Byl stržen a okouzlen jeho myšlenkou nepodporování násilí. V roce 1947 byl vysvěcen na pastora a v roce 1954 odešel z Atlanty do města Montgomery v Alabamě. Právě zde pak započal svou politicko-společenskou aktivitu a stal se vůdcem protestního hnutí proti rasové segregaci v městských dopravních prostředcích.

Jiskrou, jež zažehla protest, bylo zatčení Rosy Parksové, jež se v autobuse posadila na místo vyhrazené bílým a odmítla je opustit. Pak nastalo úspěšné bojkotování dopravních prostředků: "...musel jsem přiznat, že metody bojkotu možno využít i pro cíle protikladné etice i protikladné křesťanskému učení ... Chtěli jsme bojkotu využít k prosazení spravedlnosti a svobody a také k prosazení platných zákonů. Neměli jsme v úmyslu přivést ke krachu podnik spravující autobusovou dopravu, šlo nám o to, aby do společnosti pronikla spravedlnost.

Nakonec mi došlo, že naše činnost ve skutečnosti spíše než odnětí podpory městské dopravě znamenala přerušení spolupráce s ničemným režimem. Podnik městské dopravy naším postojem samozřejmě utrpěl škodu, ale jen proto, že byl výrazem tohoto režimu. Naším základním cílem však bylo nespolupracovat se zlem... Od tohoto okamžiku jsem naše hnutí chápal jako masově koncipovanou aktivní nespolupráci a už jen zřídkakdy jsem k jejímu označení použil výrazu bojkot".

Protesty trvaly přes rok a černé obyvatelstvo města Montgomery při nich prokázalo pevné přesvědčení, vytrvalost a zralost. Důsledně uvádělo do života Kingovy myšlenky: odmítalo násilí a neodpovídalo na provokace. A ty byly všeho druhu: M. L. King byl zatčen a odsouzen do vězení, bylo mu vyhrožováno a byly na něj páchány atentáty, docházelo k masovému zatýkání a úřady a sdělovací prostředky šířily falešné informace ve snaze hnutí rozdělit. "Bylo ale jasné, a nikdo by se tomu neměl divit, že už nešlo zastavit, bylo totiž příliš rozšířené a jednotlivé jeho části udržovaly výborné spojení a vytvářely velice pevný a účinný řetěz. V jednotě je úžasná síla a jde-li o jednotu opravdovou, pak veškeré pokusy o její rozdělení ji naopak jenom posilují."

Nad svým zatčením M.L.King uvažoval následujícími slovy: "Věděl jsem, že se ze mne stal trestanec, na svůj delikt jsem byl ale pyšný. Mým deliktem bylo to, že jsem své lidi shromáždil k nenásilnému protestu proti nespravedlnosti. Můj zločin byl v tom, že jsem si pro své lidi přál nezcizitelné právo na život, na svobodu a na hledání štěstí. A hlavně záležel v tom, že jsem se své lidi snažil přesvědčit, že odmítnout spolupráci se zlem je morální povinností stejně naléhavou, jako příkaz spolupracovat s dobrem."

Po roce protestů Nejvyšší soud prohlásil rasovou segregaci v dopravních prostředcích za nezákonnou. Bylo to velké Kingovo vítězství a také výraz jeho duchovní zralosti: "Míval jsem vždycky dojem, že v životě se člověk nakonec někam musí zařadit, zaujmout postoj a nést následky, ať jsou jakékoliv. A taky, že má-li strach, pak to nedokáže. Nejsnažnější modlitbou je, aby mne Bůh uchránil od ochromujícího strachu, protože podlehne-li člověk strachu z následků svých činů a z jejich dopadu na svůj osobní život, nedokáže už ničím přispět k pozvednutí lidstva jako celku a nepřispěje ani k řešení bezpočtu společenských problémů, jimž musí ve své době čelit každá generace…Uznávám, že odmítání násilí není strategií přijímanou a používanou jen z toho prostého důvodu, že v daném okamžiku bývá nejúčinnější: základním smyslem odmítání násilí je způsob života, který lidé přijímají výhradně pro jeho ryzí hodnotu etickou."

