Ptačí chřipka Ivana Gabala

4. 9. 2006 / Štěpán Kotrba

...Trpíme absencí jasné bezpečnostní politiky, leadershipu a odpovědnosti, jsme svědky alibismu, vymlouvání, hurvínkování a rozpadu obranné politiky státu...

Česká republika narozdíl od proamerického propagandisty Gabala ví, jaká je její mezinárodně politická role. Zásady jsou už dlouho součástí dlouhodobé mezinárodně politické strategie i obranné doktríny. Česká republika si sice váží euroatlantického spojenectví, ale upřednostňuje svou evropskou identitu. Svou armádu chápe jako obrannou a multilaterální diplomacii na bázi svébytnosti a práva na sebeurčení a územní nevměšování upřednostňuje nad silovým bilaterálním řešením. Separatismus ale nepovažuje za legitimní boj za nezávislost. Česká republika se neúčastní vojenských, polovojenských či podvratných operací na svržení legitimních vlád zemí, se kterými udržuje diplomatické styky. Při vojenské operaci důsledně vyžaduje mandát multilaterální bezpečnostní organizace, ať už je to článek 5 NATO, ale daleko důrazněji konkrétní mandát Rady bezpečnosti OSN. Bez tohoto mandátu se odmítá Česká republika účastnit vojenských dobrodružství. Její jednotky jsou ale vždy připraveny k humanitární operaci na žádost vlády státu, který o humanitární pomoc žádá.

Dotaz ministra zahraničí, sociálního demokrata Jana Kavana v březnu 1998 na ceremoniálu při ratifikaci našeho přistoupení do NATO generálnímu tajemníkovi této organizace, sociálnímu demokratovi Javieru Solanovi, za jakých podmínek se dá z té organizace vystupit, tvoří kvintesenci českého vztahu k jakýmkoliv vojenským i politickým spolkům na věčné časy a nikdy jinak. Legitmní otázka, byť řečena žertem, je výrazem svébytné, hrdé a nepokořené zahraniční politiky země, která odmítá být lokajem cizích zájmů a dokáže své zájmy formulovat. Parlament je od toho, aby tam poslanci i ministři vznášeli jakékoliv otázky. Nebo ne? Prezident de Gaulle v roce 1966 oficiálně ohlásil úmysl Francie vystoupit z integrované vojenské struktury NATO. Nikdo se mu nesmál.

Vláda, jejíž dřívější ministr obrany nabídne USA možnost umístit základnu v ČR, vláda, která dva roky vede s USA aktivní jednání v této věci, nemůže ve chvíli rozhodnutí náhle říci spojencům, že nechá rozhodnout občany v referendu, po té, co jim celou dobu jak projekt, tak jednání a konečně i možnost přímé participace ČR v projektu zatajuje....

Vláda, která by nevyžadovala aktivní kvalifikovaný souhlas svých občanů s nedodržením územní a právní celistvosti svého vlastního území, poskytnutím svého území cizí mocnosti, by byla vládou vlastizrádců a legitimizovala by aktivní odpor svého obyvatelstva a snahu po svém svržení, a to i násilím, v souladu s Ústavou České republiky. Proti takovéto vládě by i ozbrojený boj občanů byl pochopitelný.

ČR není důvěryhodný partner v bezpečnostních otázkách, jestliže ministr obrany, jehož tým vedl odborné konzultace, je z koaliční strany (Unie svobody), která vede volební kampaň pod heslem "Terorismus je ptačí chřipka kapitalismu", a přitom ani neodstoupí, ani se veřejně neohradí.

Legitimní osobou pro vyjádření výhrad vůči politice koalice by byl velvyslanec, tlumočící usnesení zasedání či nótu NATO, Rady ministrů Evropské unie či rozhodnutí Valného shromáždění OSN, nikoliv názor jakéhosi privátního analytika, který je v oblasti formulování politik státu nekompetentním diletantem.

Terorismus je pandemicky nakažlivou a smrtelnou chorobou kapitalismu bez přívlastků, kapitalismu dravého, agresivního a nerespektujícího meiznárodní právo i vzájemný respekt mezi civilizacemi a kulturami. Kapitalismu kořisti. Kampaň pod heslem "Terorismus je ptačí chřipka kapitalismu" by mohla být zahraničně politickou doktrínou státu sociálně smířlivého kapitalismu, akceptujícího zásady corporate social responsibility. Zásady zákazu dětské práce, zásady sociální charty a práva na spravedlivou mzdu i na práci, zásady sekularity státu a multikulturalismu, zásady civilizované Evropy. Kampaň pod heslem "Terorismus je ptačí chřipka kapitalismu" by mohla být zahraničně politickou doktrínou daleko spíše, než doktrína proamerického lokajství klínu v evropské jednotě, doktrína letadlové lodi USS Czech.

