Územní spor Ruska s Gruzií začal už rozpadem Sovětského svazu. Když byl na přelomu 2003 a 2004 "revolucí růží" svržen bývalý ministr zahraničních věcí SSSR, prezident Gruzie Eduard Ševarnadze, jeho nástupce Saakašvili označil za jednu ze svých priorit obnovení územní celistvosti Gruzie - ovládnutí Abcházie, Jižní Osetie a Adžárie. Saakašviliho zahraniční politika se orientuje na likvidaci ruských vojenských základen na území Gruzie, z nichž dvě jsou tedy rozmístěny v oblasti stavby ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan, posílení strategického partnerství s Ázerbajdžánem, Tureckem a Izraelem a posílení americké přítomnosti v regionu. Geostrategické zájmy na jižním Kavkaze jsou podmíněny především přítomností obrovských ropných nalezišť v Kaspickém moři. V úvahu připadají tři varianty ropovodu:

• Baku -- ruský Novossirijsk -- tato varianta je nejpřijatelnější pro Rusko, na většině trasy už ropovod je; středoasijské a kavkazské republiky by při jejím dalším rozvinutí byly ještě větším hospodářským "zajatcem" Ruska než před rokem 1991. Zamítnuto Washingtonem, Ankarou i Baku.
• Baku -- gruzínsko-adžárské Batumi, případně turecký Ceyhan -- varianta ekonomicky výhodná pro Ázerbajdžán, Gruzii a Turecko; nepřijatelná pro Arménii, Írán pro Rusko, pro USA však neexistuje jiná alternativa. Problémem této varianty je nestabilní situace v Náhorním Karabachu. S tímto ropovodem si současná vláda Gruzie spojuje zvýšení strategického významu své země pro USA i EU a z toho plynoucí ekonomické investice v západních měnách. Ropovod Baku-Ceyhan funguje už dva roky s kapacitou 1 milion barelů ropy denně.
• Baku -- některý z íránských přístavů v Perském zálivu -- nejpřijatelnější pro Írán, také nejlevnější varianta, nepřijatelná pro Spojené státy a pro Izrael.

Pro Arménii je ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan nebezpečím kvůli ekonomickému vzestupu sousedního Ázerbajdžánu, vzhledem k nedořešenému konfliktu v Náhorním Karabachu. Pro Írán je zase nepřijatelná vize bohatého a prosperujícího Severního Ázerbajdžánu díky početné ázerské menšině obývající Jižní Ázerbajdžán, který je součástí Íránu. Klíčovou organizací pro tento region je Společenství nezávislých států, jehož členy jsou jak Arménie, tak Gruzie a Ázerbajdžán. Určitou roli v regionu hraje i OBSE, především ve vztahu ke konfliktu v Náhorním Karabachu. Činnost NATO na Kavkaze je však problematická vzhledem k ruské vojenské přítomnosti v regionu. Gruzie i Ázerbajdžán jsou nicméně členy přidružovacího programu NATO Partnerství pro mír .

Gruzie

Poslední platné parlamentní volby se konaly 31.10.1999. 2.11.2003 se konaly nové volby, které měly být nezávislé a demokratické. Na základě zjištěných výsledků, které vyzněly ve prospěch proprezidenstkých kandidátů, žádala opozice zrušení voleb a vypsání nových. Protestní akce vyústily 23.11 2003, kdy na zasedání nově zvoleného parlamentu vtrhla skupina opozičních politiků vedená Michailem Saakašvili a prezident Ševardnadze musel pod dozorem své ochranky urychleně opustit sál a uchýlit se do bezpečí. Protest byl podporován Spojenými státy, spoluorganizován americkou agenturou, vlivovými "občanskými" strukturami financovanými Geogrem Sorosem a dostal žurnalistický název "Revoluce růží". Po ní následovala abdikace prezidenta Eduarda Ševadrnadzeho a vypsání nových prezidentských voleb. Volby se uskutečnily 4. ledna 2004 a zvítězil v nich Michail Saakašvili. 17.2.2004 parlament zvolil an bloc novou vládu, vytváří se funkce premiéra, kterým se stal Zurab Žvania, byli jmenováni 4 státní ministři, do šlo k redukci počtu ministerstev a ke snížení počtu jejich pracovníků. Nové parlamentní volby byly vypsány na 28. 3. 2004 . Vládu nyní tvoří premiér, 4 státní ministři a 15 ministrů. Od roku 1994 se v oblasti nachází ruské mírové jednotky s mandátem SNS za dohledu mírové mise OSN UNOMIG , v níž jsou i členové české armády, které mají dohlížet na základní klid zbraní . Tyto jednotky jsou však zaměřeny především na vytvoření ochranné zdi mezi soupeřícími stranami, ale je zde absence jakékoli humanitární pomoci, dohledu na ochranu lidských práv a návrat uprchlíků do jejich domovů. V době politické krize na přelomu let 2003-2004 se vrcholní představitelé jak Abcházie, tak Osetie nechali slyšet, že události v Tbilisi jsou vnitřní záležitostí Gruzie. Rusko má na území Gruzie čtyři vojenské základny včetně dvou leteckých.

