To, co se děje na Blízkém východě v dnešních dnech, vykazuje zcela bezprecedentní charakter (eufemisticky řečeno) a na dlouhou dobu nebude možné vůbec o nějakém míru mluvit. (Opět!). Okupace Palestiny bude dále pokračovat, frustrace jejích obyvatel taktéž, strach z teroristických útoků na území Izraele nezmizí, nikdo nebude bezpečnější, nikde nebude bezpečněji. Jestliže si Izrael myslí, že strategie, v rámci níž je třeba zareagovat na teroristické útoky pokud možno tím co nejvíce tzv. demonstrativním způsobem (např. v poměru 500 ku 5, čili 100 ku 1), zvýší krátkodobě i dlouhodobě bezpečnost jeho vlastních obyvatel, tak to se skutečně velice plete. Respektive pletl by se, pokud by mu o nějaký mír a bezpečnost vůbec šlo. V jeho dosavadních krocích ale tento společný jmenovatel je naprosto k nenalezení.

A to, že Hamasu o žádný mír taktéž nejde, to je zcela jasné. V rámci jím uznávané ideologie se jeho vůdci mohou zase plácat po zádech, kolik že nových rekrutů jim to přibyde. O co komu tedy vlastně jde, to se buďto nikdy nedozvíme, nebo budeme jednou velmi (jak jinak než nepříjemně) překvapeni. Zřejmě to ovšem neví ani nikdo z těchto dvou „aktivních protagonistů“, proto se po tom asi nemá cenu ani příliš pídit.

Akce vždy vyvolává reakci a nejinak tomu je i v tomto konfliktu. Nepřetnutelná spirála akcí a reakcí (v níž je ovšem počet obětí i materiálních škod neporovnatelně vyšší na palestinské straně) dává tušit, že zde náš Godot již dávno zemřel. A proto i tato další izraelská neproporcionální akce (jakkoliv je to opět do určité míry reakce) vyvolá další reakci. A frustrace poroste, historická paměť se opět trochu zaplní a teroristů bude zase o něco víc a ne naopak.

Je jednoznačné, že o Izraeli nešlo nikdy hovořit jako o mírumilovném státu, dodržujícímu úmluvy mezinárodního práva, ke kterým se sám zavázal. Upřímně řečeno, takto nikdy nešlo hovořit v důsledku téměř o nikom. Nicméně jeho demokratické zřízení dávalo vždy naději, že se snad o „nějaký“ mír bude v koncovce snažit. Nestalo se tak a neděje se tak. A je to skutečně zcela fascinující: pokud se Izrael zaštiťuje „vyvoleností“ svého národa, vyspělostí své kultury a svými historickými kořeny a genezí, pak by se měl také snažit svou „vyspělost“ distribuovat všude, kde bude jenom moci. Porušování Ženevských konvencí, vztahování pojmu „terorista“ na kohokoliv, o kom se mi to zrovna po nepovedeném náletu hodí tvrdit a bránění poskytování humanitární pomoci třetích stran o tom skutečně nesvědčí.

Vypovídá tento fakt něco pouze o Izraeli, nebo také o nás? Jak je například možné, že mezinárodní společenství se opět chová tak, že vlastně není jasné, jaké základní principy z hlediska humanismu zastává? Pokud je zcela evidentní, že Izrael a Palestina se dlouhodobě na míru nedohodnou, proč mezinárodní komunita nevyužije všech dostupných ekonomických a diplomatických prostředků k tomu, aby konflikt ukončila? Proč například USA, které mají neustále neuhasitelnou touhu poučovat druhé o tom, jak by měla vypadat ochrana lidských práv různě ve světě, neuvalí na Izrael embargo? Nebo nám snad chtějí tvrdit, že Izrael lidská práva dodržuje? To jistě ne. Pouze vrána k vráně sedá a špatné svědomí si lze nejlépe vyléčit špatným svědomím někoho jiného. A čím černější vrána je, tím černější vránu tak k sobě potřebuje. Pokud ale různé státy sebeproklamují jako demokratické, ať nám konečně předvedou, jak se taková demokracie může projevit také navenek. Nebo ať nám pak vysvětlí jak je možné, že zcela distinktivně jiná pravidla lze využívat dovnitř vlastních států a ve vzorcích chování vzhledem ke státům ostatním.

Vždy mimořádně inspirativní François Villon ve svém Velkém testamentu mj. uvedl, že „...kdyby král ve svém dobrodiní mne statky světa obdařil a pořád já bych, roven svini, vedl hříšný život, který špiní - tak ať mě k špalku vleče kat! Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad.“ Obecně trefné a mj. do určité míry vystihující dnešní situaci na Blízkém východě. Zřejmě ovšem v Izraeli Villon zrovna nefrčí...

Chtělo by se závěrem říct, že nezbývá, než doufat. Doufat v to, že se vše v „dobré obrátí“ a za pár let zde budeme mít soužití Izraelců i Palestinců takové, jaké by si oba obyvatelé obou entit zasloužili. „Doufat“, ač je to zcela neuvěřitelné, je již nyní neskutečně silné slovo. Proto: Estragone a Vladimíre, běžte domů, nemá cenu čekat. Čekali jste již dost dlouho a zřejmě byste se opravdu nikdy Godota nedočkali.