Mám za to, že kdekdo z nás se občas dostal do nějakého soukolí problémů. Dokonce se člověku může stát, že ho (ji) někdo v rozporu se skutečností -- a tedy nespravedlivě -- z něčeho nekalého osočil. Copak jsme v takových choulostivých a krajně nežádoucích případech netoužili po co nejrychlejší očistě vlastní pověsti? V Rossiniho Lazebníku sevillském je nezapomenutelná árie o tom, jak příšerné je, pokud někoho "pomluva zlá" najde. I když se člověk očistí, prý po tom vrženém nactiutrhačném blátě aspoň skvrna zůstane.

Zlovolným osočením postižený člověk hůř spí; v nestřežených jiných okamžicích bývá přepadán rozmanitými neblahými předtuchami, i když má svědomí čisté. Dokud není neblahá aféra sprovozena ze světa, není to psychologicky, ani pracovně, ani pro mezilidské vztahy postiženého dobře.

Nechápu, proč pan vicepremiér Čunek nechce naopak celé vyšetřování té své kauzy urychlit? Aby to odklidil ze své hlavy jako chorobný balast. Aby usnadnil další práci sobě i své straně. Aby byla klidnější práce vlády, jejímž je významným členem. Aby se aspoň trochu uklidnila také práce v Poslanecké sněmovně i v Senátu ČR... Nepřevažují výrazně ta pozitiva co nejrychlejšího vyřešení tohoto případu před dalšími odklady? (Dokonce se mohlo zdát, že před několika málo dny v reakci na mediální dotaz Jiří Čunek si poněkud posteskl nad tím, že byl zatím vyslechnut -- ještě ne vyšetřován -- od počátku ledna jen jednou. Proč tedy teď ta žádost o odklad, tlumočená Čunkovým advokátem?)