Část I: Reakce na předchozí příspěvky

Jako bývalý účastník neúspěšného aktivistického hnutí bych si dovolil napsat, že plně sdílím obavy Jana Čulíka a prakticky jednoznačně s jeho analýzou souhlasím. I mně se zdá křišťálově jasné, že pokud nedojde ke změně strategie hnutí proti americkým základnám, tak bude celá idea poražena na hlavu. Vybudování základen bude pak jen otázkou vnitřní české politické korupce a dále především toho, co bude chtít nová americká administrativa.

Myslím si, že nejpodstatnějším krokem k demokracii za patnáct let existence České republiky by bylo, kdyby se už konečně podařilo porazit establishment v zásadní otázce ve které vláda (ať už "pravicová" nebo "levicová") jedná bez mandátu a proti vůli i dlouhodobým zájmům země a národa. Jakmile by se toto alespoň jednou stalo, tak by potom došlo k obrovské změně politického klimatu. Lidé by viděli, že je možné zastavit rozjetý tank státního aparátu a český pseudodemokratický establishment by pochopil, že si nemůže již nadále počínat jako normalizační KSČ. Chvíli jsem doufal, že právě odpor proti stavbě americké základny bez referenda by mohl vyústit v jednotné hnutí, které by dosáhlo přesně výše uvedeného efektu. Teď o tom pochybuji a naopak začínám pesimisticky vidět blížící se tragédii.

Byl jsem velmi rád, že se našli členové ODS, kteří se v BL veřejně přihlásili k účasti na demonstraci a zároveň vyjádřili rozčarování nad prokomunistickým a antikapitalistickým vyzněním celé akce. A naopak: vyjádření některých obhájců nešťastného pojetí demonstrace mi svou arogancí ze všeho nejvíce připomíná Topolánka byť v opačných barvách. Před časem mě překvapily komentáře agresivních bloggerů a bloggerek na iDNES, kteří v době hysterické kampaně za znovuzvolení ing. Klause neváhali tvrdit takové nehoráznosti jako, že odpůrci presidenta jsou obecně neschopní, nemakačenkové a neúspěšní ztroskotanci. Tím mi ze všeho nejvíc připomínali Rudé právo. Teď se ale ukazuje, že levicoví pisatelé jsou schopni stejně nenávistného schematismu ve vidění kohokoliv, kdo nezapadá do jejich úzké škatulky.

Jaromír Habr píše: "Za sebe říkám, že ta část české veřejnosti, která odmítá vidět propojení radaru, zájmů zbrojní lobby a touhy po rozšiřování politického, ekonomického a vojenského vlivu USA po modré planetě, je mi převážně lhostejná, rozhodně však pro cestu ke změně žádaným směrem pro mnohdy sobeckou účelovost své slepoty nepoužitelná." Jinými slovy pan Habr říká, že pokud někdo nesdílí jeho vysvětlení světa, tak je neužitečný. To je ovšem přímo učebnicová ukázka klausovského způsobu myšlení!

P.Hlávka dodává dortu sektářství už jen šlehačku když říká: slušní a poctiví lidé jsou více levicově a sociálně zaměřeni a arogantní vulgární lidé jsou spíše ti pravičáci. To je pro mě stejně jednoduchá a urážlivá myšlenka jako že levičáci jsou neschopní a líní zneuživatelé sociálního systému, jak nás neustále poučují v iDNES. Těmi slušnými levicově orientovanými myslíte J. Paroubka když opouštěl manželku nebo S. Grosse když si funkcí ministra vydělával na bazén a falšoval své akademické práce? Nebo snad dokonce hovoříte o ikoně mé školní docházky a vůdci revolučního lidu doktoru Husákovi? Byl by pro vás váš jmenovec podnikatel Hlávka kapitalistická zrůda? Existuje vůbec nějaký rozdíl mezi Tomášem Akvinským a poslancem Čuňkem nebo oba spadají do jednoho pytle s nápisem "Katolíci"? Kdybych se tu teď pokoušel vysvětlit, že jsou slušní a poctiví lidé, kteří podporovali reformní program ODS z rozumných a racionálních důvodů (například proto, že být v Česku podnikatelem či živnostníkem je tváří v tvář neefektivnímu a zkorumpovanému státnímu aparátu nesmírně obtížné), tak bych zřejmě sklidil bouři.