Rozhodnutí Nejvyššího soudu vyvolalo násilné reakce. Kukluxklan uspořádal řadu manifestací, stejně různé však byly i odpovědi hnutí. "Když dříve Kukluxklan pohrozil nějakou akcí, pro černochy to byla výzva, aby seděli doma za dveřmi zavřenými na dva západy, za staženými záclonami, po tmě. Strach ze smrti je nutil předstírat, že mrtví už jsou. Tentokrát však Kukluxklanu uchystali překvapení. Když průvod stoupenců tohoto hnutí dorazil do černošských čtvrtí … verandy byly osvětlené a dveře domů dokořán. Zatímco vozy Kukluxklanu projížděly ulicemi, černoši se chovali, jakoby kolem nich projížděl cirkus. Hodně si jich vyšlo na obvyklou procházku, jiní se posadili na schody před domem a dívali se. Další – těch bylo jen málo- projíždějící auta zdravili a snažili se ze všech sil, aby na nich nebylo znát, jak se přemáhají. Členové Kukluxklanu z toho byli zaražení : objeli několik bloků a pak celý průvod zajel do vedlejší ulice a ztratil se ve tmě."

V roce 1959 odjel King do Indie, chtěl navštívit vlast Gándhího. Byla to pro něho cesta nadmíru inspirativní: "Když jsem z Indie odjížděl, byl jsem ještě pevněji než předtím přesvědčen, že odmítání násilí je tou nejmocnější zbraní, jakou má k dispozici utlačovaný národ, který se rozhodne vydobýt si svobodu. Vidět udivující výsledky nenásilné kampaně, to bylo něco úžasného. Indie si vydobyla nezávislost, aniž by se Indové uchýlili k násilí. Nikde v Indii člověk nenarazí na pozůstatky zášti, jaké se po násilné kampani obvykle objevují. Cesta ústupků vede k morální a duchovní sebevraždě. Cesta násilí vede k zášti těch, co přežijí a brutalitě těch, co se dopouštěli ničení. Cesta odmítnutí násilí vede k vykoupení a k vytvoření bratrského společenství."

V roce 1960 se King přemístil do Atlanty. Černošské hnutí se rozšířilo i mezi studenty: odmítání spolupráce s režimem, protestní manifestace, sit-in byly nejpoužívanější způsoby boje proti segregaci. Důležitým cílem bylo dosažení skutečného hlasovacího práva pro barevné obyvatelstvo. King dále snášel ústrky, od neoprávněného zatýkání až po pohrůžky atentátem. Zatímco trávil čas ve vězení izolován od ostatních, dostalo se mu do rukou prohlášení osmi duchovních, kteří ostře kritizovali jeho počínání. Ve své odpovědi pak King napsal: "...přímá nenásilná akce se nesnaží vyvolat vyhrocení krize, které by vyvolalo napětí do té míry neudržitelné, že by společnost trvale odmítající cosi učinit přinutilo vzniklou situací se zabývat… I nadále se rozhodně stavím proti napětí vyvolanému násilím, protože existuje i napětí konstruktivní a nenásilné, bez něhož není růstu.

… Z vlastní bolestné zkušenosti vím, že utlačovatel sám od sebe svobodu nikomu nedá, musí se ji snažit získat sami utlačení.

…Málem bych býval došel k nemilému závěru, že největší překážkou na cestě černochů ke svobodě není stoupenec Rady bílých občanů, nebo příslušník Kukluxklanu, ale umírněný běloch, kterému leží na srdci víc veřejný pořádek než spravedlnost, který dává přednost míru negativnímu, neboli absenci napětí, před mírem pozitivním, neboli spravedlností…Který se ve svém paternalismu domnívá, že jedině on dokáže vymezit podobu svobody druhého člověka…

…Zcela upřímně musím opakovat, že církev mne zklamala. Nerad bych se choval jako někteří destruktivní kritikové, kteří mají pokaždé po ruce něco, co by církvi vyčetli. Tvrdím to coby duchovní správce Evangelia, který církev miluje.   

