Počet uprchlíků lavinovitě narůstá. Po úvodních přestřelkách v noci z 2. na 3. srpna bylo ze Cchinvali evakuováno asi 500 žen a dětí. Podle ruského vicepremiéra Sergeje Sobjanina se ale později na úřady Ruské federace obrátilo přes 20.000 lidí a zmíněných více než 30.000 překročilo hranici během posledních několika hodin.

Jak už jsem napsal na jiném místě, značná část výzbroje, kterou byla tato humanitární katastrofa způsobena, pochází z České republiky. Šlo vesměs o "nadbytečné skladové zásoby" vojenského materiálu -- tažených a samohybných děl, raketometů, tanků, bitevních letounů, ale například i o více než tisíc tun munice - část byla odprodána za zbytkovou cenu a část poskytnuta formou daru. Takže dokonce ani "superpragmatický" argument, podle nějž si Česká republika alespoň po obchodní stránce "přišla na své", v tomto případě nesedí. Zrovna tak liché by bylo povídání o záchraně pracovních míst ve zbrojovkách.

Čeho jsme tedy podporou gruzínského prezidenta, který se nikdy netajil úmyslem sáhnout po zbraních, vlastně dosáhli? Zvýšili jsme snad bezpečnost jeho země? Sotva; protože to, co v minulých dnech udělal v Cchinvali, není jen čin odporující mezinárodnímu právu, tj. vojenský útok nerozlišeně zasahující kombatanty a civilisty. Zároveň jde o výbornou záminku k ruskému vměšování do gruzínských záležitostí, jakou by Moskva jinak ještě léta těžko hledala, a teprve uvidíme, jak daleko je ochotna nyní zajít. Spoluviníky Saakašviliho na české straně přitom nejsou ani tak soukromé obchodní firmy, které se "chovaly tržně" jako vždy, ale politici určující parametry pro jejich obchodování. Právě ti měli důkladně zvážit, zda je v zájmu ČR Saakašviliho militantní kurs podpořit.

Gruzie mohla totiž bezesporu postupovat jinak. Jihoosetinci proti ní před 2. srpnem neválčili. Navíc není vitálně závislá ani na Jižní Osetii, ale ani na Abcházii, jako bylo někdejší Československo závislé na Sudetech, kde se nacházela klíčová infrastruktura a strategický průmysl. Podle svědectví lidí, kteří v posledních letech oblast navštívili, vztahy Jižní Osetie se zbytkem Gruzie byly donedávna v zásadě normální: Fungovala doprava i obchod, existovala smíšená manželství. Na jedné straně jistě platí teze, kterou Golo Mann ve svých dějinách Německa vmetl do tváře Benešovi: Že totiž stát prokazuje své právo na existenci právě důslednou obranou bez ohledu na šanci zvítězit. Na druhé straně však Gruzie již jednu válku o Jižní Osetii prohrála a vzhledem ke stavu světa by pro ni bylo nejrozumnější neformálně akceptovat status quo, který rozhodně nebyl horší než to, co právě sledujeme. Proti Moskvě totiž Tbilisi nebude mít šanci vojensky zvítězit vůbec nikdy, pokud nevyprovokuje vojenskou konfrontaci opravdu velkých rozměrů.

Ale na ní nemá kromě Saakašviliho zájem vůbec nikdo. Rusové se, doufejme, v Čečensku dostatečně poučili, jak může vypadat pozemní operace v nepřátelské kavkazské zemi, a dají si pozor. Dosluhující George Bush zase velí armádě vysílené a opotřebované válkami v Iráku a Afgánistánu -- a v Gruzii by musel nasadit strategickou zálohu.

Pokud můžeme předpokládat, že Saakašviliho rozhodnutí zaútočit na Jižní Osetii má v pozadí nějakou širší strategii, pak asi jedinou možnost představuje snaha vynutit si přijetí Gruzie do NATO. Aliance se však sotva hodlá profilovat výslovně protirusky, navíc v době, kdy je v Afghánistánu závislá na logistické spolupráci Moskvy. Poté, co se v posledních několika dnech na severu Gruzie dělo, je také otázka, zda si přinejmenším evropští členové Aliance budou přát tak nevyzpytatelného spojence, jakým se Saakašvili ukázal být.

Jedna věc je perspektiva strategického soupeření mezi USA a Ruskem, ze které se Evropa v dlouhodobé perspektivě sotva vyvlékne, a poněkud jiná věc role, kterou v tom nakonec právě Gruzie sehraje -- tu, doufejme, budou moci její politici v postsaakašviliovském období výrazně ovlivnit. A konečně třetí věc je mezinárodní image České republiky.

Pokud bude naše země na jedné straně odmítat pomoc humanitárním misím OSN a na straně druhé za levný peníz nebo dokonce zdarma podporovat politické dobrodruhy formátu současného gruzínského prezidenta, dopadne nejspíše dost špatně. Až totiž zase jednou někdo zpochybní její právo na existenci, bude mít u světového veřejného mínění pověst vyčůraného bezzásadového vazala a pes po ní neštěkne.