Můžeme s Wagnerem doufat, že Schwarzenberg "ví, co dělá". Otázkou ale je, zda ví, co tím způsobí, co ovlivní a co zaviní. Z vlastního života, a to jsem nikdy nebyl diplomat ani politik, vím, že není možné před jednáním říci, že jedna ze stran, které se chystají k vyjednávání, se "už předem vyřadila z dialogu", a to ani v případech, kdy člověk zastává názor, že tomu tak skutečně je, a někdy ani v případech, kdy se zdá zcela nesmyslné vůbec se chtít s tou stranou setkat.

Ministři by ale měli ovšem taky vědět, co diplomaté znají: často je lepší neříkat, ani na veřejnosti, ani v soukromém styku, co si o věci myslím. A když už člověk něco řekne, nemělo by se myslet na nějakou možná dokonce objektivní pravdu, ale i na to, jak může nebo dokonce musí druhá strana zareagovat na to, co je někdy všem známé, ale o čem se zatím nemluvilo veřejně.

Že následek slov, ale i gest může být jiný, než očekáváme, na to existuje paradoxní příklad. Je jím pokleknutí německého kancléře Willyho Brandta ve Varšavě v prosinci 1970 před památníkem židovského ghetta. Je ovšem jasné, že Brandt věděl, co dělá, když tam tehdy pokleknul. Je ale známo, ale prý ani krátce předtím nevěděl, že to učiní, a ani hned potom on ani nikdo jiný nemohl tušit, jak velký to bude mít význam pro politiku uvolnění mezi tehdy takzvaným "Východem" a "Západem".

U Brandta to bylo jednání, jímž nemohl -- snad s výjimkou některých nacistů a jiných pravičáků nejen v Německu -- nikoho urazit. Schwarzenberg ovšem pronesl větu, o níž musel vědět, že organizaci Hamas urazí. Ano, možná má Wagner pravdu a Schwarzenberg ví zcela přesně, co udělal, když řekl, že se Hamas sám vyřadil z politického dialogu. Zastávám ale názor, že jako ministr zahraničí a nynější představitel Rady Evropy měl Schwarzenberg v této věci mlčet, ačkoliv si myslím, že vedoucí představitelé Hamasu jsou rádi, když na ně lidé útočí. Pro Schwarzenberga v jeho roli a v této době by bývalo mlčení přiměřenější, nebo myslíte, že ne?