…Že by organizované náboženství bylo se současným stavem svázáno uzly do té míry pevně, že už není s to zachránit národ a celý svět? Možná bych měl svou víru obrátit k církvi niterné a duchovní, k církvi uvnitř církve, ke skutečné eccelesia, naději světa. I tak jsem však Bohu vděčný za to, že i v řadách církve organizované se několik ušlechtilých duší osvobodilo od ochromujících okovů konformismu a spojilo se s námi v aktivní účasti v našem boji za svobodu."

Následujícími slovy M.L.King komentoval sílu a hrdost hnutí odmítajícího násilí, jak se projevily při několika srážkách s policií při manifestacích v Birminghamu v roce 1963: "Noviny ze 4. května přinesly fotografie žen usazených na zemi a nad nimi policisty se zdviženými obušky, děti pochodující vstříc vyceněným tesákům policejních psů… Na rány jsme neodpověděli ranami, také jsme ale necouvli. Naše rozhodnost učinila velký dojem na celý národ a v celé zemi se naše bitva stala bitvou všech četných Američanů všech ras a všech náboženských přesvědčení."

Nakonec skutečně došlo k jednání a byly uzavřeny první dohody směřující ke zrušení segregace. Boj se rozšířil i do severních států vyvrcholil v roce 1964 pochodem na Washington, kde pak M. L. King pronesl svůj památný proslov "I have a DRAM" - "Mám jeden sen"

Násilí násilníků však nechtělo nic slyšet. Při atentátu v jednom baptistickém kostele v Birminghamu přišla o život čtyři černošská děvčátka "…svou smrtí nám chtějí něco sdělit. Chtějí něco sdělit každému duchovnímu správci Evangelia, který dosud mlčel za bezpečnou ochranou barevných skel v oknech chrámu. Chtějí něco sdělit každému politikovi, který sytil své voliče okoralým chlebem nenávisti a zkaženým masem rasismu… Každému z nás, ať je černý či bílý, sdělují, že máme dát přednost odvaze před opatrností. Sdělují nám, že se musíme zabývat nejen těmi, co je zavraždili, ale i režimem, životním stylem a filosofií, kterými byli vrahové zplozeni…   

A nyní bych chtěl pronést několik slov k vám, rodinám ve smutku. V této těžké hodině je skoro nemožné najít slova, která by vás utěšila a rozehnala těžké mraky zklamání pokrývající nebesa vaší mysli. Já však doufám, že dokážete najít trochu útěchy v obecné platnosti své zkušenosti. Smrti dojde každý jedinec, je to záležitost podivuhodně demokratická. Smrt není aristokratická, vyhrazena několika málo osobám, platí demokraticky pro všechny bez rozdílu. Umírají králové a umírají i žebráci, smrti dojde člověk nevinný stejně jako provinilec. Smrt je společným jmenovatelem všech lidí.

Já doufám, že trochu útěchy dokážete najít i v křesťanském tvrzení, že smrt neznamená konec všeho. Smrt není tečka, jíž končí velká věta života, ale pouze čárka, kladoucí důraz na nejvyšší význam. Smrt není slepá ulička, která lidstvo odvádí ke zkáze, ale otevřené dveře, jimiž člověk vchází do života věčného. Kéž by se tato troufalá víra, tato velká a neporazitelná domněnka stala silou schopnou držet vás při dnešní těžké zkoušce."

V roce 1964 M. L. King dostal Nobelovu cenu míru. Byl nejmladší člověk, který ji obdržel. Když mu bylo sděleno jeho zvolení, oznámil, že peněžní odměnu 54 123 USD přenechá jako podporu hnutím za lidská práva.

V následujících letech se přiostřily nejen stále trvající boje, ale i reakce podpůrců segregace, řada významných představitelů Nenásilného hnutí byla zavražděna. M. L. King stále hlouběji chápal, že jeho boj není jen bojem černochů v Americe, ale že se týká celého lidstva. Pochopil, že násilí je třeba hledat v srdci samotné společnosti, v jejích pravidlech a v její filosofii: "Omezit se však na pouhé odsouzení násilí není k ničemu, nepochopíme-li násilí, jehož se naše společnost dopouští nejen na svých příslušnících. Násilí chudoby a ponížení vyvolává bolest stejně krutou jako násilí obušků.

