Velké selhání levice se projevuje v pojetí kapitálu. Přistoupila na koncepci jakéhosi lidského, sociálního, hmotného a dalších kapitálů, čímž si nechala vzít nástroj pro popis vzniku a především jakoby nikdy nekončícího růstu obrovské diferenciace v bohatství, pro odhalování nespravedlivosti jeho rozdělování, pro nalézání vzniku privilegovaností a konečně pro vysvětlování neoprávněnosti ovládání jedněch lidí jinými. To, co vydává současná politická ekonomie až ekonomická filosofie za sociální, lidský a další kapitály, není vůbec kapitálem v pravém smyslu slova, ale pouze produkčními zdroji. Navíc například sociologové rozlišují dokonce minimálně tři různá pojetí sociálního kapitálu, čímž ještě více celý problém kapitálu zamlžují. Hlavním rysem nelevicového výkladu sociálního kapitálu pak je, že jím zdůvodňují úspěšnost jedince na trhu.

Kapitál v levicovém pojetí je ale ve své hluboké podstatě pouze jeden. Navíc jde o mezilidský vztah a ne o nějaký hmotný objekt. Liberalizující filosofové sice sociální kapitál pojímají také jako mezilidský vztah, ale spíše skupinový a ne všelidský až globální. Zdůrazňují, že zahrnuje původ jedince, jím získanou příslušnost do různých skupin a schopnost využívání mezilidských vztahů ke svému prospěchu. Zatím co kapitál v levicovém myšlení je především směnou a penězi zprostředkovaný způsob, zajišťující jedněm lidem přisvojování si výsledků činnosti až práce jiných lidí. Jinými slovy je kapitál pouze a jenom souhrnem těch vztahů, které umožňují akumulaci bohatství do rukou nemnohých a následné vytváření jejich vlivu až nadvlády nad zbytkem společenství.

Sociální stát? Není o co stát

Z redukce sociálního na pouhou dobročinnost, si nechala levice vnutit i zdeformované pojímání sociálního státu. Ten v polovině devatenáctého století sice začal vznikat skutečně jen jako státní zajišťování rolí, které do té doby vykonávala výlučně širší rodina, takže naplňoval pouze úlohy v oblasti úzkého pojetí sociálna. Ale po druhé světové válce se již prokazatelně začínal vymaňovat z pouhé charitativní úlohy a přerůstal v novou koncepci. Pozvolna se vytvářely instituty v celé oblasti sociálna, v jeho co nejširším chápání. Měnil se tak ze státu sociálního na stát blahobytu, přesněji co nejširšího blahobytu a ještě přesněji, ve stát co nejrovnoměrněji rozdělovaného blahobytu pro všechny.

K tomu si pouze dovoluji připodotknout, že sociální stát není vůbec projektem levice a tedy ani jakýchsi levicových sociálních inženýrů. Naopak, je konstrukcí pravicově jednající moci. Měl pouze zamezit živelnému, až násilnému zajišťování si nejnutnější obživy těmi, kdo to již nedokázali legitimním způsobem. Levice, alespoň ta nejautentičtější, dokonce sociální stát odmítá. Koncepčně prosazuje a hledá, nyní již v globálním rozsahu, metody a právně kodifikované instituty pro co nejspravedlivější realizaci rovnosti přirozeně nerovných lidí.

Koncept sociálního státu je onou příznačnou "zlatou střední cestou", čili základní problém nikdy neřešící, jen oddalující riziko konfliktů, jehož je problém původcem. Třetí cesta, i ta oslavovaná Blair-Giddensova, je metodou valení problémů před sebou, přinejmenším jejich aktuálním zmírňováním na únosnou míru. Ovšem podstatu problému nikdy neřeší a mnohdy ani nehledá. Koncept sociálního státu pouze udržuje nadvládu privilegovaných v mezích tolerance bezmocných. Takovou koncepci řešení základního sociálního problému pak na smetiště historie odsuzuje současné vznikání globální vesnice.

