, ale rovněž subhumánních živočichů -- viz Bernard Werber s trilogií Mravenci, Den mravenců, Revoluce mravenců , jakož i rostlin -- viz John Wyndham a Den trifidů .)

V konečném důsledku - z hlediska vývoje univerza - se jeví jako zásadní rozpor mezi neživým (fyzikálním či chemickým) a živým (biologickým, psychickým a sociálním). Zatímco z fyzikálních systémů - v nichž platí 2. věta termodynamiky (celková entropie v uzavřeném systému nemůže klesat) - lze odvodit tzv. teorii tepelné smrti vesmíru (resp. expanzivní model vývoje vesmíru v kosmologii), v organických a sociálních systémech probíhá vývoj ve smyslu dialektických zákonitostí (formulovaných v živelné podobě již v antice Hérakleitem z Efesu, novodobě Hegelem a přepracovaných Marxem a Engelsem, ale v souladu i s evoluční teorií darwinovskou i spencerovskou), tj. ve směru opačné polarity než je fyzikální entropie: od kvalitativně nižších k vyšším stupňům organizace hmoty a vědomí. Jak tento vývoj skončí (pokud vůbec skončí), je otázka s otevřeným koncem.

Přitom ještě nebyly na poli vědy vyřešeny ani rozpory v samotné fyzikální sféře, a to zejména mezi obecnou relativitou a kvantovou mechanikou. (Má se za to, že oba tyto pilíře teoretické fyziky jsou platné a prokázané, zároveň ovšem nemohou do důsledku platit oba současně.) Je otázkou, zda tento rozpor uspokojivě řeší tzv. teorie superstrun (strunová teorie) jako některými teoretickými fyziky propagovaná "teorie všeho".

Důsledky těchto názorů pro pojetí výchovy

Úvahy naznačeného typu pomáhají odpovídat na otázky, koho vychováváme a jak tato výchova objektivně probíhá, a také, koho, čemu a jak máme vychovávat (tj. v rovině pozitivní i normativní).

V mýtickém světonázoru vedou k vykonávání propracovaných úkonů (rituál jako varianta algoritmizace), v náboženském světonázoru ke zbožnosti (gramotnost může vést ke kacířství), ve vědeckém světonázoru k pokusu o objektivní poznání člověka a světa, ve kterém žije. Což může vést k diagnóze vrozených dispozic člověka, ale i k vytváření prostoru pro rozvoj schopností, znalostí a dovedností. I v moderní výchově je akcentován aktivní prvek (jako prvek motivační), obsah vyučování má být v souladu se zájmy jednotlivce i společnosti. Pojetí výchovy je však primárně odvozováno od socioekonomických vztahů v dané společnosti, teprve sekundárně či zprostředkovaně přes ideové či ideologické konstrukty.

Výše zmíněná teze ovšem platí pouze ve vysoké míře obecnosti. Lze si snadno představit současné školní prostředí, které je jakoby "státem ve státě" a svým provozem poukazuje spíše do minulosti, event. může naopak svoji dobu předběhnout, v čemž mohou hrát právě ideové vlivy rozhodující roli. (Příkladů i z dějin pedagogiky bychom našli bezpočet, jako např. reforma školství v Německu v 16. stol. podle střihu Lutherova protestantismu, vykonávaná jeho spolupracovníkem Filipem Melanchtonem, nebo u nás tzv. příhodovská reforma ve 30. letech 20. stol. jako pokus o jednotnou vnitřně diferencovanou školu podle amerického vzoru.)

Protože je však poznání o člověku navýsost složité -- problémem je zvláště variabilita lidského chování a komplexnost jeho determinant - vědy o člověku mají preparadigmatickou povahu (v Kuhnově terminologii), resp. jsou ve stádiu protovědy. Tedy i dnes jsou různé názory na pojetí výchovy (pojetí utilitární či kognitivně autonomní, pojetí v rámci funkcionalismu Parsonse, apod.) i na řešení dílčích problémů (jednotná škola ano, či ne, atd.).

Jako jeden z metodologických problémů humanitních věd obecně lze rovněž uvést nedostatek materiálu pro srovnání (komparativní analýzu) člověka s jiným (např. mimozemským) typem inteligentního života. Zatímco život v naší sluneční soustavě je založen na výskytu uhlíku (funguje na uhlíkové bázi), lze si hypoteticky představit formy života založené např. na bázi křemíku; ty by se pravděpodobně vyznačovaly jinými životními projevy a formami než ty, které známe.

Na Zemi byl nejblíže našemu rodu patrně neandrtálec (kterého Homo sapiens pravděpodobně vyhubil), v současnosti je to šimpanz (viz výzkumy s jejich učením řeči) a z mořských tvorů delfín. Některé shodné rysy vykazují i artefakty tzv. umělé inteligence (roboti, počítače), ale rozdíly např. ve zpracování informací jsou (zatím) výrazné: lineární postup v mikroprocesoru, paralelní postup v lidském mozku. Pokusy se spojováním technických a biologických mechanismů a organismů jsou však inspirující (viz např. "hudební skladatel z ryby"), i když někdy vyvolávající spíše mrazení v zádech (viz Čapkovy R.U.R .). Poukaz na podobnosti v procesech řízení a komunikace v technických a biologických systémech byl koneckonců položen do základů kybernetiky aj. nově se rodících vědních disciplín posledního půlstoletí. (I když vliv samotné kybernetiky na rozhodující vědní či metafyzická paradigmata v poslední době poněkud vyčichl).

I na poli psychologie (za jejíž dílčí aplikaci byla dlouho považována i pedagogika) odborníci vycházejí z různých paradigmat. Základním metodologickým rozporem se zde jeví na jedné straně dosažitelnost prokazatelných poznatků více méně exaktními metodami (koncepce behaviorismu) v oblasti chování, na druhé straně menší postižitelnost oblasti prožívání stejnými metodami, což vytváří prostor pro hlubinně analytické, fenomenologické koncepce a přístupy, kterým však zase schází exaktní průkaznost.

Za ne zcela dořešenou tedy považuji otázku, zda v oblasti věd o člověku dojde -- po vzoru exaktních věd -- k ustavení konsensu o převládajícím paradigmatu, nebo zda tato povaha víceparadigmatická je nadčasovým conditio sine qua non lidského poznání o sobě samém -- a tudíž antropologickou konstantou sui generis .