Díky tomu, že jména jako jsou Franz Kafka, Gustav Mahler, Sigmund Freud, R. M. Rilke, Franz Werfel, Max Brod, Edmund Husserl, Ludwig Wittgenstein znám, osobně jejich nositele počítám za své krajany, a kdykoli se bavím s cizinci, s oblibou zmiňuji jejich původ, abych rozšířil povědomost cizinců o své zemi. A to i přesto, že jmenovaní krajané většinou už v mládí odešli do zahraničí, kde jedině měli možnost se prosadit. Odešli ostatně i Smetana, Dvořák, Mucha a další, neboť podmínky této země jsou příliš malé pro plné uplatnění geniálních duchů. Okolností hodnou povšimnutí však je, že jmenovaní čeští duchové německého jazyka odešli (na rozdíl například od Američana Dvořáka a Francouze Muchy:-) v drtivé většině do německy mluvících zemí, kde teprve se jejich génius naplno rozvinul.

Mimo jiné i proto, že občanstvo v Zemích koruny české bylo tehdy, jak správně píše Jan Čulík, rozděleno jazykově: a oni právem (v jazykově rozhádaném Česku konce 19. století o to víc) spatřovali jistý druh domova v zemích, kde většina lidí mluvila jejich jazykem. Bylo to dáno už faktem, že všichni jmenovaní byli občany Rakouska-Uherska, a mohli cítit vazbu jak na svou malou vlast (království), tak na vlast velkou (císařství). Přes rozhádanost a nacionalistické půtky tehdejších Zemí koruny české však někteří z nich cítili stěžejní životní vazbu na svou "malou" vlast. Z rozhovorů, které jsem vedl se spisovatelem, překladatelem a publicistou Zdeňkem Mahlerem vím, že příkladem takového zemského vlastence byl i jeho praprastrýc Gustav Mahler. A právě na vztahu těchto dvou příbuzných a jejich národnostním zařazení lze názorně ukázat způsob, jakým Češi (ale i další malé národy našeho regionu) chápou pojem národnost.

Není to nejspíš příliš korektní, ale musím zmínit, že až na R. M. Rilka byli všichni výše namátkou jmenovaní čeští duchové německého jazyka původem Židé (připraven na námitku Jana Čulíka zmiňuji, že jde o pravopis podle akademického Slovníku spisovné češtiny z roku 2006, jež Židům, nehledě na překonané historické kontexty, neupírá právo jiných národů označovat se s velkým písmenem na začátku). Ne všichni z jmenovaných byli židé vyznáním (poznámka pouze pro pravopisnou přesnost:-) Ani jako horlivý knižní a mediální propagátor češství svého praprastrýce Gustava, se v roce 2005, kdy u nás probíhala televizní soutěž Největší Čech (vystupoval v ní jako obhájce TGM), Zdeněk Mahler nezasazoval o to, aby byl jeho příbuzný nominován do této soutěže.

Doktor Mahler totiž akceptuje fakt, že v našem národě je vžit jazykový výklad národnosti, podle něhož jsou mimo jiné on i autor tohoto článku (oba židovského původu!) nesporně považováni za Čechy, což je dáno jejich mateřským jazykem. Naproti tomu Gustav Mahler s německým jazykem svých rodičů, škol a písemného projevu dnes pro Čechy Čechem není. Zato opět Karel Poláček, František Langer, Jiří Orten a Pavel Tigrid svou českou mateřštinou, či dvojjazyční umělci Pavel Eisner, Otokar Fischer, Jiří Weiss nebo E. A. Longen svou tvorbou dlí v povědomí našeho národa jako Češi. Ne tak německy mluvící a píšící Franz Kafka, ačkoli jeho česky mluvící otec byl svým okolím vnímán jako český vlastenec (což je konec konců možná důvod, proč se Kafka k naší škodě stal německým spisovatelem:-)

Právě včera jsme se při debatě s přáteli dostali k otázce, jakého jsme my, Češi, etnického původu. Poukázal jsem na článek, který byl před několika lety zveřejněn v Britských listech. Informoval o tom, že v DNA předního člena britské šlechty (co může být větším symbolem "čistoty rasy") se našly řadově desítky procent krve africké, další desítky krve čínské a tak dále. Z toho je patrné, že jakékoli "rasové" třídění je dnes zmatečné. Veličinou, podle níž se dá národ jasně etnograficky zařadit, je naproti tomu jazyk a kultura. Hluboce si vážím dobrovolného kroku Švýcarů, kteří ze členů čtyř národů vytvořili jediný na bázi sdílení společných hodnot. Vzhledem k tomu, že moje matka ve Švýcarsku vyrostla a já sám tam pravidelně jezdím za členy své rodiny, však vím, že to, co my chápeme jako národ, Švýcaři nejsou. A potvrdí vám to i oni sami. Průměrný Švýcar z Ženevy se cítí doma daleko spíše v Savojsku, než například v kantonu Thurgau.

Nejde mi o to stavět hranice mezi lidmi a národy: jde mi o to poukázat na dva rozdílné koncepty vidění národa, které jsou, dle mého pohledu, rozděleny mezi dvě skupiny národů: velké (potažmo koloniální) a malé. Když jsem po příletu na letiště East Midlands ve střední Anglii viděl člověka, který mi předtím v letadle prozradil, že je Litevec žijící ve Velké Británii, jak vyplňuje jakési papíry a do kolonky "Nationality" píše: ":British", pochopil jsem, že jsem v zemi, kde chápou slova jinak, než je chápu já.

