Jižní Osetie je jednou ze tří enkláv v Gruzii, která se stala po rozpadu Sovětského svazu nezávislou zemí. Dalšími dvema jsou Abcházsko a Adžarie. Podle sovětské ústavy měly tyto regiony statut autonomních oblastí. Separatisté v těchto oblastech jsou loajální vůči Moskvě a bojují proti vlivu Gruzie.

Během času docházelo k nerozhodným násilným konfliktům, z nichž vyšly najevo dvě základní skutečnosti: Zaprvé, Gruzie nemá dostatečnou vojenskou sílu ani politickou vůli podrobit si vzbouřenecké oblasti. Zadruhé, existence ruského obyvatelstva loajálního Moskvě v těchto regionech poskytuje Rusku právo zasahovat do vnitřních záležitostí Gruzie, kterou Rusko považuje za trvalou součást své sféry vlivu.

Michail Saakašvili, šéf gruzínského státu, který má americké vzdělání, vždycky zdůrazňoval, že si přeje lepší styky s Ruskem, avšak jeho pokusy podrobit si vzbouřeneckou enklávu Jižní Osetie ho nutně musely přivést do konfliktu s Moskvou.

Saakašvili má do určité míry pravdu, když argumentuje, že Jižní Osetie je útočištěm pro zločinnost a korupci, avšak celkově jde o suverenitu.

Jde o strategii Západu po rozkladu Sovětského svazu v raných devadesátých letech. Západ tehdy přislíbil zemím, jako je Gruzie, že se budou moci stát plnoprávnými členy klubu západních zemí, že budou moci vstoupit do NATO i do EU. To se podařilo v případě České republiky či Polska, to byly jen bývalé satelitní státy ve východní Evropě. Bylo to možné, i když obtížnější, v případě pobaltských zemí Litvy, Lotyšska a Estonska. Avšak v ruských očích je Gruzie něco jiného.

Leží na jižních hranicích Ruska v neklidném kavkazském regionu a Kreml si nepřeje přítomnost NATO v tak násilné a nezvládnutelné oblasti. A Rusko považuje tuto oblast za jádro své sféry vlivu.

Západní politikové přiznávají, že v minulosti poskytli zemím, jako je Gruzie, záruky pomoci, avšak svět diplomacie je světem pragmatismu a na tyto záruky je nutno pohlížet v celkovém kontextu touhy Západu udržovat s Moskvou co nejlepší styky.

Takže Západ bude vydávat apely, aby došlo k příměří a k umírněnosti, avšak nelze očekávat nic jiného. Amerika potřebuje spolupráci Ruska v důležitějších otázkách, jako je Severní Korea, a jiní členové západní aliance, jako je například Německo, se budou chtít vyhnout konfrontaci se zemí, která jim poskytuje většinu energie.

Vojenský konflikt se nezačíná s někým, kdo má možnost vám zastavit dodávku plynu.

Prezident Saakašvili vidí svět víceméně ze stejného morálního a ideologického hlediska jako George Bush, a velmi často hovoří o nutnosti bránit "svobodu".

Srovnává dnešní ruské vojenské akce s německou invazí do Polska r. 1939 či se sovětskou invazí do Československa r. 1968. V obou případech byly západní demokracie neochotné nebo neschopné proti agresi zasáhnout a Saakašvili doufá, že v nich nyní vyvolá dostatečně silný pocit viny, aby mu pomohly. Proto hovoří nyní emocionálně o těchto příkladech z minulosti.,

Velmi pravděpodobně bude zklamán.

Bylo by obtížné i pro Washington přistoupit na gruzínský požadavek, aby USA Gruzii poskytly dopravní letadla na přesun gruzínských bojových jednotek z Iráku domů, aniž by to vypadalo, že se Spojené státy nepřímo angažují v ozbrojeném konfliktu s Ruskem.

Americké ministerstvo zahraničí a ministerstva zahraničí v Evropě mohou jen doufat, že se nějak rychle podaří zastavit násilí, že bude možno do oblasti vyslat humanitární zásoby a že se podaří přimět Moskvu a Tbilisi, aby spolu začaly dlouhodobě vyjednávat.

Avšak Kavkaz zůstával dlouho mimo ohnisko mezinárodního zájmu, a tak ani dosažení těchto omezených cílů nebude lehké.

Podrobnosti v angličtině ZDE