Jižní Osetie

Jihoosetinská autonomní oblast byla vytvořena 20.4.1922. Už v listopadu 1989 vyhlásila Jižní Osetie autonomii na tehdy ještě Gruzínské sovětské socialistické republice. To vedlo k tříměsíčním bojům a odpor byl potlačen sovětskými vojsky. V roce 1990 přijal jihoosetinský Oblastní sovět deklaraci o samostatnosti a vyhlásil Sovětskou Osetinskou demokratickou republiku. V lednu 1991 přiletěl prezident Gorbačov z Moskvy, aby zrušil neoprávněné kroky a usnesení Oblastního sovětu bylo zrušeno Nejvyšším sovětem Gruzie. Jižní Osetie byla převedena pod přímou správu Gruzie pod názvem Cchinvalská oblast. Konflikt propukl znovu roku 1990 a trval dva roky. Gruzie totiž po vyhlášení samostatnosti 26. 5. 1991 zrušila nejen název, ale i autonomní samostatnost všech území. Do země přijely sovětské i gruzínské ozbrojené síly. Situace se poněkud uklidnila po setkání. E. Ševardnadze s jihoosetinským vůdcem L. Čibirovem. V roce 1993 po uzavření míru za asistence Ruska přijala Osetie vlastní ústavu. V roce 1996 zvolila Osetie vlastního prezidenta. V roce 2001 byl prezidentem zvolen Eduard Kokoity. Ten v roce 1997 požádal Moskvu o začlenění Jižní Osetie do Ruska. V listopadu 2006 se konalo osetské referendum, ve kterém jednoznačně vítězí návrh na odtržení od Gruzie.

Abcházie

Po revoluci v r. 1917 měla Abcházie statut samostatné republiky, ale v r. 1930 byl její statut změněn na autonomní republiku v rámci Gruzie. Vývoj po roce 1989 probíhal podobně, jako v případě Osetie. Nejvyšší sovět Abcházské autonomní republiky vyhlásil v červenci 1992 nezávislost na Gruzii. Toto rozhodnutí bylo důvodem k vojenskému zásahu Gruzie proti celému území. Útok gruzínských vojsk proti Abcházii v srpnu 1992 byl ale proveden bez předchozího souhlasu Ševarnadzeho. Nejvyšší sovět Abcházie se ale ihned po útoku svěřil pod ochranu nově vzniklé letecké základny v Gudautě a požádal Rusko o pomoc proti gruzínské agresi. Jelcin potvrdil územní jednotu Gruzie, ale zároveň chtěl jednat o zastavení palby a stažení gruzínských vojsk. To co rozhodlo další vývoj, byl postoj ruské generality a ministra obrany Gračova. Do bojů zasáhly i ruské armádní jednotky. OSN vyjednala zastavení palby a z rozhodnutí Rady bezpečnosti byla do oblasti vyslána pozorovatelská mise. V říjnu 1993 ale v Moskvě propukl střet mezi Jelcinem a Nejvyšším sovětem, kterého využila ruský armáda a provedla ofenzívu. Gruzínská vojska nemohla vzdorovat a byla z Abcházie vytlačena hluboko na gruzínské území. Ševarnadze nakonec souhlasil s ruskou vojenskou pomocí v Gruzii a výstavbou vojenských základen. Moskva se musela zavázat, že bude uznávat Gruzínskou svrchovanost nad vzbouřenými provinciemi. Ševarnadze navíc otevřeně podpořil ruskou intervenci v Čečensku. Od roku 1994 se v oblasti nachází ruské mírové jednotky. V současné době je prezidentem "autonomní" republiky Abcházie Vladislav Ardzinba, který byl zvolen 99% hlasů v roce 1999 a který je znám jako odhodlaný bojovník za odtržení Abcházie od Gruzie. Abcházii podporuje pouze Rusko.

Adžárie

Autonomní republika Adžárie byla vytvořena 16.6.1922. V roce 1991 se vlády ujal Aslan Abašidze jako předseda Nejvyšší rady Adžárie (hlava autonomie). V hlavním městě Batumi se nachází jediný terminál a závod na zpracování ropy v Gruzii. Batumi se chtělo stát významným dopravním uzlem Zakavzska - hedvábná stezka ze střední Asie, kaspická ropa z Baku atd. Abašidzeho Všegruzínský svaz obrody, která je třetí nejvýznamnější parlamentní stranou v Gruzii, získává ve všech volbách 90% hlasů. V roce 1999 proběhlo i národní referendum za samostatnost země, což si přálo 99,9% zúčastněných. Na jaře roku 2004 Aslan Abašidze a jeho věrní opustili Batumi a odletěli do Moskvy. M. Saakašvili vyhlásil v autonomii mimořádné volby, ve kterých 20. 5. 2004 jeho strana zvítězila a Adžárie se stala autonomní oblastí, kterou řídí Tbilisi. Saakašvili v Adžárii vyhlásil přímou prezidentskou správu. Moskva má právě na tomto území dvě vojenské základny s asi třemi tisícovkami mužů.

