V českém prostředí má zahrádka zpravidla biedermeierovský, tj. únikový smysl. A zatím se snad nemusíme ze zoufalství nad politickými poměry utíkat k zahradničení jako Havlíček v Brixenu nebo Čapek v ČSR.

Nekonečné a neproduktivní polemiky s různými variantami téhož -- v zásadě s obdobami poměřování reálsocialismu Leninem - jsem se rozhodl ukončit pozitivní demonstrací. Přeložil jsem příspěvek z blogu Američana Johna Michaela Greera. Greer na veliký rozdíl od Čechů na zahradu neutíká. Začíná zde u zdánlivě primitivních a neintelektuálních témat jako kompostování, to však vůbec není na škodu širšímu účelu, který sleduje. Český čtenář ale zaslouží přece jen pár slov na úvod.

Teorie racionálního jednání se v USA objevila na konci 30. let 20. století, a to ve značné izolaci od analogických pokusů evropských. Talcott Parsons napsal studii The Proffesions and Social Structure zhruba dvacet let před tím, než v Americe vůbec začala širší recepce weberovských analýz racionalizace, která zprostředkovala i některé nietzscheánské motivy. Nepřeženu příliš, řeknu-li, že těchto dvacet let bez Webera stačilo americkému mesianismu k tomu, aby z teorie racionálního jednání učinil vlastní formu šovinismu. Parsons sám měl ovšem jisté pochybnosti o tom, zda stavět racionální, kolektivní zájem zohledňující, univerzalistické, výkon hodnotící a funkcionálně specifické myšlení "moderního" sociálního aktéra do absolutního protikladu s iracionálním, sobeckým, partikulárním, status zohledňujícím a difúzním myšlením v "tradičních" společnostech. Spíše se domníval, že nedostatky moderního expertního uvažování, které chápal jako nutný korektiv čistě tržních kalkulací, mají být navíc čas od času korigovány i tradičnějšími přístupy. Autorův záměr se však s ohledem na osud jeho konceptu "vzorců proměnných" neukázal jako rozhodující. Nietzscheovsko-weberovská kritika moderní racionality se stala předmětem zájmu americké akademické elity teprve koncem 50. let -- v době, kdy už Foucault vydal studii Duševní nemoc a psychologie, v níž zpochybněním obecné patologie otřásl ideou systematické racionality jako takovou. To ovšem stále píšu jen o událostech na úrovni intelektuální elity...

Reflexe specificky amerických podmínek a přístupů v jejich diferenci vůči evropské a ruské kulturní tradici nese ještě pozdější datum a byla vyvolána až krizovými jevy v poválečné americké společnosti. Různé disciplíny jsou však k takové sebereflexi různě disponovány; například ty, které paradigmaticky staví na individuální adaptaci, se k takové sebereflexi dostávají dodnes jen těžko či dokonce vůbec (také proto před nedávnem vznikl obor nazývaný "asijská psychologie" kriticky reflektující dogmatický etnocentrismus psychologie americké).

Naproti tomu pohled zaměřený na širší sociální prostředí už dávno nalomil naivní přesvědčení o samozřejmém a univerzálním charakteru amerických středostavovských předsudků a ukázal na jeho původ v oblasti ideologie. Tak Theodore Geiger v roce 1973 ve studii The Fortunes of the West vymezil specifické rysy amerického mesianismu následovně: Přesvědčení o morální nadřazenosti nad zkaženou Evropou (Amerika jako morální paradigma); přesvědčení o univerzálnosti amerického modelu demokracie (Amerika jako politické paradigma); přesvědčení o univerzálnosti technickoekonomického modelu USA (Amerika jako technické a hospodářské paradigma). Je zjevné, že vznáší-li někdo takto extrémní nároky, jež ve svém souhrnu znamenají nárok na světové vůdcovství, pak tím hůř pro ty, kdo doma již svou pouhou existencí dokazují, že kovářova kobyla chodí bosa a aspirace přiměřené polobohům jsou v praxi zase jen lidské, příliš lidské. Jinak řečeno: Extrémní americké přístupy k sociální patologii, díky nimž dnes každý stý občan USA sedí ve věznici, jsou rubem přepjatého nároku země na vedoucí postavení ve světě zkombinovaného s třicetiletým poklesem reálných příjmů nižších vrstev. Právě proto příležitostné páně Valachovy námitky vůči pramenné základně studií Koukolíka a Drtilové mají věru bohaté oprávnění -- na záda individuí se totiž v těchto pramenech nakládá mnohem více, než je situaci přiměřeno. Kdo se bez ztráty kytičky přizpůsobuje situaci, v níž se mu vede stále hůř a hůř, podává nadlidský výkon -- a není nakonec vůbec jisté, zda výkon skutečně hodný obdivu.

Ale zpět ke Greerovi. Když píše o kompostování a podobných "přízemnostech", nereviduje jen americký mesianismus; zároveň se vyrovnává i se sklonem lidového "pozitivismu zdravého rozumu" zobecňovat z jednoho případu (totiž vlastního) na všechny ostatní. A konečně reviduje i vysoký, elitní pozitivismus přesvědčený, že ke společenským výzvám lze přistupovat po způsobu technických problémů -- totiž tak, že se najde jedině správné řešení, které danou výzvu jednou provždy odstraní ze světa. Kdybych chtěl mávat chytrými psychologickými slůvky, řekl bych, že celý text se vlastně točí kolem velmi vážných potíží s framingem, které jsou - a nejspíše už zůstanou - naším osudem.

Teď je snad jasné, jak těžký úkol vlastně před Greerem leží. Proti němu jsem na tom vlastně skvěle... Můžu si po libosti psát o limitech víry v Rozum a dokonce citovat výrok, z nějž se každému fanatiku Rozumu (=byrokratovi) obrací žaludek: "Prokázala se nemožnost stavět kulturu na vědění" (Nietzsche, Fragmenty z pozůstalosti), za což mě jedni označí za blázna a druzí za zpátečníka. Nebo chcete-li ještě jinak, můžu se řídit slovy Ernesta Denise: "Nejvyšší moudrostí -- a mudrci světa toho chápou jen zřídka -- bývá v jistých dobách jíti s vášnivými a neopatrnými."