Příkladem tolerance k hříchu, zejména sexuálnímu, může být naopak katolicismus, který došel třeba až k pederastickým avantýrám na papežském dvoře .

Je-li jiho a středoevropská společnost tolerantnější k sexuálním ústřelkům svých politiků, je to nejspíše z velké části díky katolicismu. Toto pokrytectví kritizoval už Boccaccio a ukázal, jak zhoubný vliv má na společnost. Ano, politik může otevřeně říci: zamiloval jsem se, sdělil jsem to ženě, dohodli jsme se na tom či onom řešení, a teď s tím seznamuji veřejnost.

To je fér, naopak hrát si na to, že se nic neděje a přiznat se až pod tíhou fakt, je pokrytecké. Základní problém, jak správně říká Jan Čulík, je otázka důvěry, ne otázka sexuální morálky. Jak důvěřovat knězi, který káže vodu a pije víno?

To byla otázka pro Husa, ale i pro celou reformaci, ba i pro katolickou reformaci po Tridentském koncilu. Jak důvěřovat politikovi, který lže i svým nejbližším? Je výmluvné, že severské a anglosaské národy mají tendenci své politiky nutit k rezignaci, stanou-li se nedůvěryhodní, zatímco jižanský katolicismus je mnohem tolerantnější a může dospět až do stavu všeobecné tolerance k mafii.

Za pozornost stojí fakt, že Paroubkův odchod od manželky kvůli mladé milence (jež je nyní už jeho manželkou) Kotrba vnímal morálně i politicky značně negativně, a nyní se naopak téhož chování, které najednou chápe z pozice machisty, zastává.

Je-li pro někoho život chlapa o varlatech a myslí-li si někdo, že na muži je obdivuhodný a přitažlivý egoismus, pak je to spíše svědectvím o něm samém, do politiky by varlata a egoismus tahat ovšem neměl. Politika totiž vznikla se vznikem řecké polis, a to je rozměr, kde zvířecí obzor tlupy už nemůže dostačovat.

Reakce Štěpána Kotrby: Nevím, zda jazyk je ještě nositelem obsahu. Zda mluvím česky a česky je mi rozuměno. Zda je to ještě jedno Česko, a nebo zda žijeme každý na svém ostrově a mluvíme pouze s vodní hladinou...

Když jsem komentoval Paroubkův soukromý život, bylo to tak proto, že předseda ČSSD (aniž musel) přiklonil veřejně jako politik k víře, navíc k denominaci husitské. Čili onen soulad slov a činů bych předpokládal jako součást vyznání víry. Ono Mluv pravdu... a přej pravdu druhým. Zvlášť při deklarování politikovy služby občanům... To vše dělat nemusel. Chtěl.

Klaus oproti tomu nehlásá slovo Boží a jeho morálku, ale je bytostně egoistický a požitkářský. Jako Macek. Nerozeznává špínu peněz. Neplete morálku do politiky jako Havel. Nepeskuje národ, ani politiky. O svém mužství nemluví, ale demonstruje ho. Kdo to umí, ten to dělá, kdo to neumí, ten to učí a kdo to neumí ani učit, ten to kritizuje a nebo o tom vypráví do novin...

Nejde mi vůbec o fakt privátního vztahu jednoho či druhého muže k ženám. Jde mi o mediální obraz, který tím vytvářejí, o symbol, který naplňují. Paroubek vytvořil sám o sobě obraz člověka, který vyměnil manželku, se kterou strávil třicet let, za dlouhonohou blonďatou milenku. Trophy wife. Pozval si bulvár málem až do postele. Prostě - sexy mozek. Topolánek opustil kvůli milence rodinu i děti. Výtky manželky odbýval pohrdáním. Chlap s gulama. Bulvár nalákal až k porodnici. Postav dom, zasaď strom a zploď syna... Oba selhali. Milenka zůstane milenkou, i když se promění v manželku. Být milenkou ženatého muže je povaha, nikoliv role.

Klaus oproti tomu oslavil své jmenování prezidentem, k ránu se vrátil domů a co se děje za zavřenými dveřmi jeho domácnosti, je očím veřejnosti skryto. Paní Livie se nejmenuje Topoláková... PR operace, která následovala, je mistrovskou ukázkou vrtění psem. To, že se najdou čtenáři, kteří nepochopí symbolický mediální rozdíl těchto úmyslných inscenací a nedokáží tyto hry pojmenovat a analyzovat, aniž by si na pomoc volali Písmo svaté a seznam hříchů, je sice šokující, ale je to výrazem mediální nedospělosti, která je konfrontována s brutálními manipulacemi, vtahujícími do svého děje hráče takřka osudově. Mladé maso prezidentovi nepůjde dělat tlumočnici státnických jednání nebo mu nebude radit v protokolárních otázkách... V tom je onen rozdíl.