Kdyby byla nastavena přímá volba prezidenta, jediný odůvodnitelný způsob volby nadstranické, a do velké míry také nadpolitické, hlavy českého státu, musel bych si přiznat, že ze současných kandidátů není ani jeden kandidátem mým. Nerozumím tomu, proč by i dalších pět let měl tuto funkci zastávat ekonom. Ekonomů v úřadech všech druhů je víc než králíků v Austrálii a všechny společenské struktury jsou jimi prorostlé až běda (ekonomické fakulty vysokých škol dokonce nabízejí práci v úřadech veřejné správy jako jedno z možných uplatnění svých absolventů, tedy těch méně úspěšných:). Daleko raději bych preferoval člověka s jiným vzděláním, ať už humanitním, exaktním či technickým. Věřím, že by dokázal obohatit společnost jiným rozměrem prezidentského úřadu, než jaký mu dává ekonom. Nebaví mě plochost, mechaničnost a industrializace, s jakou ekonomové hodnotí společenské vztahy. Znechucuje mě ekonomické inženýrství (jedno jestli keynesiánské nebo liberální), které se snaží programovat děje ve společnosti směrem k růstům ekonomických ukazatelů, jejichž růst je pak samolibě považován za projev růstu životní úrovně. Popuzuje mě dichotomní uvažování "má dáti -- dal", které je instalováno shora a jehož jedinou výhodou je, že se dá dobře účetně zachytit.

Ani v nejmenším přitom nechci snižovat význam moderní ekonomie v globálních podmínkách. Řekněme si upřímně, že náš blahobyt je do značné míry závislý na tom, do jaké míry se podaří západním ekonomům držet ostatní svět v postavení dodavatelů levného spotřebního zboží, tedy do jaké míry se podaří udržet zde ultralevnou pracovní sílu při životě. Držme jim palce, ať se máme dobře. Zároveň bych ale přivítal, aby prezidentem byl někdo, kdo je schopen taková fakta otevřeně říct a nesnaží se přitom tvářit ctnostně jen proto, že to ze svého ekonomického titulu považuje za něco "oprávněného". Přivítal bych prezidenta, jehož osobnost je bohatší o další sféry myšlení, které se stanou nedílnou součástí prezidentství. Netoužím po žádném "vůdci", protože ho jako svéprávný člověk žijící multikulturní společnosti nepotřebuji. Co potřebuji, je autorita, která přesvědčuje společnost svou přirozenou silou, aby byla lidštější ve všech kladných podstatách tohoto slova. A i když toho český prezident moc nemůže, jeho vliv právě v této oblasti je značný.

Ani jeden ze dvou kandidátů touto kvalitou podle mě nedisponuje. Jeden proto, že je z tohoto úhlu pohledu nečitelný, druhý proto, že je čitelný až příliš. Nevím, jaký prezident by byl Jan Švejnar. Je možné si to pouze představit. Byl by asi daleko méně pompézně a okázale se tvářící aktér prezidentství. Působil by pravděpodobně daleko civilněji a daleko méně by se snažil zachovávat tradiční monarchické vystupování českého prezidenta. Uvědomuju si ale, že tento pro mě přívětivý odhad je naopak pro mnoho lidí stejně velkou hrozbou. Infantilní potřeba náčelníka, vůdce a "nejvyššího otce" je v některých lidech silně zakořeněná. Alespoň v tomto ohledu by civilní prezident, který nebude každé ráno před zrcadlem nacvičovat zachování "vážnosti prezidentského úřadu", mohl část společnosti zbavit její primitivní závislosti.

Asi bychom měli méně viditelnou hlavu státu, ale to nemá s její užitečností nic společného. Méně sebezviditelňující se hlava státu může daleko více energie věnovat věcem, které skutečně jsou ve veřejném zájmu.

S Janem Švejnarem bychom také měli hlavu státu, která nemá s touto zemí nepřetržité fyzické a kulturní pouto. Z čistě racionálního hlediska, které pomíjí emocionální národovecké přežitky blouznící čas od času v hlavách politických svůdců širokých mas, se jedná o komparativní výhodu, která může vnést do českého prostředí nadhled a která může ukazovat realitu méně malichernou a maloměšťáckou než jak tomu bylo doposud. Ačkoliv ekonom, taková představa je pro mě coby zajatce stranického kšeftování s prezidentstvím přeci jen poněkud přijatelnější.

Přijatelnější proto, že vím, zač je -- staroekonomickou terminologií - druhého kandidáta loket. O Václavu Klausovi se dá už velmi dobře říct, jaký prezident bude. Bude minimálně stejný, jako byl. Bude většinovou společností oblíbeným hercem v roli podivného institutu, který v sobě koncentruje design královského majestátu a demokratické reakce na něj. Asi proto, že akcentuje monarchickou složku a koření ji něčím, co si řada lidí vykládá jako masarykovské sociální tatíčkovství. Ačkoliv je od toho velmi daleko a spíše tuto tradici popírá tím, že mu chybí jasný sociální rozměr, který Masaryk do prezidentství vložil.

Václav Klaus je prezidentem jednoho důležitého univerzálního zájmu, čímž je myšlen zájem soukromý. Možná proto je prezident Klaus českou veřejností tolik oblíbený. Že je to ale jediný zájem, který zaštiťuje, si paradoxně mnoho lidí neuvědomuje (ani ti zoufalci, pro které je přijatelným proto, že nikoho jiného vhodného nevidí). Pravděpodobně je to proto, že důraz na soukromý zájem je pro ně dostatečný a nic dalšího neočekávají. To je ale pro společnost jako takovou málo, protože ta nežije pouze z toho přízemně individuálního, ale hlavně z toho, co ho převyšuje -- ze zájmu nadosobního, který může mít mnoho podob, z nichž žádná by neměla být nadřazována druhé.

Prezident by měl tedy vedle soukromého zájmu podporovat i přirozené komunitní založení společnosti, protože společnost není Leviathan, není množinou individuí, které spojuje pouze příslušnost k nějaké správní jednotce. Jenže duševně slabozraký prezident Klaus nevidí předivo společnosti a vnímá ji ochuzenou na princip trhu a jeho prezidentství tomu odpovídá. Neziskový sektor v něm má pozici něčeho, co se předpokládá jako aktivity nadšenců podobné klubu zahrádkářů. A nejen že nemá podle prezidenta Klause žádnou pozitivní funkci ve společnosti, nýbrž snad dokonce i škodí.... Socialistický model myšlení v posttotalitně "vygruntované" hlavě současného českého prezidenta udává společenské atmosféře podivnou pachuť, která se zajídá tím více, čím déle je rozšiřována. Vrkání prezidenta směrem k lidovcům o nezastupitelnosti církví ve společnosti je proto z úst člověka, který jinak neziskový sektor považuje za škůdce, trochu falešné a prázdné.

Žel, situace je taková, že nic z výše uvedeného nemá při prezidentské volbě význam. Význam mají pouze partikulární politické zisky, nikoliv specifická hodnota, jakou může kandidát do prezidentského úřadu přinést. Možná i proto se o ní vůbec nemluví, protože pročesávat hustou politické clonu je těžší než v ní plavat.