Je pozoruhodné, že opačná strana stejnými problémy netrpí. Vládní hnutí za radar dokázalo zaintegrovat a paralelně využít velmi různorodé osobnosti. Nejen věčné profesionální kolaboranty ale třeba i předsedu Učené společnosti ČR Jiřího Grygara. Jaké jsou jeho motivy nevím, ale podstatné plus a jediné důležité pro Klvaňův tým bylo, že se angažoval (i kdyby Grygarovou motivací bylo třeba jen to, že postavit pořádně silný pulzní zdroj mikrovlnného záření ve středních Čechách bylo jeho klukovským snem už od studií, tak pro vládu to stačilo). Takže kdo spíše vyhraje? Strana, která prosazuje sektářství a povoluje pouze úzce výběrový pohled na problém (a nosí symboly masových vrahů), nebo strana která je schopna v rámci svého tažení zapojit pro společný cíl i velmi odlišné lidi?

Přijde mi až komické, když Jan Keller na BL naznačuje, že Tomáš Klvaňa má nedostatečné vzdělání (protože je snad v rozporu s nějakou z Kellerových sociologických pouček). Klvaňa je jistě vzdělaný a inteligentní člověk, většinou chytřejší než jeho oponenti. Jeho problém je úplně něco jiného: charakter (respektive jeho absence). Proto mu nevadí prodávat rakovinu plic, radarovou základnu či lístek do pekla. Se vzděláním to ale nemá nic společného.

Pro amerického presidenta je celá Česká republika pouze jednou z těch mnoha zemiček na jedno použití. Lidé v jeho pozici tak prostě chápou světové uspořádání. Antiamerická složka celého hnutí je proto poněkud pomýlená. Bohužel opravdu neexistuje nějaká zlá chobotnice amerického kapitalismu, kterou by bylo možné zabít a pak by byl na světě klid a mír. Já rozhodně neschvaluji válku v Iráku a doufám, že Barak Obama letos zvítězí. Jenže zároveň jsem již zažil obě americké volební tragédie (2000 i 2004) v anglicky mluvících zemích a tak trochu lépe rozumím souvislostem a hlavně evoluci, ze které ono neokonzervativní hnutí, které dostalo celou západní civilizaci do velkého maléru, vzešlo. Jenže když Sovětský svaz vtrhl do Československa a do Afghanistanu, tak mu asi nešlo o šíření kapitalismu. Velké národy mají bohužel tendenci okupovat a kolonizovat malé. Je to historicky tak častý fenomén, že jediným společným znakem okupantů je pouze jejich velikost a síla. Zástupné důvody či ideologie se během tisíců let střídaly a pouze základní "biologický" motiv zůstal.

Spojené státy G. Bushe, Velká Británie T. Blaira a Austrálie J. Howarda byly jistě velmi tragickým a ubohým vyústěním anglicky mluvící civilizace. Možná dokonce představují začátek jejího konce a tak se to třeba bude jednou učit v hodinách dějepisu v nějaké budoucí civilizaci, která přijde po nás. Ale přinejmenším ve vztahu k vlastním občanům jsou všechny tyto anglicky mluvící země pořád ještě funkčnější a demokratičtější než Klausova Česká republika, kde se "konstruktivní" poslanci přetahují a kupují jak housky na krámě. Pochopte proto, že náš problém není George Bush, ale výhradně domácí politická scéna.

Část II: Poučení (z krizového vývoje)

Jak jsem napsal na začátku svého textu, tak já už porážku hnutí zažil. Moji mladí levicoví aktivisté, dovolte teď pravicovému starci senilně zavzpomínat, protože příběh je to poučný a k problému hnutí proti radarové základně velice relevantní i když je z doby, kdy nebyly iPody (jenom ze dřeva), internet teprve začínal a instalace Linuxu nebyla triviální záležitostí na dvacet minut. Byl jsem jedním z několika aktivistů za změnu socialistické branné povinnosti kolem takzvaného o.s. Svobodná vojna. Neangažoval jsem se ani z pacifismu ani z vlastní neochoty sloužit v armádě, ale protože mě tehdejší diskriminační forma branné povinnosti přišla jako neuvěřitelně tupá a nedemokratická a v rozporu s ideály společenské změny roku 89, kterým jsem jako tehdy mladý student v podstatě věřil.

