Panel státního senátu v minulých dnech podpořil založení zvláštního programu pro vězně, který by se zabýval přenosem orgánů a tkání. Zákonodárci by jej chtěli podpořit tím způsobem, že by se zkrátil pobyt ve věznici takovému vězni, který by dobrovolně daroval nějaký tělesný orgán nebo kostní dřeň. Diskuse o návrhu zákona byla odložena, aby bylo možné zjistit, zdali by se nový zákon nedostal do konfliktu s federálními zákony.

Návrh na nový zákon podal demokratický senátor Ralph Anderson a to proto, aby přestali v Jižní Karolině umírat lidé na ledvinové choroby pouze proto, že se nemohou dočkat transplantace zdravé ledviny. Návrh byl zatím schválen podvýborem státní vězeňské správy, takže vězni budou informováni o transplantaci orgánů, jejich důležitosti i možnosti dobrovolně některý orgán darovat. Měl by to být první takový program v celých Spojených státech Ameriky. Federální zákony ale považují za ilegální takové situace, kdy se dává dárci za jeho dar "něco hodnotného". Otázka je tedy ta, zdali by se dalo zkrácení doby věznění považovat za ono "něco hodnotného". Republikánský senátor John Hawkins prohlásil, že si všichni zúčastnění na tomto návrhu přejí, aby bylo jejich úsilí úspěšné a současně v souladu se zákony, takže by nakonec nemusel nikdo jít za své záslužné úsilí do vězení. Paní Mary Jo Caglová, vedoucí zdravotnice Zdravotního systému Bon Secours St. Francis v Greenvillu naléhala na senátory, aby našli takovou odměnu za tělesné orgány, která by byla "přípustná". Dodala, že je opravdu kritický nedostatek kostní dřeně.

Paní Melissa Blevinsová, ředitelka organizace Donate Life South Carolina ale poznamenala, že jakákoliv hodnotná pobídka k dárcovství by porušovala zákon a samotné principy dárcovství: "Jen by to kalilo vodu co se motivu týká. Přejeme si uchovat dárcovství jako skutečný altruistický čin".

Podle návrhu by za lékařský výkon při přenosu orgánu z vězně na pacienta a případně za přesčasové hodiny vězeňským dozorcům platil příjemce orgánu, a to buď sám nebo za přispění dobročinných organizací. Státní úřady by rozhodovaly o tom, kteří vězni mohou orgány darovat. Ředitel ministerstva pro nápravná zařízení pan Jon Ozmint se domnívá, že by vězni darovali orgány i bez hmotné pobídky. Řekl, že jsou mezi nimi lidé, kteří by darovali svůj orgán dítěti, které by bez něho mohlo zemřít. Dodal, že jsou zde také lidé odsouzení na doživotí a ti stejně vědí, že ve vězení zemřou.

Podle údajů organizace Organ Procurement and Transplantation Network je v USA více než 95,300 lidí, kteří čekají na transplantaci a z nich každý rok umírá asi 6700 pacientů proto, že potřebné orgány nebyly k dispozici.

Přestože tato zpráva přišla z USA, druhého dne na ni zareagovaly kanadské noviny. Názor redakce (což znamená "nepodepsaný komentář") v The Ottawa Citizen nazval návrh "groteskním nápadem". Argumentoval tím, že když je něčí svoboda omezena, děje se to proto, aby byl viník potrestán a rehabilitován a současně aby mu bylo zabráněno škodit společnosti a aby to odrazovalo případně jiné narušovatele zákona. Stát nemůže používat svobodu, aby jí někoho odměňoval a protože je svoboda základní podmínkou (default condition) pro každého člověka, stát ji nemůže udělovat...

Nad tím jsme se mohli jen trpce usmát. Vždyť je zde běžné, že stát poskytuje podstatně větší výhody než je zkrácení doby věznění o půl roku. Tak například bylo slíbeno paní Karle Homolkové, že bude odsouzena na maximální dobu 12 roků, když pomůže usvědčit svého tehdejšího manžela ze dvou bestiálních sexuálně motivovaných vražd dvou středoškolaček. Oba se na vraždách účastnili stejným podílem, ale on dostal doživotní vězení a ona si už odseděla 12 roků, během nichž ve vězení dokonce vystudovala univerzitu. Nejnověji čteme v chystaném procesu proti Lordovi Conradu Blackovi, majiteli 3. největšího světového tiskového podniku, že jeden z jeho nejbližších přátel, pan David Radler, získal záruku, že jeho nejvyšším trestem bude 29 měsíců ve vězení a pokuta čtvrt milionu amerických dolarů, když pomůže usvědčit obžalovaného. Pan Radler byl CEO firmy Hollinger International, kterou kontroloval Lord Black. Podobné dohody se uzavírají velice často.

