Pro ty, kdo se příliš nevyznají v současném organickém zahradničení, stručně vysvětlím: Mulčování znamená navršit na povrch půdy tenkou vrstvu nekompostovaného organického materiálu -- listí, trávy, nebo co že máte zrovna po ruce. To přispívá k udržení vlhkosti v půdě, omezuje růst plevele a mění organickou hmotu zpět v humus, který zúrodňuje půdu a umožňuje ji lépe obdělávat. Zejména v suchých bioregionech jde o klíčovou techniku organického pěstování potravin.

Na druhé straně však nejde o žádný všelék - a existují jiné bioregiony, kde to až tak dobře nefunguje. V té části severozápadního pacifického pobřeží, kde žiju (tj. v Oregonu -- kd), jsou například vážnými zahradními škůdci slimáci. A mulčování na ně působí doslova jako magnet; zvlášť pokud ho provádíte na počátku vegetačního období, můžete očekávat, že vám slimáci zkonzumují značnou část úrody. Tak jako řada místních zahradníků, i já používám mulčování při zimování zahrady, tj. od konce vegetační doby do začátku setí a sázení, a poté, když je čas připravit záhony pro novou úrodu, mulč zakopu.

Stejně jako řada místních organických zahradníků kompostuji, takže organický materiál se do půdy dostává oběma cestami. Různý materiál se pohybuje po různých trajektoriích: Kuchyňský odpad jde například do kompostu, zatímco podzimní listí shrabávám na hromadu, abych ho použil k mulčování, takže se nakonec rozloží v humus až na jaře. Tyto dvě metody spolu nejsou vůbec v rozporu a doba, kdy zakopávám mulč, je současně také dobou, kdy hnojím záhony kompostem.

Nejde také o jediné dvě možnosti, jak uzavřít smyčku a vrátit organický materiál zpět do půdy. Můžete použít zelené hnojení -- to znamená pěstovat krycí vrstvu jetele nebo jiné plodiny, která v kořenech váže dusík, nechat ji růst celou zimu a na jaře ji zakopat. Můžete kuchyňským odpadem krmit slepice, králíky nebo jiná domácí zvířata a hnůj použít jako potravu pro rostliny. Místo běžného kompostu s bakteriálním rozkladem organického materiálu lze použít bednu se žížalami. Můžete sáhnout i k výpůjčce od technologického hnutí sedmdesátých let, založit akvakulturní systém, krmit nadbytečným organickým materiálem tilapie nebo jiné chutné ryby a použít odpadní vodu k zavlažování.

Která z těchto možností bude řešením výzvy, jíž čelí výroba potravin po ropném zlomu? Když otázku postavíme takto, tedy žádná z uvedených možností nepředstavuje kýženou odpověď. Všechny, v nejrůznějších vzájemných kombinacích, mohou být použitelnou odpovědí na některé z potřeb, které lidé musejí uspokojit, chtějí-li nakrmit své rodiny během skluzu naší společnosti po sestupné části Hubbertovy křivky. Když se na to podíváme jinak, jde o kousky skládačky; každý má své místo, ale žádný z kousků sám o sobě nepředstavuje skládačku celou.

Stejnou logiku lze použít i v obecnější rovině. Jedním z trvajících sporů v komunitě ropného zlomu zabývající se zemědělstvím je volba mezi traktory a další mechanizací na jedné a koňmi na druhé straně. Obě strany mají dobré argumenty. Na jedné straně stojí velká farma, která je s to vyrábět potřebný biodiesel s využitím zhruba 10% své rozlohy oseté olejninami, zatímco k nakrmení koní poskytujících stejný výkon je třeba rezervovat až 30% rozlohy. Ale z druhé strany, chcete-li nové koně, nepotřebujete továrnu a rozsáhlé energetické a materiálové vstupy -- koně se o to postarají sami, se znatelným nadšením a bez potřeby použít jiné nástroje než ty, kterými je příroda sama vybavila -- a řádně krmený kůň také produkuje značné množství výborného organického hnojiva, což o traktoru rozhodně říci nelze.

Která volba je nejlepší? To závisí na celé galaxii faktorů, z nichž pouze nemnohé lze předvídat na bázi abstraktních argumentů. Pokud v éře po ropném zlomu přežije dostatečně velká část industriální ekonomiky, takže budou dál existovat továrny vyrábějící traktory a dopravní sítě schopné dostat traktory k farmářům, činí to traktory životaschopnějšími; pokud se ale industriální ekonomika rozsype na kousky, spor bude rozhodnut ve prospěch koní. Otázka výměry, plodin a podnebí je rovněž klíčová; řešení, které může být nejlepší pro 16.000 akrovou pšeničnou farmu na Velkých pláních, se může ukázat zničujícím v podmínkách 25 akrové vagónové farmy produkující zeleninu na předměstí některého z měst západního pobřeží.

