Podobným způsobem se v novinářském prostředí zachází s reformou veřejných financí. Velice oblíbené je tvrzení, že vlastně o žádnou reformu nejde, ale jen o takový balíček opatření. Někteří komentátoři - např. Petr Žantovský či Petr Holub na Českém rozhlase 6 - používají toto rčení tak často, že ho začínám vnímat jako novinářský folklor. S oblibou si toto své mínění nechávají potvrzovat od ekonomů či od politiků typu Vlastimila Tlustého, který jim samozřejmě velice rád přitaká, že skutečně o žádnou reformu nejde.

Jejich tvrzení je naprosto bezobsažné, neboť žádný z nich nikdy nedefinoval pojem reforma. Sotva jim tedy mohu jejich tvrzení vyvracet - nikoliv proto, že je pravdivé, ale protože je nesmyslné. Zkuste vyvrátit prohlášení: "Abraka dabraka". Je zřejmé, co tím chtějí říci. Myslí tím, že současné změny jsou příliš "měkké", že jsou potřeba změny razantnější. A v tom je problém. Předstírají věcné tvrzení, které není v tu chvíli věcným tvrzením, ale agitací. Komentátoři, kteří ho používají, nejsou v tuto chvíli analytiky, ale agitátory.

Slovo reforma můžeme do češtiny parafrázovat jako "přetvarovnání". Jde o změnu, která se dotýká podstatnějších rysů určité skutečnosti. Nemá tedy jít o povrchní změnu. K podstatné změně ovšem v oblasti veřejných financí už došlo. Daně nebyly kosmeticky sníženy či zvýšeny, ale výrazně restrukturovány. Podle mého soudu to reforma je, ale zároveň považuji za zbytečné se o toto slovíčko hádat. Není důležité, co je a co není reforma, ale jaké změny jsou žádoucí bez ohledu na to, jak je budeme nazývat.

Změna daňového systému při tom ovlivní naši zemi na desítky let dopředu. Už proto by bylo dobré zajistit pro ni konsensus napříč politickým spektrem. Diskuze o daňovém systému by se měla vést celospolečensky a dlouhodobě. Místo toho jedinou dlouhodobou diskuzí, kterou jsem na naší mediální scéně zaznamenal, je diskuze o tom, zda Jiří Čunek má či nemá býti ve vládě.

Předpokládejme např., že pomocí nízké a rovné daně můžeme stimulovat rychlejší růst HDP. Problém je, že taková stimulace růstu bývá zákonitě spojena s devastací sociálního kapitálu. Je to stejné, jako bychom zvýšili HDP pomocí postupného vykácení všech lesů. Opatření tohoto druhu vedou k rozevírání sociálních nůžek, růstu egoismu ve společnosti a ztrátě její sociální soudržnosti. (Nechci zabíhat do detailů. Zajímavý pohled na "irský ekonomický zázrak" najdete zde. odkaz) Katastrofickým důsledkem dlouhodobé exploatace sociálního kapitálu může být až zhroucení společenského systému a jeho nahrazení diktaturou fašistického či komunistického typu.

Kromě toho "zlaté tele", kterému se klaníme, - tedy růst HDP - nemusí být až tak zlaté. HDP je možno zvýšit i tím, že zavedeme poplatky za veškeré parkování v městských ulicích. Před tím se tam parkovalo zadarmo a to se nepočítá, ale když za to někdo začne vybírat peníze, rázem naše země vyprodukovala nový statek, který je započítán do celkové výše domácího produktu. Stojíme však o takové zvýšení HDP?

Nevím, co si mám myslet o novinářích, kteří mi neustále opakují: "reforma je nutná," aniž by řekli, proč a jak, jaké jsou varianty, jaké jsou možné důsledky. Snad mě tím chtějí hyponotizovat. Není to špatné, ale zkuste teď třeba tohle: "Tvá víčka jsou těžká, velmi těžká..." Možná mě tímhle způsobem o nutnosti reformy přesvědčíte spíš. Nebylo by však lepší o této problematice trochu diskutovat a používat při tom fakta?