2. 1. 2009
Letošní vydařený Silvestr v televiziKonec legrace a začátek víryLetošní přelom kalendářního roku asi překonal všechny rekordy v anketě na den státního smutku. Alespoň soudě podle českých televizních kanálů, a nepovažujeme-li poslední den v roce za svátek alkoholizmu, narkomanie, hlouposti, promiskuity a pyrotechniky. Dokonce i za těch komunistů bylo si z čeho dělat mediálně legraci. Prostoduchý posměch kapitalistům a imperialistům se brzy ukázal jako kontraproduktivní, a tak si ironie bavičů a komiků střílela víceméně zastřeně z režimu. Příklady není jistě potřeba uvádět. |
Staří osvědčení baviči zvučných jmen bohužel odešli a odcházejí, a s nimi mizí i inteligentní legrace. A noví demokratičtí "komikové", asi nemají kromě trapného, nemravného a politicky ubohého humoru nic lepšího, co by veřejnosti nabídli. Přestože se opticky a dekoračně máme dnes mnohem lépe, zvláště pokud jsme bezohlední, nepříjemná vnitřní nejistota o to více hlodá v našich útrobách. Ačkoliv různí světští a duchovní představitelé, dokonce i ti, kteří mnohokrát zklamali, opět vyzývají k víře a naději, přestává to být účinné, ačkoliv tyto obvyklé "náboženské" výzvy byly vždy tak osvědčené. Oni věrozvěstové nám hlavně sdělují základní moudro, které chceme slyšet, že totiž bez naděje nelze žít. Dodejme, že bez ní nelze také být konzumně a ekonomicky zneužívaným věřícím občanem. Víra a naděje je jistě potřebná, ale není pravou vnitřní podstatou naší existence právě absence víry a naděje, a dokonce i v negativní podobě nevíry a beznaděje? Není skutečným štěstím zbavení se všech tužeb a přání, kladných i záporných? Není však nežádostivost pro mnohé věřící větším utrpením, než peklo, které jim nabízejí tolikrát zkorumpovaní, zpronevěření a prolhaní čerti? Je-li život (v pekle), do kterého jsme stále zatahováni, bez naděje nemožný, znamená to, že bez naděje nelze v pekle trpět (žít). Život v pekle je závislý na způsobování utrpení druhým. Čím lépe chce trpící hříšník v pekle žít, tím více musí druhým hříšníkům způsobovat utrpení, a tím více se do pekla zaplétá. Ten, kdo věří v lepší zevní budoucnost, může být momentální mizérii, přinejmenším duševně podprahové, a nešikovným doufáním se v ní může utvrzovat. Naděje a víra, mohou být ošidné, a neměly by se upínat k obvykle naivně pojatému ideálu (bohu, osudu, světu, trhu, penězům, investicím, loajalitě, prosperitě atd.), ve kterého věříme nebo nevěříme, a který může být naším zakukleným ďáblem. Jiný obecný psychologický vzorec našeho jednání spočívá ve víře, že když něco děláme špatně, že to dopadne dobře. Ověření správnosti a efektivity takového jednání vidíme v získaném postavení, úspěchu, moci, penězích, statistických a záslužných oceněních a jiném harampádí. Když takové optimistické doufání dopadne zle, prostě jen zvýšíme jeho intenzitu a vytloukáme klín menší větším. Spadnutí celé klenby se tak odsouvá k logickému, konečnému, akumulovanému a katastrofálnímu zhroucení. Neměli bychom místo nejapného doufání v pochybné ideály, místo sledování a klamání druhého, raději více sledovat sebe? Možná bychom objevili falešnou víru a pověry, které nám podvrhnul někdo jiný, a možná také mechanizmy, kterými jsme manipulováni ke škodě své i druhých. Na první pohled se to může jevit snadné, ale vyžaduje to však také víru -- ale jen tu ze sebe. |