Noviny The Ottawa Citizen dále píší, že některé státy, zejména totalitní, používají vězení k tomu, aby kontrolovaly lidi a manipulovaly s nimi. Přeměnit vězení na střediska pro odběr tělesných orgánů pro transplantaci není tím, co bychom očekávali od vyspělé demokracie. Darování orgánů je ušlechtilé a potřebné, ale musí být založeno na svobodné vůli. Není to ten případ, kdy někomu řeknete: "Vzdej se některého tělesného orgánu nebo zhnij ve vězení". Kdyby byl uvedený návrh zákona přijat, vytvořil by perverzní pobídku pro každého zaměstnance v justičním systému. Vytvořil by důvody pro věznění lidí a pro dlouhodobé rozsudky, což by je nutilo k tomu, aby se vzdávali svých tělesných orgánů.

Jižní Karolina byla kdysi jedním ze 13 států, které vyhlásily, že život, svoboda a úsilí o štěstí jsou nezadatelnými právy člověka. Nyní by měla odolat pokušení používat svobody jakožto měny, aby získala to, po čem touží. Podobně jako jiné severoamerické země musí najít etický způsob, jak vyřešit nedostatek tělesných orgánů pro transplantaci.

Nechci čekat, zdali se nad tímto tématem rozproudí živá diskuse a tedy předkládám čtenářům dosavadní názory. Co se mě týká, vyslovil jsem ve svém řidičském průkazu souhlas s tím, aby byly v případě mé smrti použity všechny moje tělesné orgány k prospěchu potřebných lidí. Bohužel je dosud v Kanadě mnoho lidí, kteří na "poslední věci člověka" příliš nermyslí a příbuzní nedávají souhlas k použití tělesných orgánů svých nejbližších pro transplantaci nemocným lidem.

Kanada má v přepočtu na 1 milion obyvatel nejnižší počet dárců (pouhých 13) ze všech hospodářsky rozvinutých zemí. Spojené státy mají 20. Toto nízké číslo není v souladu s oficálními průzkumy veřejného mínění, při nichž velká většina Kanaďanů podporuje přenos orgánů a tkání. V dnešní době ale čeká asi 4000 obyvatel na transplantaci a z nich 70% potřebuje ledvinu. V r. 2005 zemřelo 283 nemocných, kteří se ledviny nedočkali.

V Kanadě se odebírají orgány jen od lidí, u nichž vyhasla mozková činnost. To znamená, že nevykazují známky života, ale jejich srdce ještě tluče, je-li napojeno na přístroje. Jenže vyhaslá mozková činnost (následkem mrtvice, úrazu nebo traumatu) se vyskytuje jen asi u 1.5% všech úmrtí v nemocnicích. V Ontáriu umírá v nemocnicích každý rok asi 30 tisíc lidí, takže to by znamenalo jen asi 450 potenciálních dárců ročně. Z tohoto počtu je třeba odečíst ty nemocné, kteří byli natolik nemocni, že se jejich orgánů nemůže použít a od zbytku je ještě nutné odečíst ty zemřelé, jejichž příbuzní odmítají vydávat souhlas s transplantací.

O těchto problémech napsali do novin manželé Emile a Beth Therienovi, kteří vydali souhlas k tomu, aby byly k transplantaci použity tělesné orgány jejich 32-leté dcery Sarah Beth. Ta náhle těžce onemocněla a než byla napojena na přístroje, které ji udržovaly naživu, vyslovila přání, aby byly její orgány rozdány potřebným. Rodiče splnili její přání a vydali souhlas, aby byla od přístrojů odpojena. Dnes mají zprávy o mnoha lidech, jimž jejich mrtvá dcera vrátila zdraví.

Manželé Therienovi upozornili lidi jako jsem i já, že nestačí podepsat souhlas s transplantací, ale je nutné požádat budoucí pozůstalé, aby ten souhlas neblokovali. Bohužel se mnoho lidí tomuto tématu naprosto vyhýbá i u vědomí toho, že jeden dárce může svými orgány vrátit zdraví až sedmi nemocným a zlepšit zdravotní situaci svými tkáněmi až 75 dalším nemocným.

Nikdo z nás si nic tělesného po smrti nikam nevezme a ty orgány, které by mohly někomu z velkého množství nemocných navrátit zdraví a prodloužit život, přicházejí nazmar. Lepší pochopení potřeb našich bližních by odstranilo dlouhé čekání nemocných na potřebný orgán i cestování bohatých nemocných do chudých zemí, aby si tam od chudých lidí ledvinu nebo část jiného orgánu koupili. Takový lepší přístup lidí by byl užitečný do té doby než bude možné potřebné orgány vypěstovat v laboratořích.