Začněme metodou. Línek prý na Palacha pohlíží z etické a kulturní roviny, zatímco já se údajně omezil na perspektivu sociologickou, kterou doplňuji evolucionismem. Jenže vtip je v tom, že já prostě nepřistupuji na Línkovo (i v posledním článku ještě) abstraktní, ahistorické chápání "etického a kulturního". Zdá se mi obrazotvorecké a ve svých nezamýšlených důsledcích nebezpečné. Kdo dělá z Palacha symbol nabitý významy, chtě nechtě nese odpovědnost za takovou interpretaci, která v co největší míře předejde možným destruktivním účinkům tohoto symbolu.

Proto trvám na tom, že Palach sám je jedna věc, Palach-symbol věc druhá a jeho působení tady a teď věc třetí. Jestli mě mé chatrné vědomosti ohledně moderní teologie neklamou, pak dokonce i tam zčásti panuje snaha pochopit tradiční texty jako konkrétní příběhy konkrétních lidí a oddělit věci úzce svázané s již zmizelými historickými okolnostmi od toho, co promlouvá k současnému člověku. To, co Línek nazývá mým evolucionismem, já vidím jako pokus navrhnout určitou v současnosti funkční interpretaci. (Někdo se ovšem může domnívat, že je to cenzura...) Jestli snaha o zodpovědnou interpretaci symbolu neznamená zohlednění etické a kulturní perspektivy, pak věru netuším, co by to mělo být.

Diskuse vyprovokovaná původním článkem pana Sklenáře se mezitím změnila v hádanici o něco úplně jiného; té se účastnit nehodlám, protože od sporu mezi křesťanským tradicionalismem a osvícenstvím 18. století si mnoho neslibuji. Debata se však na začátku týkala právě interpretace palachovské tradice. V reakci na Sklenářovu kritiku "Palachova kultu" Línek opravdu položil otázku "Co se dnes změnilo?" a uvedl pouze výčet toho, co je podle jeho názoru v současné době stejné jako na počátku normalizace.

Já namítl, že se toho změnilo dost, ale nenapsal jsem "pan Línek zpochybňuje demokratizaci a polistopadový vývoj". (Výrazu "demokratizace" zásadně nepoužívám, protože na něm dosud visí pupeční šňůra, která jej spojuje s předlistopadovými poměry.) Jen jsem upozornil, že Línkův pohled je jednostranný a přehlíží závažné změny, k nimž v posledních letech došlo.

Diskuse o Palachovi se přece v minulosti vůbec vést nesměla -- co je tedy tak překvapujícího na tom, že si nyní někdo přes tuto věkovitou propast mlčení klade "kacířské" otázky? Navrhl jsem, abychom debatu na Britských listech chápali jako pokus dobrat se toho, co říká Jan Palach nám, dnes a tady -- pokus, jehož se účastní i lidé jako pan Sklenář, kteří se bohužel domnívají, že celá palachovská tradice je z gruntu zbytečná a škodlivá. Přirozeně riskujeme, že přitom Palacha odbudeme nějakou banalitou. Pokud bychom však na pochybnosti odpovídali přistavováním dalších pater k existujícím pomníkům, nebylo by to ani etické, ani kulturní.