Globalizace? Ne -- globalismus

Dalším zásadním omylem levice je přijetí a další operování s nic neříkajícím pojmem globalizace. Nechci opakovat mnohomluvné definice tohoto vágního slova. Stručně jen říkám, že levice nedokázala oddělit planetizaci druhu homo sapiens sapiens, od globalismu. Planetizace člověčenstva je totiž logickým krokem lidské evoluce, započatým již v dávnověku rozšířením současného typu člověka po celé zeměkouli a dnes se konkrétně projevující v podobě celosvětového rozšíření ziskové, úvěrové a spekulativní ekonomiky. Zatímco globalismus je především dominancí finančních, těžařských a zbrojařských nadnárodních korporací v celosvětovém hospodářském prostoru, včetně jejich snahy metamorfovat svou ekonomickou sílu v politickou moc a všestranný společnostní vliv. Stručně vyjádřeno je globalismus teorií a praxí planetární formy hospodářského imperiálnosti s totalitarizačními ambicemi. Dosud tedy reálně nejvyšším představitelným typem imperialismu.

Levice stále neumí kupříkladu prokazovat, že evoluce planetizace je urychlována technikou a vědou již celá staletí a dnes konkrétně dosáhla doslova předstupně konstituování noosféry v pojetí Pierre T. de Chardina. Jinými slovy že dneska probíhající informační éra vytvoří základ pro celosvětové lidství, tvarování planetárního člověčenství. Globalismus samotný že je naopak v současnosti nejviditelnější v diktátu, nebo alespoň zřetelné nadvládě obchodních korporací nad politickou reprezentací národních států. Což se nejvyhraněněji projevuje v podbízení se až korupčním chování vlád vůči rozhodujícím finančním podnikatelům, honosně pojmenovávaných globálními investory. Ze jmenovaných nedostatků levice vyplývá, že ani nehledá metody zabraňující celosvětovému ekonomickému imperialismu nadnárodních korporací, čili prosazování jejich vlivu až v celosvětové politice. A již vůbec nedokáže veřejnosti vysvětlit, že v tomto ekonomickém imperialismu je zárodek i nejvyšší ho rizika nejen pro planetární lidství, ale pro každého člověka. Možnost nejen politické nadvlády, ale dokonce až diktatury finančníků, pokud se jim podaří ovládnout energetické zdroje. Za její zisky se totiž vždy dá koupit jak politická, tak především vojensko-zbrojařská, jediná to skutečná moc, umožňující totalitní nadvládu.

Stát

Globální procesy mimo jiné zásadním způsobem modifikují pojetí státu. Levici se v této situaci vytváří jedinečný prostor k vyvrácení tvrzení jejích odpůrců, že zneužívá státu k jakémusi nezaslouženému přerozdělování blahobytu, že jeho byrokratizací vytváří nadvládu institucí, že omezuje, až v některých sférách znemožňuje, svobodné chování jednotlivců a v celkovém důsledku že tedy demotivuje aktivitu činorodých. Levice úplně zapomněla zdůrazňovat zakladatelskou ideu státu. Onu smluvní teorii státu, podle níž nejhlubším smyslem existence státu je zajišťování společného dobra. Zdůrazňuji společného dobra, protože jinak by nemělo pro nikoho smysl se sdružovat, když by se o některé formy dobra musel starat sám.

Tak jako byl pro společné dobro monopolismus krocen institucionálními prvky národohospodářství jednotlivých států, tak i planetizující se ekonomika bude muset být regulována celoplanetárními institucemi, nemá-li se stát podhoubím celoplanetární diktatury nejsilnějších účastníků tržního hospodářství. Ovšem institucemi opravdu celoplanetárními a ne pouze takovými, které si národní státy nejsilnějších ekonomik vytvořily k účinnějšímu zajišťování svých zájmů na celém světě. Naprostým minimem pro současnost by měly být regulační, ale především kontrolní celosvětové instituty zabraňující světovládným tendencím SB, MMF a WHO, jež jsou pod praktickou kuratelou soukromého sektoru z několika nejbohatších zemí Západu.

Nutné vytváření nadstátních institucí, které je vyvoláno planetizací ekonomiky, automaticky bude modifikovat roli národních států. A o tom procesu levice nedokáže dneska říci prakticky vůbec nic, i když právě v této sféře již dávno měla představit minimálně své pojetí demokratizace společnosti.

