Hrubý domácí produkt a jeho růst je velmi zajímavý fenomén a ukazatel. Je to symbol růstu životní úrovně a tedy budoucí spokojenosti obyvatelstva. Ač je na to často zapomínáno, HDP má ještě svoji druhou nedílnou sestřičku -- masařku. Dala by se popsat něčím, co by znělo jako Hrubá Domácí Spotřeba.

Tyto dvě stránky ekonomiky jsou velmi těsně provázané. Stejně jako život a smrt. HDP nemůže existovat bez HDS a naopak. V prvním případě prostě nemůžeme produkovat bez vstupních statků, v druhém případě nemá smysl produkovat, když to bude k nepotřebě. Ekonomika, která je zdravá a nezávislá, nechává růst obě tyto složky stejně rychle a ty se v harmonii doplňují.

Problém nastane, pokud tyto dvě složky propadnou v disharmonii. Pokud je větší HDP než HDS, pak to znamená, že stát relativně bohatne. Není to až natolik pravdou. Přebytky jsou vyváženy a státu rostou finanční zásoby. To vede k první problematické věci -- ke znehodnocování financí ve státě. V druhém případě dojde ale k ještě většímu problému. Stát dováží víc, než vyváží. HDS roste rychleji než HDP. Výsledek je zadlužení, což může vést k ekonomické recesi z důvodu nedostatku prostředků.

Co jsem však chtěl řešit v návaznosti na článek pana Votruby je něco trošku jiného, s touto problematikou ale souvisejícího. Dodnes se totiž pořádně neví, co kam patří. Pár příkladů a potom shrnutí pak postačí.

Mějme domácího kutila. Klasický domácí kutil jde do obchodu, koupí pár trámků a desek, nějaký ten pant, hřebíky a kladivo. Po úmorné práci, investovaném času a energii náš pan kutil zbuduje například dveře, jež zasadí do svého plotu. Zjevně se tedy podílel na HDP. Z pohledu dnešních ekonomů je to ovšem jinak. Na lístku z obchodu je veden jako konečný zákazník. Jeho práce se nezapočítá. Je jedno, co vytvoří, tudíž to, co udělal, je vlastně spotřebou. I když investoval výrobní prostředky, práci a zdroje.

Nyní druhý příklad. Mějme filmové studio. Filmové studio natočí film za použití práce, zdrojů a výrobních prostředků. Výsledek svého snažení pak prodá a vytvoří účetní zisk. Jednou, dvakrát, tisíckrát. Kdykoli filmové studio prodá film, který byl jednou natočen a stokrát před tím prodán, přičte se toto do HDP. Ač nebyla vytvořena práce, nebyly provedeny investice a podobně. Ačkoli prodej filmů vytváří uspokojení, jde stejně ve výsledku o perpetum mobile. A taková věc nemůže fungovat ani v ekonomice. Dá se tedy říci, že produkce filmů je jednorázovou spotřebou, jejíž výnosy nejsou pro ekonomiku přínosné.

Nyní nastává otázka, která nás staví před dilema dnešních ekonomik: CO JE VÝROBA A CO JE SPOTŘEBA?

Dnešní měření HDP je postaveno na hlavu, jak je vidět na ukázkových příkladech. Zatímco kutil, který vytvoří statek jež je součástí jeho bydlení, tudíž skutečně něco vytváří, je hodnocen jako spotřebitel, filmová studia vytváří zisk tím, že nic nemusí dělat (tedy něco dělají, ale to jen proto, aby jednoho dne nemuseli dělat vůbec).

Další otázka je potom jasná. Chceme ekonomiku založenou na principu filmových studií? Takhle totiž takzvané bohaté státy vytváření své vysoké bohatství. Systém měření hodnot, jaký využíváme dnes, využívá to nejméně stabilní měřítko hodnot, jaké známe: peníze. Peníze jsou totiž jen symbol, který má ukazovat na nějakou relativní hodnotu. Když řeknete, že máte dvacet pět korun, říkáte, že dnes možná máte v ruce deset rohlíků, ale nejste si jistí, zda to bude i zítra. Vše záleží jen na tom, že někdo rozhodne, že to bude stát více či méně.

Kdyby se vědělo, že v nějakém městě se vyrobilo a spotřebovalo 10 000 rohlíků, pak víme, že HDP v rohlících v daném městě bylo 10 000. Místo toho se řekne, že HDP v městě bylo 25 000 korun, aspoň, co se rohlíků týče.

Za mladých dob Sovětského svazu se odhadované výsledky ekonomiky nepoměřovaly v penězích. Pohlaváři té doby věděli, že kdyby svým občanům řekli o jejich produkci v dolarech, prošli by si další revolucí. Relativní rozdíl mezi ruským občanem a americkým občanem byl drtivý. V tomto případě si nemohli dovolit vyjádření svého HDP v monetárním vyjádření a tudíž docházelo k poměřování v produkci -- všichni to známe. Rusy vždy víc zajímalo, kolik tun oceli se vyprodukovalo. Jak kvalitní byla, je věc druhá. O co však šlo?

Dnes víceméně v souhrnu víme, kolik tun oceli tehdy vyprodukovali.

A v dnešní době víceméně víme jen to, jaká je dolarová hodnota oceli vyprodukovaná. Cítíte ten rozdíl? Je veliký. Ocel je prostě ocel. Dolary ocel nenahradí, pokud z ní nebudou vyrobené.

Co tím chci vlastně říct? HDP není všemocně určující. I když je to jeden z hlavních ukazatelů budoucího průměrného růstu životní úrovně obyvatelstva, je velice často počítán špatně, tudíž není spolehlivý. Dodnes se nikdo ani neobtěžoval definovat, co je produkce a co je spotřeba. HDP se dodnes měří podle započítané strany v účetnictví, ač ta strana může být špatně vybraná. Potom nemá smysl panikařit, pokud máme nízké HDP na osobu. Nemusí to znamenat nic.