Z uvedených důvodů nemá ani traktor, ani kůň místo na pestrých zahrádkách v zadních dvorech, které sehrály klíčovou roli v úsilí obyvatel bývalého Sovětského svazu přežít hospodářský kolaps - a mohou sehrát podobnou roli, až budou Američané v nepříliš vzdálené budoucnosti nuceni projít podobnou zkušeností. Forma intenzivního organického zahradničení, tak jak ji David Duhon před pár lety zachytil v knize One Circle (Ecology Action, 1985), může zajistit střídmou, ale adekvátní obživu pro jednu osobu na zhruba 1.000 čtverečních stopách půdy, k čemuž vyžaduje pouze ruční nástroje a lidskou práci. Intenzivní zahradničení a extenzivní polní zemědělství nejsou totéž, obojí však patrně sehraje důležitou roli v obživě lidí během éry následující po ropném zlomu.

Jsem přesvědčen, že stejná logika může být aplikována ještě mnohem dále. Vezměme probíhající debaty o možnosti nahrazení ropy a dalších fosilních paliv. Do jisté míry samozřejmě takové řeči přicházejí s křížkem po funuse. Žádná z prosazovaných alternativ nemůže poskytnout stejnou kombinaci dostupného nadbytku, nízkých nákladů na těžbu a zpracování a proteovské flexibility jako fosilní paliva -- a neexistuje žádný důvod myslet si, že by podobná náhrada měla existovat.

Pozemské zásoby fosilních paliv především reprezentují sluneční energii akumulovanou po stamilióny let. Pouze čirý lidský egotismus dokáže ospravedlnit předpoklad, že po spálení tak velké a termodynamicky nepravděpodobné zásoby během několika extravagantních století můžeme očekávat, že nás vesmír vybaví nějakou formou ekvivalentu. Daleko spíše, jak jsem už argumentoval zde i na jiných místech, dojde ke století trvající periodě kontrakce a úpadku, v níž lidé jakožto druh budou muset vystačit s mnohem menším množstvím energie, než na jaké si v nedávné historii přivykli.

Ale ať už k tomu dojde či ne, mišmaš mezi civilizací založenou na nadbytku koncentrovaných fosilních paliv a relativně vzácnými a rozptýlenými zdroji energie, které mají tato paliva nahradit, činí z potyček o to, který zdroj energie je "řešením", jednoduše cvičení v bezvýchodnosti. Dokonce i dnes uhlí, ropa, zemní plyn a další zdroje energie hrají v energetickém hospodářství různé role; budoucnost slibuje ještě větší diverzitu téhož druhu. Je mnohem pravděpodobnější, že budoucnost energetiky představuje jakási bláznivá soustava záplat, v níž každý z dostupných energetických zdrojů plní sobě nejpřiměřenější funkci odhalenou metodou pokusu a omylu.

Podle mne je třeba uznat, že nikdo z těch, kdo jsou dnes naživu, nemá ani to nejmenší ponětí o tom, jak by měla vypadat ekotechnická civilizace -- tedy společnost schopná udržet si relativně vysokou technologickou úroveň na základě obnovitelných zdrojů. Veškeré zkušenosti posledních tří staletí se zaměřily na opačnou část spektra technických společností, kde naleznete civilizace spalující neobnovitelné zdroje tak rychle, jak jen dokážou. Kráčeli jsme po cestě tak daleko, jak to jen šlo; dost daleko na to, aby smrtící konec a konečná stanice byly viditelné pro všechny, kdo jsou vůbec ochotni je zaznamenat.

Ale nemůžeme hledat hotové odpovědi ani ve starší minulosti. Společnosti, které existovaly před průmyslovou revolucí, jsou příkladem toho, jak do lidského života zahrnout udržitelnost, a varováním ohledně důsledků opačného postupu; avšak pouze ty nejomezenější nebo polemické analýzy definují budoucí úkol jako návrat do minulosti. Zdroje nám dostupné a omezení, jimž z historických a environmentálních důvodů podléháme, se od minulých kultur liší natolik, že podobná volba před námi vůbec nestojí. Výzva, před níž v naší dnešní obtížné situaci stojíme, je spíše nutností vstoupit na nezmapované území.

V oblasti energetiky, stejně jako v zemědělství a na mnoha jiných polích, všechno, co máme k dispozici, jsou pouze kusy skládačky. Jejich poskládání do nějakého smysluplného celku si nejspíš vyžádá bezohledný výběr a spoustu pokusů a omylů. To ale dělá ze zvyku vázat se na jedinou odpověď cosi nepoužitelného a staví před nás imperativ vzít v úvahu každou volbu, která je slučitelná s širším projektem budování udržitelné civilizace harmonizované s potřebami biosféry.

Původní text v angličtině naleznete ZDE