Základní fakta tehdejší doby relevantní k branné povinnosti: Obecně se očekává reforma armády. Václav Klaus ovšem v roce 1996 veřejně prohlašuje, že pokračování socialistického pojetí armády je správné a že jeho synové brannou povinnost nastoupí. Jeho synové mají pochopitelně modrou knížku. (Klaus tedy jako obvykle otevřeně lže-alespoň tohle se za ta léta nezměnilo). Ostatně obchod s modrými knížkami v devadesátých letech dosahuje stomilionového obratu a je lukrativním odvětvím zdravotnictví. Většina populace je pro reformu armády, ale proti jsou firmy, které konskripční armádu vyživují nebo kterým armádní rozklad umožňuje vydělávat na netransparentních vojenských zakázkách. Ty silně lobují v Poslanecké Sněmovně za zachování stávajícího uspořádání. Pouze asi deset procent vysokoškoláků slouží v armádě a to většinou ve své profesi.

Vojna se tak stává vysloveně třídně diskriminační záležitostí. Národ má z celé situaci legraci zejména když se ukáže, že většina našich hokejistů v NHL, vesměs ocelových mužů, byla povinnosti zproštěna ze zdravotních důvodů. Někteří lékaři (např. internista David Rath) jsou si schopni nezákonně započítat civilní službu do povinné lékařské praxe a celkově z ní profitovat, ale pro řadu lidí představuje uživení se na "civilce" vážný problém. Vzniká celé jedno odvětví šedé ekonomiky ve kterém kvalifikovaní civilkáři na černo podnikají nebo jsou používáni nebo půjčováni na komerční projekty. Armáda je naopak pro smích a neplní základní funkce.

Za této situace, která byla jako obvykle přímým důsledkem politiky Václava Klause, se naše skupina studentů domnívala, že by nemělo být těžké občanským aktivismem dosáhnout buď profesionalizace armády, nebo změny systému na demokratický, který by povolával skutečně všechny, lépe využíval jejich kvalifikaci a orientoval armádu na domobranu a působení v místě bydliště s využitím znalosti prostředí. (Jak se později ukáže, tak takovou armádu bychom byli potřebovali při povodních v roce 2002.) Náš optimismus plyne z občanské podpory, a také z toho, že kromě stalinistického křídla KSČM a fašistického křídla ODS jsou politické strany reformě nakloněny.

Zdá se to jako snadná situace. Spolu s matematikem Davidem Klímkem (dnešní pozice neznámá), ekonomem Danem Šťastným (dnes proděkan Národohospodářské fakulty VŠE) a prvním houslistou ČF Zdeňkem Starým (dnes tamtéž) jsem byl tedy jednu dobu klíčovým aktivistou za zrušení tehdejší branné povinnosti. Mluvil jsem s politiky i s vojáky a řečnil jsem na konferencích a psal do novin. Dostával jsem potom výhružné emaily a ošklivé anonymy.

Zkrátím to: Prohráli jsme na plné čáře a nebýt ekonomicko-technického krachu armády, útokům na WTC a vstupu do EU, tak je branná povinnost ještě dnes. Ta by se ostatně lampasákovi Topolánkovi velmi hodila aby postavil do latě zlobivou levicovou mládež...

Otázka, kde jsme se udělali chybu, mě dlouho pronásledovala i na pacifickém pobřeží. Problém byl právě v tom, že zatímco já a moji výše uvedení souputníci jsme byli racionálně orientování na jeden cíl, řada našich kolegů (zejména ve sdružení Svobodná vojna) do problému pletla nesouvisející věci: antiamerikanismus, antikolonialismus, antiglobalismus, legalizaci marihuany, propagaci open source software a několik dalších s problémem nedemokratické formy branné povinnosti nesouvisejících věcí.

Alespoň jeden komický příklad: Asi poslední článek na našich tehdejších oficiálních webovských stránkách vojna.cz byl v roce 2002 naprostý blábol o tom, že "na Američany budou v Bagdádu čekat i dětští bojovníci". Mohu jen konstatovat, že autor článku (jistý linuxový guru), jen potvrdil, že je v oblasti problematiky války s Irákem druhým největším ignorantem na světě (jak se později ukázalo, tak číslem jedna byl Donald Rumsfeld).

Co bylo pro mě překvapivé bylo, že v Česku není jednoduché nalézt spojence, pokud pouze požadujete pomoc pro správnou věc a v dané chvíli nic nenabízíte (to je mimochodem asi hlavní problém občanské společnosti u nás).

Poté, co se pro zachování branné povinnosti v dopise našemu sdružení překvapivě vyjádřila ministryně školství Buzková, jsem hledal pomoc a spojenectví v pražském Gender Study Center. Překvapivě jsem narazil. Zákonnou povinnost specifickou pro jedno pohlaví neviděli (přesněji "neviděly") jako gender problém (mimochodem, dokázat to nemohu, ale já osobně jsem přesvědčen, že kdyby se české feministky byly bývaly v této věci angažovaly, tak byla jejich dnešní společenská pozice mnohem silnější).

