Ať posuzujeme činnost mašínovské skupiny jakkoliv, musíme uznat, že to byla právě ona, která se stalinistickému režimu 50. let jako jediná postavila naprosto jednoznačně a bez okolků. Razance činů mladých odbojářů byla přitom tak důsledná, že totalitní moci nedávala spát ani dlouhá léta poté, co se třem z pěti "diverzantů" podařilo překročit hranice Československa. Ostatně fakt, že kauza Mašínové byla zařazena coby efektní politický námět do propagandistické série televizních příběhů o majoru StB Janu Zemanovi o významu činnosti dané skupiny svědčí dostatečně. Mašínové tím, že se nevzdali a dokázali vzdorovat obrovské přesile tehdejších bezpečnostních složek, jednoduše ztělesňovali noční můru komunistické moci. A touto můrou vlastně zůstávají dodnes... České veřejné mínění rozdělené na dva tábory (s mírně převažujícím protimašínovským okruhem) to dosvědčuje. V takovém Polsku by členové podobné odbojové skupiny byli dnes národními hrdiny. Ne tak u nás. V zemi, kde se dlouhá léta po sametové revoluci zametají skutečné zločiny proti lidskosti pod koberec či se nechávají právními průtahy dospět k promlčení nebo nedořešení.

Jistěže na rukou bratří Mašínů ulpěla lidská krev. Ono to za tehdejší situace snad jinak ani nešlo. Málokdo si totiž dnes uvědomuje, že náš národ byl po roce 1948 v podstatě v občanské válce. V bitvě zcela oficiálně vyhlášené a státem podporované. Hlásaný třídní boj neberoucí si servítky přitom neprosazovali synové čs. generála a hrdiny protektorátního odboje Josefa Mašína, ale představitelé totalitní moci odhodlaní zlikvidovat jakékoliv názorové odpůrce. Pět mladých mužů v čele s bratry Mašíny na danou výzvu tedy pouze odpovědělo. A to stejnými prostředky jaké v mnohem větším rozsahu a bez sebemenších skrupulí uplatňoval sám komunistický represivní aparát. Ostatně postupům, které jejich odbojová skupina při svých akcích používala, se oba bratři naučili v kurzech, v rámci kterých se v ještě relativně uvolněném poválečném období třetí republiky připravovali bezpečnostní kádry poválečného Československa. Že se na nich shodou okolností vycvičili i potomci budoucího třídního nepřítele je z dnešního pohledu poněkud úsměvné. Každopádně mladým, ale nezkušeným Mašínům se státem organizovaný vojenský výcvik náramně hodil. I díky němu mohli v 50. letech provést několik diverzních akcí a posléze se prostřílet přes severní hranici ČSR a sověty obsazené východní Německo až do západního Berlína. Pravda, dva muži z jejich skupiny byli zajati a následně drasticky umučeni v českém vězení. Mašínové s Milanem Paumerem se však dokázali ubránit, přežili a tím dosvědčili, že totalitní moci se dalo úspěšně vzdorovat i ve chvílích, kdy se situace mohla jevit jako zcela bezvýchodná. Právě v tomto spatřuji velikost historické kapitoly, kterou Mašínové a spol. svou činností pomohli napsat. A to i přes kontroverzi jejich radikálního postupu v rámci jednotlivých diverzních akcí.

Nepříliš pozitivní skutečností totiž je, že až na sporé výjimky se český národ se situací nastalou po převratu v roce 1948 více méně bez většího odporu smiřoval. Přitom lidé museli o zločineckém jednání nového režimu vědět. Křivé obviňování, zatýkaní, mučení a likvidace nevinných lidí, byly po únorovém převratu na denním pořádku. Přesto k většímu odporu proti nástupu zhoubné a nepokrytě kriminální moci nedošlo. Teprve až komunistická vláda v roce 1953 sáhla občanům v rámci "finanční reformy" na úspory, objevilo se několik spontánních bouří. Národ tedy povstal alespoň na chvíli. Nevyprovokovaly jej přitom série politických vražd páchané už čtyři roky, ale "pouze" jednorázově vyluxované peněženky... Přitom právě o ně šlo Mašínům až v poslední řadě. Hodnoty, za které bojovali, totiž nebyly osobně egoistické, ale společensky zásadové. Snad možná i proto nám jejich činy dodnes připadnou jako provokativní a nestravitelné. Mašínové jsou totiž černým svědomím českého národa. V tom, že se nebáli, že bojovali a že se nepoddali. Tedy vykonali něco, co pro naši novodobou historii není příliš typické.