Islamistické teroristy podporovala CIA, pomáhala je organizovat a dlouhou dobu je živila. Islamistické teroristické skupiny byly dány dohromady v 80. letech prostřednictvím CIA, DIA a jejich spojenců v Pákistánu, Británii, Francii, Saudské Arábii, Egyptě i jinde. Na jejich výzbroji se podílela i Čína. Ideou bylo obtěžovat Rusy, společného nepřítele v Afghánistánu, rozkládat jih Sovětského svazu a vázat ho boji, které nelze vyhrát. Tuto doktrínu uplatňují USA v "emancipovaných" středoasijských postsovětkých republikách dodnes. Podle poradce prezidenta Cartera pro národní bezpečnost Zbigniewa Brzezinského se USA zapojily do podpory Talibanu uprostřed roku 1979. Rusko vpadlo do Afganistánu v prosinci 1979. Podle Brzezinského americká podpora mudžahedínům, posléze bojujícím proti Karmalově vládě, začala o 6 měsíců dříve. Je na to prý dodnes hrdý. Říká, že Amerika Rusy zahnala do afgánské pasti podporou mudžahedínů, čímž je donutila zúčastnist se vleklé horské války. Američané podpořili radikální islámské fanatiky i z jižní Afriky, Saudské Arábie, Jemenu...odkudkoliv, kde je mohli sehnat. Hrozivá armáda žoldáků se hodila na destabilizaci regionů, kudy měla vést, nebo kde se měla těžit surovina, bez níž není přežití Ameriky možné - ropa.

Po roce 1989, když se Rusové z Afghánistánu stáhli, se mudžáhidové obrátili jinam. Bojovali v Čečensku, v západní Číně, v Bosně, v Kašmíru, v jihovýchodní Asii, v severní Africe. Prostě všude - ve jménu Alláha. Mudžáhidové se díky válce na Balkáně blíží i k Evropě a jejich agresivita buduje vizi xenofobní budoucnosti starého kontinentu. Válka budoucnosti se povede v ulicích Paříže, Londýna, Amstrodamu či Frankfurtu. A bude to americká válka , neboť to byly USA, které nechaly vyrůst vřed nenávisti svým pohrdáním jinými kulturami. Nenávist milionů lidí ale nejde zničit jinak, než jak činili chrabří křesťanští rytíři ve válkách proti Turkovi. Ohněm a mečem, potoky krve ve jménu Ježíše. Nebo Alláha.

Česká veřejnost je schopna unést zátěž náročných bezpečnostních projektů, jestliže vidí jejich souvislost s národní bezpečností v kontextu kolektivní obrany ...
...vývojem českého veřejného mínění vůči NATO a operaci NATO proti Jugoslávii.

Mezinárodní propagandistický podvod o ubohých a hodných muslimských Albáncích, utlačovaných tu krvelačnými křesťanskými Srby či krvelačnými Chorvaty, či o nevinných utlačovaných muslimských Bosňácích, spolu s propagandistickou, politickou, finanční a vojenskou podporou albánských politických separatistů v Kosovu, který legitimizoval útoky NATO vůči Svazové republice Jugoslávie, rozbombardování srbské ekonomiky a násilné odstranění srbského prezidenta Slobodana Miloševiče odsoudila značná část českého obyvatelstva. Ta poměry v Jugoslávii znala. A znala i mírovou smlouvu mocností Dohody v Saint-Germain-en-Leye i Trianonskou dohodu. Znala dosud ještě neukojené ambice post-vilémovského Německa, stávajícího se na počátku nového ticíciletí opět evropskou velmocí, vůči Balkánu. Paralelně s rozvojem národních hnutí nemaďarských národů musel uherský stát v historii čelit i iredentě některých sousedů -- hlavně Rumunů a Srbů, kteří rovněž toužili po realizaci vlastních národních snů -- sjednocení celého národa v jediném národním státě. Prioritou hortyovské zahraniční politiky se stala revize pařížských hranic, přičemž míra revize se pohybovala mezi realistickými plány na částečnou -- etnickou -- revizi, tj. vrácením pohraničních oblastí s maďarskou většinou, a plány na úplnou revizi, tj. obnovení územní integrity Uherského království. Stejný byl a je i rumunský státní šovinismus či albánský nacionalismus. Velké Uhersko v době existence Evropské unie určitě nevznikne. Ti romantičtí muslimští chudáci také Velkou Albánii mít nikdy nebudou, ale posloužila v tu chvíli dobře... Generálním tajemníkem Evropského mírového fóra byl zvolen bývalý šéf vojenské kontrarozvědky Bundeswehru Elmar Smähling, který rezignoval na svůj post v důsledku svého nesouhlasu s postupem NATO. Základním strategickým záměrem bylo zabezpečit budoucí ropovod, který má vést přes Balkán od nových obrovských nalezišť ropy v Kaspiku. Cesta drog i syfilitických prostitutek do Evropy je otevřená též a liberálně sekulární očistec pro dekadentní neznabohy starého světa může započít. Nepsal někdo něco o Střetu civilizací?

