Fyzikové tomu říkají učeně druhá věta termodynamická, my laici to známe z každodenní zkušenosti: co se přestane udržovat, to začne chátrat, rezivět, zarůstat plevelem, rozpadat se. Ať už je to automobil, dům, celé město nebo celá civilizace. Ta tendence k samovolnému rozkladu je pohříchu nevyhnutelná a jednosměrná: ještě nikdy se nestalo, že by se ztracený šroub sám vrátil na své místo. Někdo ho tam musí dát, a ten někdo musí vědět, že tam patří. Musí znát jeho účel, musí disponovat učitou inteligencí a určitou informací.

O tom nikdo nepochybuje, je to jasné jako houska na krámě. Ale co vesmír? Platí druhá věta termodynamická i v kosmickém měřítku? A co člověk? Každá ze stamiliard jeho buněk se na své místo dostala pouze náhodou, nebo podle nějakého inteligentního programu? A kdo je v tom případě autorem toho programu? Je evoluce proces čistě nahodilý, nebo řízený? Věda se odvažuje tvrdit, že vesmír se z prapůvodního chaosu začal organizovat sám od sebe a bez zásahu jakékoli inteligence a informace vytvořil složité struktury DNA a pohrával si s jejich mutacemi tak dlouho, až se mu povedl Homo sapiens. Dokázat to ovšem nelze - je to jen hypotéza, které musíte prostě věřit. (A pak že ateisté nejsou věřící!) Nebyl-li tu žádný záměr, žádný tvůrce, nemá člověk vůči němu ani žádnou odpovědnost. Jak skvělé: není-li Bůh, je všechno dovoleno! Zejména darebákům! Můžeme se divit, že ponechá-li se to na nich, vždycky odhlasují Boha do neexistence? Kdo si rád nechává koukat do karet a kibicovat do života? Už Adam byl v zahradě Eden přesvědčen, že ví lépe než Bůh, co je pro něj dobré. Být sám sobě poslední autoritou, být sám sobě bohem, to je v jádru hnací motiv každého ateisty, ať se jakkoli halí do objektivního hledání pravdy. Bůh se některým lidem prostě nehodí do krámu, proto být nesmí.

Má to ale háček. Není-li člověk nic víc než náhodný produkt nahodilých mutací a jeho myšlení jen nahodilým sledem chemických reakcí, pak ani jeho vědecké poznání a závěry si nemohou nárokovat absolutní platnost. A pohříchu ani jeho morálka nebude stát za zlámanou grešli. Proč nekrást, nelhat, nepodvádět, když to vynáší? Hlavní je nenechat se při tom chytit, to vyznává dokonce i současná hlava našeho státu. Bílá a černá neexistuje. Co se nám dnes náhodou jeví jako bílé, zítra může být obratem náhody zase černé. Co je dnes pravda, zítra bude nesmysl. Slepá náhoda vesmír stvořila, slepá náhoda ho zahubí, a my produkty slepé náhody si o tom náhodou můžeme klábosit v článku, kde řada písmenek jen náhodou dává nějaký smysl... Jakápak tedy vědecká pravda?

Šroub, rezavějící bez užitku na silnici, byl vyroben proto, aby někde něco držel. Tady ovšem nic nedrží, a to něco, co držet měl, se tudíž rozsype. Možná se to už rozsypalo... Máme rozsypané rodiny (pomalu už každou druhou), rozsypanou ekonomiku (stát i občané se propadají do dluhů), rozsypanou justici (práva se nedovoláte), rozsypanou veřejnou správu (vládnou nám mafie a korupce) -- a výčet by mohl ještě dlouho pokračovat. Nejenže jsme jaksi vypadli ze svého místa v řádu vesmíru, ale většinou už ani nevěříme, že něco takového vůbec je, a ze dna skepse se na nás šklebí totální rezignace a cynismus. Uzákonili jsme potrat a říkáme tomu svoboda volby. Uzákonili jsme homosexuální páry -- opět ve jménu svobodné volby. A parlament už má na stole další svobodnou volbu -- eutanázii. Tak proč se vlastně vyhazují peníze za nějaké bariéry na nuselském "mostě sebevrahů"? Nejspíš se ještě brzy dočkáme, že naši osvícení poslanci dají zelenou i sebevraždám, prostituci, pornografii a drogám. Není to snad také svobodná volba?

Naštěstí ale: ztracené šrouby si mohou stokrát odhlasovat, že neexistuje žádné auto, žádný montážní výkres ani žádný konstruktér -- realitu to nezmění. Kdo hledá, ten ji najde. A někdy o ni zakopne i ten, kdo nehledá.