Demokracie a demokratizace

Levicová popularizující publicistika, ale především politici samotní, nedokáží veřejnosti vysvětlit vágnost vůdčích pojmových ikon pravice, jako jsou například demokracie, či svoboda. Levicoví politici sami nerozlišují kupříkladu ani mezi demokracií a demokratizací. Nedokáží jasně sdělit, že současný stav demokratického politického systému, tak zvaná zastupitelská demokracie, se naprosto mylně pojmenovává demokracií. Není totiž ničím víc, než kodifikovanými pravidly, s jejichž pomoci se vytváří vrstva mocenských profesionálů, a především že udržuje permanentní nadvládu vrstvy profesionálních politiků nad zbytkem společnosti. Levice nedokáže jasně veřejnosti dokázat, že takto pojímaná demokracie je fakticky polyarchií, čili vládou až nadvládou maličké skupinky nad celou společností. Levice nedokáže jasně vysvětlovat, že celá ta posvátná demokracie není nic víc, jak sebeorganizace společnosti pod rozhodujícím vlivem atavisticky "přirozeného" predátorství, obsaženého v charakterech reprezentantů současné panské vrstvy. Že její celosvětové rozšiřování, dokonce i za pomoci vojenského násilí, je pouze dlouhodobě se vyvíjející nadvládou zmíněné panské vrstvy nad zbytkem světa. Že takováto "demokracie" vytváří vrstvu privilegovaných, kteří ve vlastním zájmu dokonce svou nadvládu legalizují, čili kodifikují do právní formy. A pro zachování svých privilegií jsou schopni využívat veškerých silových prostředků.

Levice ve veřejném prostoru rovněž neumí prosadit názor, že vlastně neexistuje žádná abstraktní demokracie, za níž obvykle mocní ukrývají svou nadvládu. Že je jen a jenom tolik konkrétních typů demokracií, kolik je ústav států, jež se prohlašují za demokratické. Že základní definicí každé konkrétní demokracie je pouze a jenom ústava daného státu. Levice se podle mých znalostí ani nepokusila z takto definovaných konkrétních příkladů demokracie vydedukovat alespoň některé charakteristické rysy, které by následně prosazovala jako obecnější pojetí demokracie coby způsobu vlády. A také nedovede ani dostatečně přesvědčivě dokazovat, že v praxi se veškeré demokracie v provedení jejího antipoda zredukovaly pouze na tak zvané svobodné volby.

Levice nedokáže před veřejnost předestřít v plném rozsahu rozdíl mezi demokracií a demokratizací. Zásadní oddělení konstituování vládnutí, od skutečných institutů zajišťujících realizaci moci v rukou jejího jediného suveréna. Jenom proto si mohou dneska dovolovat "zvolení" politici považovat sami sebe za něco "demokratičtějšího", a tím pro spravování celé společnosti významnějšího, než jsou občanské iniciativy, aktivity, spolky, sdružení a další samoorganizovaní příslušníci mocenského suveréna. Levice neumí přesvědčit, že demokratizace je mnohem víc než demokracie, že jde v prvé řadě o soubor metod a institutů, které každému, kdo má zájem o participaci na moci, garantují možnost svůj hlas uplatnit. A ne se pouze zúčastnit soutěže o moc a pak jako poražený jenom bezmocně sledovat vítězovo mocenské pohrdání jeho názorem. Že je demokratizace také zajištěním reálné možnosti spolurozhodování pro každého, kdo se chce podílet na spravování ba řízení ve všech věcech svého zájmu.

Levice nedostatečně prosazuje pojetí, podle něhož je demokratizace složitým leč komplexním, neustále obnovovaným spolupůsobením participace, plurality, subsidiarity, občanského společenství, otevřené společnosti a všech, i dosud neexistujících projevů vůle organizujících se jednotlivců v dění komunit, jejichž jsou příslušníky.

Z tohoto zorného úhlu je samotná demokracie, navíc zredukovaná na pouhé účastenství ve "svobodných volbách", fakticky karikaturou široce pojímané demokratičnosti. Takže levice by měla za svůj hlavní program propagovat a prakticky nastolovat všechny možné prvky demokratizace demokracie.