Během podpisu závěrečné smlouvy o Německu 12. září 1990 v Moskvě v přítomnosti ministrů zahraničních věcí Německé demokratické republiky, Francie, Velké Británie, SSSR a USA, prohlásil ministr zahraničních věcí SRN, liberál Hans-Dietrich Genscher : "Nepřejeme si nic jiného, než žít svobodně, v demokracii a v míru společně se všemi ostatními národy. Jednota naší země je pro nás větším cílem, nežli obnovená mocnost".

V říjnu 1990 bezpečnostní síly jugoslávské armády odhalily a dokonce se jim podařilo nafilmovat aktivity ilegálního importu zbraní do Chorvatska, jehož cílem bylo odtržení Chorvatska pomocí těchto zbraní a tedy porušení teritoriální integrity Jugoslávie. Tranzit ilegálních dodávek zbraní byl prováděn přes Maďarsko. Informace vypluly na povrch při procesu s Slobodanem Miloševičem v Haagu, o kterém česká média odmítla podrobněji informovat. Výzbroj chorvatských a slovinských secesionistů nebyla jediným ani prvním způsobem intervence Německa do vnitřních věcí Jugoslávie. Byl to ve skutečnosti příspěvek k vytvoření a prohloubení jugoslávské krize.

S cílem ukončit konflikt v Chorvatsku se rozhodující politici Jugoslávie a jugoslávských republik shromáždili v Bělehradě 20. a 21. srpna 1991. Téhož dne se Hans Dietrich Genscher setkal s ministry zahraničí Slovinska a Chorvatska, a 24. srpna 1991 povolal jugoslávského velvyslance v Bonnu Borise Frlece s ultimátem uznání Slovinska a Chorvatska. Chorvatské polovojenské síly odmítly dohodu o příměří již uzavřenou a začaly stupňovat konflikt.

Lord Owen píše ve své knize The Yugoslav Crisis in International Law : "Omyl Evropské unie ve věci uznání Chorvatska mohl být napraven, kdyby se situace nekomplikovala v důsledku uznání Bosny a Hercegoviny bez ohledu na následky. Spojené státy, které oponovaly v prosinci 1991 uznání Chorvatska, velmi aktivně podporovaly uznání Bosny a Hercegoviny na jaře 1992. To však nemělo být považováno za nevyhnutelné, protože nebylo logické uznat Bosnu a Hercegovinu, vnitřní republiku Jugoslávie, kterou tvořily tři velké skupiny obyvatel, s velmi odlišnými pohledy na nezávislost".

20. 11. 1992 dalo NATO souhlas s poskytnutím svých vojenských prostředků k zajištění blokády Jugoslávie - podle rezoluce RB OSN z 16. 11. 1992 o posílení obchodního embarga vůči Jugoslávii.

30. 8. 1995 zahájily letadla NATO a síly rychlé reakce rozsáhlý útok proti vojenským pozicím bosenských Srbů v Sarajevu - oficiálně jako odvetu za dělostřelecký útok na sarajevské tržiště z 28. 9.1995. Začala největší vojenská operace NATO od jeho vzniku v roce 1949. Kromě okolí Sarajeva bylo bombardováno také okolí Mostaru, Goražde a Tuzly.

12. 3. 1999 se stala Česká republika členem NATO bez souhlasu svých obyvatel, když ministr zahraničí Jan Kavan předal v americkém Independence americké ministryni zahraničí Madeleine Albrightové příslušné ratifikační listiny.

23. 3. 1999 vydal Javier Solana bez souhlasu RB OSN rozkaz k bombardování Jugoslávie. Pravomoc k zahájení akce přešla na vrchního velitele sil NATO v Evropě generála, Wesleyho Clarka. K půl milionu srbských uprchlíků vyhnaných z Chorvatska a z Bosny se v průběhu roku 1998 připojilo několik set tisíc Srbů uprchlých z Kosova před terorem ze strany tzv. "Kosovské osvobozenecké armády".