Starost mi dělá pomyšlení, zdali tady, ve Spojených státech, se černoši budou vůbec někdy těšit plné důstojnosti jako občané i jako lidské bytosti, ale také obavy o naši morální nenarušenost a zdraví našich duší. Proto se musím postavit proti všem pokusům získat svobodu na základě vzorů ničemných, vzorů založených na nenávisti, na násilí, příznačných pro naše protivníky. Nenávist poškozuje toho, kdo ji zakouší, stejně jako toho, proti komu se obrací, nenávist je jako rakovina, kterou nic nebrzdí, rozkládá charakter a rozkládá životní integritu člověka. Řada našich vnitřních rozporů má své kořeny právě v nenávisti.

Vkročili jsme do doby, v níž jsme povoláni vztáhnout určité problémy na celou společnost. Jsme rovněž povoláni pomoci žebrákovi, který žije v úzkostech a ve strastech na ulici života. Jednoho dne si však budeme muset položit otázku, zdali budova, z níž vycházejí žebráci by neměla být od základů přestavěna. V tom místě se právě nacházíme."

King jasně pochopil, že být "dobrým" a opravdovým křesťanem neznamená být slepý vůči odpovědnosti etablované moci a "blahoslavených" a "demokratických" institucí. Odmítat násilí znamená volit to, co je spojeno s vlastní koherencí a niternou morálkou, souhlasí s mým přesvědčením, neznamená to však volbu ve smyslu okamžitých výhod, volbu "politickou". Tato hluboká úvaha jej přiměla postavit se proti válce ve Vietnamu, za což si vysloužil kritiku právě onoho demokratického a křesťanského světa, který jej už pomalu začal přijímat a považovat za svého partnera. "V asijských džunglích dnes Američané bojují, umírají a zabíjejí ve válce, jejíž cíle jakou natolik nejasné, že celou zemí hýbe nesouhlas s ní. Těmto mladíkům je namlouváno, že se obětují za demokracii, jenže saigonský režim, jejich spojenec, je pouhá parodie demokracie a černý americký voják ostatně dosud v žádné demokracii nežil.

…Během posledních deseti let jsme přihlíželi, jak se vynořuje nové schéma represe, jíž se dnes ospravedlňuje přítomnost amerických vojenských poradců ve Venezuele. Nutností udržet společenskou stabilitu, aby bylo možno podporovat naše tamní investice, je vysvětlována podpora, kterou americké vojenské síly poskytují kontrarevoluci v Guatemale… Národ, který rok od roku vydává více peněz na vojenskou obranu než na sociální zlepšení, se blíží duchovní smrti. … Jsem muž církve a navíc bojovník za občanská práva a morální kořeny naší válečné politiky nejsou pro mne bez významu. Nemyslím si, že by naše země mohla být morálním vzorem v oblasti spravedlnosti, rovnosti a demokracie, setrvá-li v roli světového četníka, kterou si přisoudila. Během svého boje za občanská práva jsem měl vždycky na paměti spravedlnost pro všechny. Tak jsem například jasně říkal, že musíme učinit konec chudobě nejen mezi černochy, ale i mezi bělochy."

Martin Luther King byl 4. dubna 1968 v Memphisu ve státě Tennessee zavražděn. Byl zastřelen na balkoně svého hotelového pokeje v Memphisu, kde měl vést protestní pochod spolu s místními popeláři.....

Vražda vedla k vypuknutí nepokojů ve více než 60 městech. O pět dní později, v den Kingova pohřbu, vyhlásil prezident Lyndon Johnson den smutku. Kingova pohřbu se zúčastnilo asi 300 000 lidí, prezident Johnson mezi nimi chyběl. Dva měsíce po vraždě byl na letišti Heathrow zadržen podezřelý James Earl Ray a okamžitě byl převezen do Spojených států, kde byl za vraždu Matina Luthera Kinga odsouzen na 99 let vězení. Patnáct let po Kingově zavraždění se v USA na jeho počest začal slavit svátek nazvaný Martin Luther King Day.

citáty byly převzaty z Kingova vlastního životopisu "Mám jeden sen". Zdroj ZDE

Martin Luther King - Wikipedia.cz ZDE