Svoboda.

Snad nejtragičtěji se levice vůči veřejnosti prohřešila přijímáním filosofické doktríny liberálního pojetí svobody. Jednak proto, že vůbec operuje tímto abstraktním pojmem, ale hlavně pak proto, že přijala jeho totální osamostatnění od ostatních hodnot, nebo minimálně dominanci nad všemi ostatními hodnotami.

Levice neumí sdělovat, že neexistuje žádná abstraktní svoboda. Že jsou jen desítky ba stovky projevů konkrétního svobodného chování. Především odporu vůči nadvládě, útlaku až zneužívání. Že každý člověk má svobodu volby v tisícovkách svých životních situací. A lidské komunity od rodiny přes zájmová a jiná společenství mají právním systémem kodifikovaná práva na určité konkrétní projevy svobodného chování až nezávislosti na moci. Člověk jako občan má rovněž určité, jasně definované, ale vždy pouze konkrétní svobody. Stejně tak i obce ve státě a stát v celosvětovém společenství. Nikde v reálném životě nenajdeme žádný projev svobody v mytické formě jejího obecného pojetí. A pouze díky rozvoji lidských vztahů se může v každé chvíli ukázat, že bude zapotřebí kodifikovat nějaký nový, konkrétní druh svobody, který dosud ani neexistoval. Svobody v levicovém pojetí nejsou, ba ani nemohou být měřítkem všech jiných mezilidských vztahů. V žádném případě pak není svoboda hodnotou nadřazenou jiným humanitním ideálům. A vůbec ne dokonce mírou všech.

Levice dále neumí zdůvodnit, že žádná konkrétní svoboda nikdy nemůže existovat sama o sobě. Tím by se totiž stala svobodou výlučně nejsilnějších, nejvlivnějších, nejmocnějších a tedy nakonec minimální menšiny, přinášející riziko až totální nesvobody naprosté většině. Pro levici je proto každá svoboda například neoddělitelná od rovnosti. Zdůrazňuji rovnosti, ne stejnosti, jak se snaží princip rovnosti zdiskreditovávat antipodi levice. Ti sice uznávají rovnost všech lidí kupříkladu před zákonem, dokonce jakousi rovnost danou stvořením, ale v praxi dělají všechno proto, aby si až kodifikováním do zákonů ubránili všechny své výsady. Proto i náš právní řád má v sobě prakticky zakomponované všechny dosavadní výsledky zájmů všemožných vlivových a mocenských skupin od minulosti až po dnešek a při tom je neoprávněně prezentuje jako obecné svobody dosažitelné pro všechny.

Nechci dneska o této ikoně současného myšlení Zápaďanů říci nic víc, než že již v roce 1838 jeden náboženský myslitel žijící ve Švýcarsku, tedy v protestantské zemi, napsal o svobodě následující slova: "Ve vztazích mezi silnými a slabými je svoboda zotročovatelem a jen zákon může zajistit osvobození od tohoto útlaku".

Solidarita -- spolupráce

Ani pojem solidarita nepatří do pojmového, tvůrčího arzenálu levice ve formě, do jaké jej posunula pravicová propaganda. Což opět levicoví politici nedokáží ani veřejnosti prezentovat, nadtož v politické praxi uplatňovat. Solidarita se vyvinula jako projev lidumilnosti úspěšných, a dodnes je výrazem jejich blahovolného milosrdenství k poraženým v oné honbě za úspěchem, za bohatstvím. Pokud by levice hledala svou vlastní náplň principu solidarity, měla by ji vidět spíše ve spolupráci, ve vytváření šancí pro sdílení, spolupodílení a ne až v milostiplné útrpnosti k neúspěšným. Navíc poskytované poraženým podle subjektivního posouzení ze strany úspěšných. Levice by proto měla současný, zúžený koncept solidarity rázně odmítat. Není přece metodou vytvářející šance k rovnosti nestejných, ale právě naopak minimálně udržuje nerovnosti vzniklé původem, majetkem předků, a všemi následnými šťastnými náhodami.

