Možná je tomu tak. Spočívá to již v tom, že výchova je podceňovaná a že se domníváme, že vychovávat přece všichni umíme. Ale ukazuje se, i z veřejných diskuzí, že vlastně ani nevíme, jak ve skutečnosti "vychovávat."

Jenže -- naše děti, to nejsou jen nevycválaní a nevychovaní spratci. A naši učitelé, to nejsou pouze bezradné bezmocné loutky v jejich zlomyslných hrátkách. Je tomu tak trošku možná i jinak.

Škola zodpovídá nejen za vzdělání, ale také za výchovu, tyto dvě složky od sebe nejde prostě oddělit. A mýlí se sociolog Ivan Fišera MF Dnes, 5. 8. 08), že učitel či učitelka by měli být "nelidsky dokonalí."

Naopak -- měli by být především a na prvním místě lidští. Tedy ne dosahovat "morální integrity krásnými slovy, probouzením zájmu a osobním příkladem", ale ve vzájemné interakci, ke které na školách mezi učitelem a dítětem vždy nějaký způsobem dochází. V lidské interakci.

Každý učitel přichází se svým žákem do sociální interakce. Jde vždy o akci a reakci -- učitel reaguje na chování žáka, žák zase na chování učitele. Je nutné dát dospívajícím určitý a jasný řád a poskytnout jim autoritu, kterou nevědomě potřebují -- a v rámci interakce vytvořit podpůrný, čili důvěryhodný vztah.

Až pak mohou přijít restrikce. Vynucená autorita je založena na agresi, stejně jako restrikce. Avšak, současní dospívající nejsou schopni restrikci přijmout tak, aby neodpověděli opět agresí. Škola bez kázně je jako mlýn bez vody a kdo vyrostl neboje se, ten zestará nestydě se, říkal již Komenský. -- Ale ono "bát se" musí vycházet z přirozeného vnímání autorit, ne z vynucených. Ze vzájemné důvěry, tedy z kvalitního vztahu. Učitel je pak tím, kdo by měl zvládat vytvářet tento kvalitní vztah. Až pak může trestat. Přirozená autorita není založená na restrikci, ale na způsobu komunikace, na vědomí vzniku sociální závislosti a tím i zodpovědnosti.

Jaká je však komunikace učitele s dítětem? Dítě - žák bývá mnohdy považován za malého, hloupého, za toho, kdo musí být podřízen výchově, kdo musí být veden. Učitelé mnohdy podceňují děti, nevnímají je jako bytosti, lidské bytosti, které si zasluhují úctu, respekt a lidskou důstojnost.

Vyslovení vlastního názoru je považováno za drzost. V přemíře a v nutnosti udržet kázeň, mnohdy v obranné defenzivní, (ne podpůrné, tedy suportivní), atmosféře či klimatu třídy se učiteli mnohdy stává, že zapomene na tzv. presumpci neviny a individuální přístup k člověku, ale nabude dojmu, že všichni žáci jsou vinni, že chtějí jen zlo, že dělají jen naschvály - a odrazí se to na jeho chování vzhledem k dětem.

Tato v podstatě skrytá agrese - předpokládáme-li zlo, jsou-li všichni žáci "lumpíci", které musíme podezřívat z nepravosti, pak již jde v podstatě o určitou formu agrese učitele vzhledem k žákovi, k dítěti. Předpokládám-li zlé, a ne dobré, odsuzuji děti ke zlému. Hovoříme-li s dítětem jako s tím, kdo se provinil, nastolujeme provinění. Co se děje na našich školách? Předpokládat v dětech dobro je údajně naivita, v předpokladu zla je již však ukryto latentní zlo a zárodky násilí. Naší učitelé, často již jen pod vlivem únavy a vyčerpání, předpokládají často u dětí spíše to zlé než dobré, což může být právě tím "kamenem úrazu", který spouští lavinu agresivity a posléze i šikany.

Současná škola není z tohoto hlediska ani tak liberální, ale je spíše autoritativní až příliš. Ale tím nesprávným -- vynuceným, agresivním způsobem. Přitom dítě v období dospívání autoritu potřebuje více než kdy jindy -- v procesu vymaňování se z původní závislosti dochází k odpoutání, jehož přirozeným důsledkem je vnější odmítání autorit. Potřebujeme mít se v životě o koho opřít, nějakou jistotu, někoho, kdo nám je autoritou, ale protože se musíme nějakým způsobem osamostatnit, nebýt na žádné autoritě závislí, tak ji odmítáme. Je to obrovský vnitřní boj a častokrát neuvědomovaný -- dospívající postavený do této situace může na tento konflikt reagovat agresivně, útokem, naprostým odmítáním něčeho, co vlastně potřebuje, ale nemůže to mít...Žáci II. st. ZŠ potřebují autoritu více než kdykoliv předtím, a učitele, který je schopen jim ji poskytnout, si nesmírně váží a oceňují jej.

Možná by bylo dobré navíc si uvědomit, že dnešním dětem snad nejvíce chybí (také v důsledku absence přirozených autorit), uspokojení jedné ze základních lidských potřeb, čímž je pocit bezpečí a jistoty. Náš svět jako takový není bezpečným a jistým místem, nic není jednou provždy dané, není o co se opřít. Bezpečí pro dítě znamená také mít pořádek a řád. Příliš liberální, stejně jako vynucená autoritativní výchova, neposkytuje řád ani pořádek. Lidé, kteří nejsou vedeni žádnou přirozenou autoritou, často propadají zmatku a chaosu. Ztrácejí tak pocit jistoty a bezpečí. Je však tato společnost schopna tento pocit bezpečí dětem do určité míry poskytnout?

Možná je chybou pedagogických fakult a současné pedagogiky, že nepřipravuje takové učitelské osobnosti, které jsou přirozené autority schopny.

Ale - je vůbec možné, aby ve společnosti, kde není zcela zřejmé, že pro všechny existují jasná a tatáž pravidla, kde mnozí zákonodárci nerespektují zákony; ve společnosti, ve které je svoboda mnohdy chápána bez pravidel a vlastní osobní zodpovědnosti mohly být vychovávány nejen děti, ale také dospělí k dodržování pravidel a řádu? Toho řádu, který je podmínkou bezpečného světa?