Stejně tak jsem nenašel-a to bylo moje osobní selhání a dodnes mě to štve- způsob jak odolávat agresivním útokům takzvaných "normalizačních pravicových tatíků". Tito byli po většinu života poslušným služebnictvem normalizačního režimu a poddůstojníky vojsk Varšavské smlouvy, ale v devadesátých letech se z nich rychle stali celoživotní reaganovci či thatcheristé přičemž svůj thatcherismus mohou často doložit až do roku 1970 (vnitřně konvertovali hned po prověrkách!).

Na jedné konferenci ODA jsem byl téměř fyzicky napaden (přítomný intelektuál O. Kužílek mne bránil téměř vlastním tělem). Dnes tvoří normalizační pravicoví tatíci základ přívrženců radaru a jejich agresivita a bezohlednost bude znovu jejich silnou zbraní.

Demagogické přednášky Romana Jocha a Petra Nečase někdy kolem roku 2000 (na obvyklé téma "jak bojovat proti Rusku") na akci Občanského institutu o budoucnosti naší armády (bez naší schopnosti nějak rozumně reagovat) byly pak už jen završením naší totální porážky.

Jak jsme mohli takto prohrát zápas, který na začátku vypadal jednoznačně vyhraně? Tři důvody: A) Neschopnost definovat jeden hlavní cíl B) Neschopnost nalézt relevantní institucionální partnery z dalších segmentů společnosti C) Neschopnost zapojit dostatečný počet s námi souhlasících spoluobčanů (přestože jich byla většina!).

Čili přesně to, co se teď odehrává v lidovém hnutí proti základnám. Pro mě měla celá věc nečekané důsledky. Jaksi jsem v návalu aktivismu zapomněl vyřešit problém vojny sám pro sebe, a čelil jsem dosti nepříjemné volbě mezi koncem profesní kariéry kombinovaným s osudem politicky pronásledované osoby a odchodem do zahraničí: Tedy takové ukázkové dilema typu Kundera versus Havel. Asi jsem "kunderovec" a tak mám dnes nový život v nové zemi (i když jsem to nechtěl). Takže když dnešní aktivisty tímto textem kritizuji, tak rozhodně netvrdím, že bych to uměl lépe. Naopak. Už se ukázalo, že neumím. Ale moje negativní zkušenost mi umožňuje vidět věci s trošku jiným odstupem, což může mít jistou hodnotu.

To je jistě moje soukromá věc. Důležitější je otázka Roberta Kennedyho: Jakým národem jsme a kterým směrem se chceme vydat? Já se domnívám, že donucením vlády k referendu stojíme před šancí na lepší zítřek pro celou naši zemi. Nejde vůbec o samotnou základnu.

Věřím, že nová americká administrativa bude méně agresivní a bude se konfliktu s Ruskem vyhýbat takže existenční riziko toho, že se ocitneme uprostřed konfliktu velmocí, bude minimalizováno. Jde ale o to konečně vytvořit společnost, ve které si s námi politici nemohou dělat, co chtějí. Nikoliv pro světový mír (ten nenastane), ale pro vytvoření demokracie v České republice. A toho lze dosáhnout jen tehdy, když nějaké hnutí nad vládou alespoň jednou zvítězí. Já sám jsem nebyl ochoten riskovat svojí svobodu a život (a raději zvolil exil) a tak to nechci ani po žádném jiném aktivistovi. Ale v tomto případě to naštěstí není vůbec zapotřebí. Převaha lidí požadujících referendum je tak veliká, že stačí pouhé zorganizování jejich 1%.

Nalezneme tedy dostatečný průnik zájmů na to, aby mělo vůbec cenu za něco bojovat? Referendum je jasný cíl. Boj proti globálnímu kapitalismu je nedefinovaný a nečitelný. Musím se přiznat, že nejsem zarputilým nepřítelem globalizace, ale kdybych byl, tak bych si uvědomoval, že globalizaci či kapitalismus nelze zastavit z České republiky. Snažit se něco udělat s globalizací demonstrováním v malé zemi je stejně podstatné jako psát kritickou recenzi na Fausta v horní lužické srbštině. Naopak Topolánka s Klvaňou a jejich snahu udělat z nás opět kolonii velké mocnosti lze zastavit právě jenom v České republice. Nikdo jiný to za nás neudělá. Na Congress bych tedy určitě nespoléhal.

Informace o autorovi ZDE