Vysokou laťku prezidentské funkci nasadili Tomáš G. Masaryk a Václav Havel. I to je důvod, proč by řada vzdělanějších lidí viděla na této pozici ráda intelektuála - jakéhosi filosofa na trůně. Proto se před minulou volbou objevovala v souvislosti s prezidentskou funkcí jména jako Tomáš Halík či Jan Sokol nebo před nynější volbou jméno Václava Pačese. Má být tedy prezidentem politik (Klaus, Zeman, Dienstbier), intelektuál (Sokol, Halík) nebo snad věděcký či jiný odborník (Pačes, Švejnar)? Ve všech typech prezidentů máme už tradici - intelektuál Masaryk, stranický politik Klement Gottwald, odborník ve svém oboru Emil Hácha. Přesto v současnosti tradici prezidentského úřadu vlastně zakládáme znovu. Klíčový pro ni bude až okamžik volby Klausova nástupce a to buď nyní nebo (pravděpodobněji) za pět let.

Pro ty, kteří by dali přednost intelektuálům, mám jednu připomínku: Masaryk a Havel nebyli jen intelektuálové. Byli to výrazní političtí bojovníci ještě dříve než získali politickou funkci. Neváhali riskovat své pohodlí, svobodu a v jistém smyslu i život pro prosazení mravních ideálů. Pokud bychom si měli vzít příklad z těchto dvou osobností, pak by ideálním prezidentem byl ten, kdo má nejen moudrost filosofa, ale též minulost bojovníka.

Takovému člověku lidé zpravidla věří, protože ztělesňuje spravedlivý společenský řád: "Ty jsi byl ochoten s nasazením života bojovat za naše práva, ty nám vládni jako muž spravedlivý." Z etnologických pramenů je mimochodem zřejmé, že takové vlastnosti lid u panovníka vždy očekával a že hrdinové, kteří jimi podle lidových představ dispovali, byli stavěni na úroveň panovníků. Ostatně panovník je symbolem státnosti a stát je společenství lidí, které se shodne na společných zákonech - tedy na společné spravedlnosti. Z toho důvodu není od věci uvažovat o prezidentovi též jako o morální autoritě.

Je Václav Klaus morální autoritou? Roli otce národa nehraje špatně a autoritu u mnoha lidí má, přesto bych ho za morální autoritu neoznačil. Snad jí ani být nechce. Vždyť nemá samozvané moralisty v lásce. Jeho výroky o tom, že k pádu komunismu přispěli spíše ti obyčejní lidé, kteří délali svou práci, než disent, jistě lahodí malému českému člověku. Ostatním však mohou připadat v nejlepším případě směšné. Jinými slovy: "Občane, když budeš usilovat jen o svůj prospěch a pohodlí, jsi hrdina a pašák v každém režimu." Všichni víme, že podle Klause špinavé peníze neexistují. O známém Maradonově gólu rukou na MS 1986 se vyjádřil, že to bylo v pořádku, protože sudí nic neviděl.

Existuje ovšem v České republice někdo takový, kdo by měl moudrost filosofa a minulost bojovníka? Jistě by pro svou minulost přicházeli v úvahu někteří disidenti (např. Jiří Dienstbier). Když jsem však hledal člověka, který by splňoval tato náročná kritéria na čestný post prezidentský, vyšel mi nakonec jako nejvhodnější muž bývalý partyzánský velitel - Radomír Luža. To by byla má osobní volba. Člověk, který se zbraní v ruce bojoval proti Hitlerovi a politicky bojoval proti komunistické moci, nakolik měl možnost jako emigrant proti ní bojovat. Politicky činný byl po celý život, i když "jen" v emigraci. Po revoluci přednášel historii na Masarykově univerzitě.

Nepíšu tento článek ovšem z toho důvodu, abych se přidal ke všem těm lidem, kteří říkají, kdo by se jim líbil jako prezident. Chci zde říci, že by bylo dobré přemýšlet nejen o tom, kdo by měl být prezidentem, ale také, jaký by mél český prezident být. Nechci tvrdit, že znám univerzální odpověď. (Je zde spousta dalších problémů - např., zda se vůdci s velkou morální autoritou neobjevují pouze v dobách krizí.) Jsem však přesvědčen, že otázce prezidentských kvalit bychom měli věnovat ve veřejné diskuzi o trochu více pozornosti.