Peheho přirovnání dnešní České republiky k devatenáctiletému výrostkovi mi připomnělo nedávný zajímavý výrok Taťány Jakovské, divadelní kritičky a kurátorky permanentní výstavy Šarmanka kinematů Eduarda Bersudského v Glasgow, ohledně toho, jak každý režim, včetně ruského bolševického, nebo Blairových Nových labouristů, arogantně považuje svůj začátek za začátek historie, za "rok nula", před nímž nebylo nic.

(Mimochodem velmi zajímavé na dnešním režimu v Rusku je právě to, že na rozdíl od předchozího režimu komunistického toto "vymazávání historie" nová vláda přestala dělat: v dnešní ruské společnosti působí stejnou měrou předbolševická, carská historie, bolševismus komunistického režimu let 1917-1989 i dnešní zcela otevřený myšlenkový "volný trh".)

Daleko spíš mi připadá, že je ČR spíš unavená a drsně ztraumatizovaná devadesátiletá stařena, která na svých bedrech nese těžké, nezvládnutelné břemeno předchozích krizí a katastrof, na něž se neustále ohlíží, a snaží se na novou situaci zoufale reagovat podle toho, na co byla zvyklá v minulosti - takže je jen špatně schopna reagovat na současné a blížící se krize.