24.3.1999 zahájilo NATO letecké útoky proti cílům v JSR, které trvaly 78 dní - do 20. 6. 1999. Podle bleskově provedeného průzkumu veřejného mínění největší část populace (48 procent) odmítá útoky NATO (36 procent české společnosti s nimi souhlasí). Rusko se ujalo jednávání s Jugoslávií o řešení válečného konfliktu mezi Srby a NATO. Návrhy prezidenta Miloševiče k jednání s Kosovskými Albánci, k částečnému stažení srbských pozemních sil z Kosova a k umožnění návratu kosovských utečenců do jejich domovů USA odmítly jako nedostatečné. Jediné, co je pro USA přijatelné je Miloševičova bezpodmínečná kapitulace a obsazení Kosova vojsky NATO. Zasahování čistě civilních cílů (školy, továrny, mosty, občanská vybavenost, občanská infrastruktura apod.) se stalo v další fázi leteckých úderů NATO na Jugoslávii pravidlem. Záměrem je vyvolat utrpení a nespokojenost obyvatelstva Jugoslávie a tím dosáhnout svržení jejího představitele. Politika Západu dala Bělehradu jen jedinou "alternativu": okupaci Kosova jakožto předstupeň k plánovanému odtržení tohoto kraje od Jugoslávie.

23. - 25. 4. 1999 přijal summit ve Washingtonu u příležitosti 50.výročí založení NATO novou strategickou koncepci pro 21.století, v níž si Severoatlantická aliance schválila možnost zasahování mimo území členských států v blíže nedefinovaném "euroatlantickém prostoru" s tím, že "prvořadou zodpovědnost" za udržování míru ponese OSN...

22. 3. 2000 NATO potvrdilo, že v Kosovu použilo při bombardování kolem 31.000 kusů munice z ochuzeného uranu. V tento den, dva dny před výročím začátku úderů NATO, vláda JSR prostřednictvím svého velvyslance v Bruselu zveřejnila vlastní shrnující zprávu o situaci v Kosovu: 4481 teroristických útoků, 933 zabitých, 865 raněných, 860 zmizelých či unesených osob. K vytovření Velké Albánie nedošlo. Kosovo ale byly srbské Sudety. Během několika let se podařilo s účinnou pomocí mezinárodních okupačních sil vyčistit Kosovo od Srbů, židů, cikánů a dalších národností. Ekonomické ztráty jako "vedlejší škody" jsou nevyčíslitelné, humanitární katastrofa se dotkla skoro každého v tomto regionu. Nastala situace bezpráví a ponížení jednoho národa. Křivda zůstane v Srbech po staletí a přerodí se v nenávist. Nastane druhá etapa vojenské přítomnosti USA v tomto regionu.

28. 6. 2000 prohlásil americký ministr obrany William Cohen, že Spojené státy si nepřejí, aby se mimo rámec Severoatlantické aliance vytvářely evropská obranné síly.

12. 12. 2001 byl bývalý důstojník francouzské armády Pierre-Henri Bunel odsouzen k pěti letům vězení, z toho ke třem s podmínečným odkladem. Podle pařížského armádního soudu se dopustil zrady, když v roce 1998 předal srbskému agentovi v Bruselu tajné dokumenty týkající se plánovaných útoků NATO na Jugoslávii.

Jednotky KFOR nikdy nezabránily etnickému čištění Kosova ze strany UCK. Protisrbskou, promuslimskou a proněmeckou balkánskou politiku NATO a USA z počátků devadesátých let Češi nikdy neakceptovali. Neakceptoval ji parlament, neakceptovala ji vláda, neakceptovali ji občané. Nadšeně ji podpořil pouze tehdejší symbol dekadentního a absurdního politického divadla, prezident Havel svým uvítáním humanitárního bombardování... Bělehrad nakonec hořel i díky českým politikům. Symbolicky českou pozici té doby vyjádřil jeden jugoslávský novinář na tiskové konferenci, který lámanou češtinou položil klíčový dotaz té doby. Zeptal se:

Proč Praga bombardujet Beograd, když Beograd nebombardujet Pragu?

Pohrdavá slova Ivana Gabala o neobolševicích na adresu Čulíkovy kritiky politických manipulací redakce zpravodajství a publicistiky České televize vypovídají o autorově servilitě vůči velmocenským zájmům konzervativních Spojených států amerických a nikoliv o svéprávnosti, respektu k názorům a autonomii druhých, vůči respektu k výsostným českým národním zájmům či respektu ke standardům veřejné mediální služby České televize.

Gabalova žena Hybášková svůj vztah k americkým, a nikoliv českým zájmům jako diplomatka vyjadřovala tak hlasitě, až musela být pro nesoulad s oficiální direktivou českého ministerstva zahraničních věcí sesazena z funkce velvyslankyně v okupovaném Kuvajtu. Jako diplomatka flagrantně selhala.

A zde je počátek i konec Gabalovy ptačí chřipky.

Vytisknout