Válka ve skutečnosti potvrdila to, co už bylo dlouho zřejmé, totiž že Izrael nemá zájem na vyjednání míru. Mír znamená stažení, znamená postoupení území, zatímco Izrael má nadále sklon k expanzi. To je vše, o co běží v pokračujících krádežích půdy na Západním břehu a bujících osadách, společně s demolováním palestinských domovů, bezpečnostní zdí, silniční sítí pouze pro nové osadníky, dušení palestinské ekonomiky více než 600 kontrolními body a nespočetnými jinými krutými svízelemi.

Mír je samozřejmě hlavní obětí této války. Je tak mrtvý jako mrtvoly v Gaze. Dvoustátní řešení dostalo smrtelnou ránu. Předběžné izraelsko-syrské rozhovory rozhodně skončily. Arabský mírový plán, který nabízel Izraeli mír a normální vztahy se všemi 22 arabskými státy, pokud se Izrael stáhne na své hranice z roku 1967, byl pohřben v krvavé lázni a troskách po bombardování.

Jedním z válečných cílů Izraele určitě bylo předem zabránit jakémukoli pokusu nastupující americké administrativy Baracka Obamy o obnovu skomírajícího mírového procesu. Pokud jde o odcházející Bushovu administrativu, nestoudné lži Condoleezzy Rice, která obvinila z rozpoutání války výlučně Hamás, musí sloužit jako zničující politický epitaf nejneschopnějšího ministra zahraničí USA v moderních dobách.

Izrael neměl nikdy rád umírněné Palestince z toho jednoduchého důvodu, že by se jim možná musely dělat ústupky. Aby nebyl zatažen do vyjednávání, vždy dával přednost palestinským radikálům – a pokud nebyli, dělal všechno pro to, aby je vytvořil. „Jak můžete vyjednávat s někým, kdo vás chce zabít?“ zní dobře známý izraelský refrén.

Válka proti Gaze potvrdila hluboký instinktivní odpor Izraele vůči jakémukoliv projevu palestinského nacionalismu. Aby mu zabránil, je Izrael ochoten zabíjet, jak potvrzuje šedesát let válek, vraždění a masakrů. Izraelští vůdci se podle všeho bojí, že by jakékoli uznání palestinských tužeb podkopalo legitimitu jejich vlastního národního podniku.

Je možné, že válka byla rozpoutána právě proto, že Hamás začal v poslední době dávat najevo umírněnost. Jeho klíčoví mluvčí - včetně Khaleda Mish’ala, vedoucího jeho politického byra – vyjádřili ochotu akceptovat palestinský stát v hranicích z roku 1967. K ohromení Izraele se začali sami distancovat od charty svého hnutí z roku 1987, jež volá po zničení Izraele.

Rakety Kassám byly pro izraelskou vládu velmi trapnou záležitostí. Nedokázala je zastavit jinak, než souhlasem s příměřím. Rakety rozčilovaly izraelské obyvatelstvo, notoricky slepé k jakýmkoli útrapám kromě svých vlastních. Ve skutečnosti ale nebyly rakety ničím víc než velmi otravným pícháním špendlíkem. Čísla mluví sama za sebe. Od roku 2005, kdy se Izrael stáhl z Gazy, zabily rakety Kassám méně než 20 Izraelců. Za stejnou dobu Izrael, dávající jako obvykle najevo svou až neuvěřitelnou lhostejnost k arabským životům, zabil přibližně 2000 Palestinců. Izraelský státní teror je nesrovnatelně smrtonosnější než cokoliv, co by mohl podniknout Hamás. Počet obětí pořád roste.

Izraeli se příměří s Hamásem nikdy nelíbilo. Rozhodl se, že nebude respektovat jeho podmínky. Namísto toho, aby Izrael uvolnil blokádu Gazy – což měl udělat – naopak blokádu zostřil a odsoudil tím přeplněné a trpící pásmo k ponižující bídě. A jednostranně porušil příměří ozbrojeným vpádem 4. listopadu, při němž zabil několik mužů Hamásu. Ve zpětném pohledu je nutno tuto akci považovat za úmyslný pokus vyprovokovat Hamás k násilné reakci a Izraeli tak poskytnout casus belli.