Do Spojeného království jsem přijel, abych se stal zaměstnancem rodiny ředitele soukromého gymnázia ve starobylém městě Monmouth v Jižním Walesu, a bylo mi s hrdostí řečeno, že do této rodiny dochází bývalý arcibiskup z Canterbury (faktická hlava anglikánské církve). Manželka mého zaměstnavatele byla hluboce vzdělaná žena, dlouhá léta žila v Indii, pracovala jako homeopatka a co do světového názoru jsem s ní absolutně souzněl. Jako příslušník malého národa a amatérský etnograf jsem byl na vrcholu blaha, že jsem v zemi, kde žije autochtonní národnostní menšina, a pochválil jsem před svou zaměstnavatelkou Velkou Británii za to, že pomáhá obdivuhodné věci velšského národního probuzení tím, že v celé zemi visí dvojjazyčné nápisy a děti ve státních školách se povinně učí velšsky (i díky tomu se podařilo zachránit téměř vymřelý jazyk, který je dnes nejemancipovanějším keltským jazykem vůbec).

Toho, co se stalo pak, bych se ve snu nenadál. Následovala hodinová přednášku o vyhazování státních peněz oknem, a o hlupácích, kteří blokují dětem cennou mozkovou kapacitu učením naprosto zbytečného jazyka. Nejvíc mě ale zdrtil závěr její řeči. Moje zaměstnavatelka se vyjádřila, že podporování jinakosti je podporováním nevraživosti mezi jednotlivými skupinami obyvatel. Kdyby celý svět mluvil anglicky, odpadlo by na světě mnoho zbytečného nedorozumění, a konečně by už vznikla komunikační báze, na níž by se dalo stavět obecné dorozumění. Když mi totéž potvrdil její přítel, majitel autodopravy v hrabství Monmouthshire, pochopil jsem, jak hluboká je ve skutečnosti hráz mezi našimi světovými názory.

Malý národ má jiné koncepty než velmocenský, ale oba jsou dány strachem o vlastní identitu a existenci. Na počátku vrcholného středověku, kdy naši zemi kolonizovali osadníci převážně z německých, ale i z jiných zemí, kteří byli našimi králi pozváni pro své pracovní kvality, už tehdy tak řečený Dalimil ve své kronice vymezil náš národní koncept. Tento koncept byl založen na jazyku tak nekorektně, že by za něj dnes byl nejspíš odsouzen pro xenofobii. Zemský národní koncept byl u nás doma nejvíce "doma" v době, kdy český jazyk taktak chytil druhý dech, aby nezanikl. Je to paradoxní a dvojsečné, ale jazykový koncept národa dle mého napomohl vzkříšení českého jazyka, neboť díky němu se ti, kteří chtěli být Čechy, začali uměle učit česky.

V době, kdy byl tento boj už vybojován, v roce 1886, Hubert Gorgon Schauer znovu nastolil otázku zemského vlastenectví, když se zeptal, zda nám to obrození vůbec stálo za to. Zda nám to stálo za tu všestrannou provinciálnost, v níž žijeme (a s níž například Bohumil Hrabal nikdy nebude tak známý jako Franz Kafka, protože nepsal jazykem, který má sto miliónů mluvčích). Tato v našem obdivuhodném, ale i uvozhřeném nárůdku tak hrdinsky svobodomyslná a smysluplná otázka je stále na pořadu dne, a každý si na ni musí odpovědět sám. V poslední době mám pocit, že je třeba si na ni odpovídat i několikrát denně: na nádraží, ve vlaku, v prostředcích městské hromadné dopravy, na pracovišti, při studiu, při četbě novin, při výplatě...

Pro mě osobně jsou Karel Schwarzenberg, Tomio Okamura, Rey Koranteng, Lucie Bílá, Iva Bittová, Ida Kellarová či sestry Elefteriadu za to, co dokázali udělat s českým jazykem a s českou kulturou, mnohem většími Čechy, než někteří moji echt čeští sousedé ze Srbče u Rakovníka. Češka, před kterou se skláním je pro mě i dcera majitele vietnamského občerstvení z chebského náměstí, která mě, bohemistu, učila ve dvacetistupňových mrazech u stánku svého otce nazpaměť Erbenovy balady (její vietnamská krev ostatně v její tváři vykouzlila takovou krásu, že bych byl blázen, kdybych ji za krajanku mít nechtěl:-)

Proto dokážu pochopit, jak se stalo, že moskevský Arbat stvořil ze syna gruzínského otce a arménské matky Bulata Okudžavy mluvčího ruské duše. A dokážu (přes pochybnost Jana Čulíka) pochopit dokonce i to, proč diváci televizní soutěže Jméno Ruska zvolili Gruzínce Stalina, který dokázal vyhladit celé národností menšiny své říše, třetím největším Rusem.

Z toho posledního má ale kdosi ve mně strach.

Stejný strach, s nímž malé národy zuby nehty brání svou jazykovou, náboženskou či politickou odlišnost o to víc, oč víc se bojí, že se tato odlišnost rozpustí v proudu indiferentní "multikulturnosti".

Stejný strach, s nímž příslušníci velkých národů ztotožňují své státní občanství se svou národností a se svým jazykem o to víc, oč víc se obávají bojů mezi různorodými kulturami, které přitékají do jejich impéria -- a jeho konečného rozpuštění.

Jsem si ale vědom, že stejně jako jakýkoli jiný strach, který není určen k tomu, abych si v bezprostředním ohrožení zachránil holý tělesný život, jsou tyto strachy ve svém konečném důsledku naprosto absurdní.

Neboť to všechno už tu bylo, a vývoj je chytřejší a silnější, než naše stihomamy.

A - jakkoli to může znít šíleně -- je vývoj především věcí lásky, která nás nenechá zatvrdnout v našem neurotickém strachu a našich obsedantních stereotypech.

Všechno nejlepší do nového roku 2009!