Je to ubohé -- pan Hoffman se nenamáhal vcítit do situace člověka, který se rozhodne zemřít tak hrozným způsobem. Jak se cítil člověk, který se poléval benzinem a potom škrtl sirkou. Nechtěl vědět nic o jeho zoufalství a bolesti. Nenapsal nic o jejich věku ani sociálním postavení. Přesto to není tak těžké.

Silně pochybuji, že se jedná o šest mladých chlapců, které opustila jejich dívka. Mnohem pravděpodobnější je, že se jedná o lidí starší, lidi, kteří ztratili práci a už dlouho ji nemohli najít. Že je vyhodili na ulici, kde neuměli a nechtěli žít.

Nedávno spáchali sebevraždu dva mladí lidé, kteří to napsali rovnou v dopise na rozloučenou: nechtěli žít v této společnosti. Nelíbil se jim náš systém. A média opět mlčela. Jsou to oběti naší společnosti. A takových obětí je hodně a naštěstí ne všichni takovým způsobem protestují.

Snažil jsem se zjistit na statistickém úřadě něco o sebevraždách a hlavně o důvodech. Sebevražd u nás je hodně a jejich počet roste. Bohužel, důvody k sebevraždě se nezaznamenávají. To znamená, že buď to nikoho nezajímá, nebo není vhodné o důvodech mluvit. Platí asi to druhé - zřejmě je lepší nevědět.

Žijeme v nové společnosti. Supermarkety praskají ve švech -- lidé nakupují a nestarají se o druhé. Nechtějí slyšet o lidech v nouzi. Nechtějí vědět o zoufalství druhých. Kazilo by jim to zažívání. Teď jde hlavně o to, aby jim to vydrželo. Aby jednou nedopadli jako ti sebevrazi. Aby jednou jejich smrt nikoho nezajímala.