Katarze a východiska

V dubnu 2008 ruské ministerstvo zahraničí na příkaz ruského prezidenta začalo cíleně pomáhat obyvatelům republik Abcházie a Jižní Osetie. Z druhé strany Centrum evropských politických výzkumu (CEPV) v Bruselu na návrh komisaře OBSE pro národnostní menšiny uspořádalo konferenci (2001), jejímž výsledkem je dokument s názvem Pakt stability pro Kavkaz, připravený pracovní skupinou pod vedením Sergiu Celaca a Michaela Emersona, předznamenávající vznik Společenství států jižního Kavkazu, snahu po budoucím sjednocení celého Jižního Kavkazu bez ohladu na stávající hranice a vznik Bezpečnostního systému jižního Kavkazu. Tento pakt ovšem předpokládá spolupráci v širším regionálním kontextu, především s Ruskou federací, USA a EU a BSEC. Pro Moskvu naivně iluzorní představa růstu vlivu Evropské unie a Severoatlantické aliance ve strategické oblasti na její periferii.

Moskva je dnes v nejvýhodnějším postavení, jaké mohla kdy mít. Vylodila díky podpoře abcházské vlády 4000 mužů námořní pěchoty v Abcházii, dobyla - opět s podporou místní vlády - Jižní Osetii a likviduje strategické vojenské instalace Gruzie i na gruzínském území - k zděšení gruzínské armády, která je ukázkově decimována. Pokud by Rusko ovládalo na stejném principu i Adžárii, získá přístav Batumi, jediný ropný a plynový teriminál i provoz na rafinaci ropy v zemi a zúží navíc Gruzii přístup k Černému moři. Znovu instaluje Aslana Abašidzeho do křesla, ve kterém dokázal zajistit Adžárii hospodářský rozkvět a pojistí si jeho věrnost vojenskou přítomností. Otázkou zůstává pouze, zda se s tím Rusko spokojí, či zda se pokusí ovládnout celou Gruzii. Z vojenského hlediska není jednodušší řešení, ze zahraničně politického by to ale mohla být katastrofa. Ruské jednotky by tím porušily svůj status mírového sboru, vyjednaný s OSN a SNS. Mohla by následovat eskalace konfliktu a vojenská protiakce USA, které by využily zoufalého volání Saakašviliho a dostaly by legitimní záminku pro střet. Za demokracii. Prozatím USA Saakašvilimu sice vyjadřují morální podporu, jinak ale pro něj nehnou prstem. Nejspíše s nimi svůj zbrklý vojenský postup nekonzultoval a pouze se furiantsky snažil naplnit své předvolební heslo do pěti let sjednotit celou Gruzii. Odvrátili se od něj i Izraelci, pro které byla angažovanost v Gruzii jen kšeftem. Samostatnost se u vazalů trestá. Rusko je nejspíš ale dost zkušené, aby neopakovalo znovu sovětsko-afghánskou peripetii a nepokoušelo se o okupaci někde, kde pro to nemá předem vytvořené politické podmínky a očekávání místního obyvatelstva. Asymetrické války, jako nyní v Afghánitánu či v Iráku, se vyhrát nedají, i se sebevětší technologickou převahou.

Logické by tedy bylo, kdyby se Rusové zastavili na hranicích Jižní Osetie a Abcházie, případně dobyli i Adžárii a všechny tři regiony, kde je uvítají s otevřenou náručí, připojili je k Rusku jako autonomní oblasti, Adžárii jako enklávu. Tím dostanou Saakašviliho do pozice viníka, který vyvolal válku proti mírovým jednotkám, prohrál ji a prohrál i území, o které bojoval. Zablokují americké plány na ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan, podpoří svoje projekty a oslabí všestranně pozici Saakašviliho. A budou čekat a pracovat diplomaticky. Počet mrtvých v této třídenní válce bude Saakašvilimu připsán k tíži stejně jako vina za její rozpoutání. Cesta k jeho svržení samotnými Gruzínci se otevře. Pomůže k tomu rozumněji orientované gruzínské obyvatelstvo, které bude chtít už méně ambiciózního prezidenta , který ale zajistí výhodná řešení pro obě strany a umožní opět rozkvět Gruzie, jejíž samostatná existence je tak jako tak iluzí. USA přijdou o pozice pro další předsunutý radar NMD AN-SPY a zmírní se postupně i situace v sousedním Náhorním Karabachu. Nezanedatelný je i vliv této situace na ruská jednání s okolními zeměmi. Přeci jen je Rusko dominantní silou v regionu a oponovat mu bylo od postsovětských a přirozeně antisovětských vlád sice taktické a proto logické, ale z geopolitického střednědobého pohledu romantické a neprozíravé. Když ptáčky Američané lapali, pěkně jim zpívali. Ale realizace slibů chce miliardy dolarů, které se nevrátí hned, ale až v dlouhodobém horizontu. A Američané už dnes neumějí čekat.