Zastavení raket, které Hamás odpaloval do Negevu, bylo samozřejmě pouze jedním z několika důvodů, proč šel Izrael do války, a určitě ne tím nejdůležitějším. V každém případě rakety poskytly Izraeli záminku pro zahájení války s mnohem širšími cíli.

Hlavním cílem totální války Izraele proti Hamásu je opětovné potvrzení vojenské nadřazenosti nad všemi sousedy, které se židovský stát těšil od svého vytvoření roku 1948. Válka je tedy míněna jako varování Hizbaláhu v Libanonu, stejně jako Sýrii a Íránu – a samozřejmě každému, kdo by se mohl opovážit ohrozit nadvládu Izraele – že ho také může stihnout podobný zničující trest, jaký teď zakouší Gaza.

Odstrašování – jednostranné, pouze izraelské odstrašování je jádrem bezpečnostní doktríny Izraele. Chce mít naprostou svobodu úderu a nikdy nedostat ránu oplátkou. Aby se ochránil, spoléhá na brutální sílu a zavrhuje jakoukoli formu vzájemného odstrašování. Naprosto odmítá regionální rovnováhu sil, která by ho mohla nutit k umírněnějšímu jednání.

V posledních letech však byla odstrašovací schopnost Izraele poněkud otřesena výzvami Hizbaláhu, Hamásu a Íránu. Hizbaláh přinutil Izrael k remíze v libanonské válce roku 2006 a rakety Hamásu přiměly zdráhající se Izrael k souhlasu s příměřím. Co bylo z izraelského hlediska ještě důležitější, Spojené státy vzdorovaly izraelskému tlaku na válku proti Íránu, jehož jaderný program Izrael důsledně vykresluje jako ,existenciální’ hrozbu. Pravdou je, že pokud by Islámská republika kdy dosáhla na nukleární práh, velmi pravděpodobně by to omezilo svobodu Izraele napadat své sousedy.

Po celou dobu příměří s Hamásem, jež začalo před nějakými šesti měsíci 19. června, se izraelský ministr obrany Ehud Barak věnoval plánování války, kterou teď rozpoutal spolu s ministryní zahraničí Tzipi Livni. Dlouhé a pečlivé přípravy na útok probíhaly v měsících relativního klidu. Možnost, že by Hamás mohl získat nějakou vlastní odstrašovací schopnost, byť minimální, byla poslední věcí, kterou byl Izrael schopen akceptovat.

To měl Barak na mysli, když řekl, že záměrem Izraele je „zcela změnit pravidla hry“. Nebude dovolen jakýkoli odpor vůči Izraeli. Hamás musí být zničen a zcela vykořeněn z Gazy. Ještě se uvidí, jaké by mohly být dlouhodobější důsledky této pošetilosti.

Izrael jde k volebním urnám 10. února, za několik krátkých týdnů od nynějška. Výsledek války by mohl rozhodnout o to, zda Barak, vražedný architekt války v Gaze, může urvat zpět něco podpory pro svou Stranu práce od Kadimy, strany Tzipi Livni, a od tvrdě pravicového Likudu Binyamina Netanyahua.

Je lákavé nevidět v této válce o moc víc než cynickou předvolební fintu Baraka a Livni, jež má zvýšit volební vyhlídky obou a držet v šachu Netanyahua. Je skutečností, že všichni političtí vůdcové Izraele schválili válku bez ohledu na svou stranickou příslušnost. Všichni jsou opilí vojenskou mocí. Všichni tleskali rostoucímu počtu palestinských obětí. Nikdo z nich se nezdá být schopen smíření s tím, co by vyžadoval skutečný mír. Možná nikdo z nich doopravdy nevěří, že by zločiny Izraele mohly být někdy prominuty nebo zapomenuty, a že tudíž nevidí jinou možnost, než pokračovat v zabíjení.

© Patrick Seale, 1.1.2009, distribuuje agentura Agence Global

Patrick Seale je předním britským publicistou zabývajícím se problematikou Středního východu. Je autorem knih The Struggle for Syria; dále Asad of Syria: The Struggle for the Middle East; a Abu Nidal: A Gun for Hire.