Levice, pro niž jsou klíčovými, nikoliv však nad ostatními humanistickými ideály nadřazenými, pojmy rovnost, sociální spravedlnost a jejich ekvivalenty, musí proto v reálné politice prosazovat všechny formy společnostního sdílení. Spolupráci v každé instituci, společnostní sféře a životní situaci jedince, čili jak ve sféře hospodářské, tak ve všech pospolitostech až po politické instituce.

Spolupráce jako levicová forma odmítání úzké solidarity vyrůstá již z přesvědčení, že vlastnictví nikoho ze současníků není výsledkem pouze jeho osobní činnosti. Všechno co má každý z nás, ale i všichni společně, je minimálně výsledkem úsilí všech našich předků. Dneska je již absolutně nemožná existence jedince bez užívání výsledků cizí činnosti a práce. Takže principem všelidského soužití nemůže být solidarita úspěšných až nejúspěšnějších s většinou, ale spolupráce na všech stupních organizovanosti.

Z čehož například plyne, že podnikatel nemůže většinou podnikat bez zaměstnávání jiných a určitě ne bez spotřebovávání jeho produktů jinými lidmi. Činorodý podnikatel tedy poskytuje "dobrodiní" zaměstnanosti asi tak významně, jak mu jeho zaměstnanci dávají šanci podnikat. Když nemohou bez sebe existovat, měli by se podle toho chovat. V žádném případě nelze za spolupráci vydávat teprve přerozdělování výnosů, faktického to výsledku společného podnikání, jen prostřednictvím mzdy, navíc je-li výsledkem sociálních střetů ať již ve formě kolektivní smlouvy, či dokonce nátlaku jedné, či druhé strany.

Koncept úzkého vnímání solidarity musí levice z principu odmítat dále proto, že je pojetím hypertrofovaného vnímání svobody. Ultraliberální myslitelé jsou kupříkladu pod vlivem principu solidarity přesvědčeni, že lidé jsou dostatečně socializovaní, v jejich pojetí solidární již tím, že z vyšších příjmů platí například vyšší daně. Navíc mnohdy bez progresivity a dokonce s mnoha výjimkami. Nedovedou pochopit, že jim poskytnutá možnost získávat vyšší příjem má prazáklad v jimi vynucocvaené "solidaritě" velkého množství jiných, kteří musí vykonávat práce méně honorované, leč z celospolečnostního hlediska naprosto nezbytné. Přerozdělování bohatství totiž vůbec nezačíná teprve sociálními konflikty nad výnosy práce a pracovní činnosti, ale již při dělbě osudu, čti pracovního zařazení a dalších náhodných okolností.

Tato praxe je dneska nejviditelnější na evropském zemědělství. Potraviny jsou bezesporu nejnezbytnější komoditou pro život všech lidí, ale jejich evropští producenti se touto činností neuživí a musí být dotováni z ostatních činností. Naskýtá se otázka, nakolik jsou potom racionální vysoké příjmy těch, z jejichž daní nakonec musí být zemědělci dotováni. Argumenty, že se evropští zemědělci nedokáží adaptovat na světové trhy je liché, protože skoro ve stejné situaci jsou i zemědělci v USA. Ba dokonce se musí dotovat velkoprodukce některých potravinářských surovin i v technologicky málo rozvinutých zemích.

Místo závěru

Jak jsem se zmínil na počátku, text neobsahuje ani zmínku o hlavních "ikonách" levicového myšlení. Záměrně. V těchto oblastech má levice i dneska pořád náskok nad svým protějškem a to nejen v teorii, ale především v praxi, která se projevuje neobvyklou četností forem reálného, ač zatím málo účinného odporu proti převládající všesvětové moci. Současná levice musí dnes řešit dvojí problém. Na jedné straně demaskovat mystifikační charakter současnou mocí prezentovaných výkladů světa, v němž žijeme. A to až do takové formy, která levici opět vrátí tempo v ovlivňování dějů. Na druhé straně musí dokázat prožívanou skutečnost analyzovat aktuálněji a tím přesněji, aby svá osvědčená až úderná témata inovovala natolik, že se stanou opět všeobecně přijímanými, tentokrát dokonce v celoplanetárním měřítku.