Jako protifašistická partyzánka v ozbrojené skupině Giustizia e Liberta během 2. světové války měla pak dlouhou a úspěšnou žurnalistickou kariéru. V roce 1950 se stala zvláštní dopisovatelkou deníku Il mattino dell'Italia centrale, poté pracovala jako válečná dopisovatelka, ve Vietnamu a během indicko-pákistanské války, na Středním východě, v Jižní Americe. Mnoho let byla Fallaci zvláštní dopisovatelkou pro časopisy L'Europeo, Epoca a řadu deníků. Ferruccio De Bortoli, bývalým ředitelem Corriere della Sera byla nazývána "naší nejvíce oslavovanou spisovatelkou". Henry Kissinger , iránský šáh, Ajatolláh Chomejní, Lech Wałęsa, Willy Brandt, Zulfikar Ali Bhutto, Walter Cronkite, Muammar al-Kaddafi, Federico Fellini, Sammy Davis Jr, Teng SiaoPing, Jásir Arafat, Indíra Ghandhíová, Alexandros Panagoulis, Wernher von Braun, Arcibiskup Makarios, Golda Meirová, Haile Selassie, Sean Connery. To jsou mnozí z těch, kteří skončili pod drobnohledem italské novinářky. Její názory byly vždy kontroverzní. Podporovaly ji italské pravicové strany, Ayn Rand Institute či hnutí Lega Nord. První Evropské sociální fórum ve Florencii v listopadu 2002 připodobnila k nacistické okupaci Florencie. Islamic Center and the Somal Association of Geneva, ale iSOS Racisme of Lausanne ji žalovali pro předpoklad rasistického obsahu knihy The Rage and The Pride (Vztek a pýcha). V listopadu 2002 švýcarský soudce na ni vydal zatykač pro porušení §261 a 261 bis švýcarského trestního zákoníku a požádal italskou vládu o její vydání. Roberto Castelli, italský ministr spravedlnosti se zmínil o tomto faktu v rozhovoru pro Radio Padania a s poukazem na ochranu svobody projevu v italské ústavě musela být švýcarská žádost odmítnuta. V květnu 2005 prezident Union of Italian Muslims, Adel Smith, začal soud proti Fallaciové za to, co řekla v knize The Force of Reason (Síla důvodu). Zde popsala islám jako "kaluž, která se nikdy nevyčistí".

redakce BL

Toto je výňatek z rozhovoru s někým, koho média nazývají "světový vůdce".

A zde je další rozhovor se "světovým vůdcem":

Rozdíl není jen v kvalitě odpovědí diktátorů, kteří vraždili svůj lid. Je to i v kvalitě otázek, které jim byly položeny. Dan Rather (který je položil během interview v jednom ze Saddámových paláců, věděl, že subjekt jeho otázek nemluví anglicky a používal pouze jeho tlumočníka) pokládal otázku a už se napůl omlouvá, že tak vůbec činí a byl naprosto vykolejený diktátorovou poznámkou o kávě. Není vůbec jasné, zda se ještě vrátili k otázce, o níž doufal, že bude přijata ve stejném duchu, v jakém byla položena. Stejně tak se nedozvíme, jaký "duch" to byl. A v žádném případě se v tomto rozhovoru, který se odehrával v únoru 2003, se Rather neptal Saddáma na něco, co by se jen nepatrně dotklo lidských práv. Stačilo, že rozhovor vůbec získal.

A tak chrlil všechnu tu vatu a CBS ji vysílala do světa.

A vlastně jsem tím vylíčil tu poslední otázku. Dan Rather přešel poslední odpověď a přešel k další odpovědi na seznamu a tou byl Usáma bin Ládin. Možná tam byl někdo, kdo mu řekl, že je čas se posunout o kousek dál. Přinejmenším ale nikdy nezačínal svou otázku slovy: "Pane prezidente, jaké to je cítit ...."

Zatímco pravděpodobně sekulární šáh začal mluvit, jakoby proti němu byla nějaká krabice, Oriana Fallaci byla otevřeně skeptická. Šáh hovořil totiž o své hluboké náboženské víře a svých osobních setkáváních - "ne ve snech, ve skutečnosti" - s prorokem Alim...

Později se zeptala jeho císařského veličenstva: "Měl jste tyto vize jen jako dítě nebo i později jako dospělý?"

Když Oriana Fallaci zemřela ve své milované Florencii na rakovinu, zemřelo spolu s ní cosi z umění interview.

Její nehrdinštější období byla sedmdesátá léta. Během této dekády procestovala svět, otravovala známé a mocné a naduté tak dlouho, dokud se neuvolili s ní udělat rozhovor. A pak je srazila do lidských měřítek.

"Víte o tom, jak jsme nemilovaný a nenáviděný?", vmetla do tváře plukovníku Kaddáfímu v Libyi. A nešetřila ani postavy, které se těšily větší popularitě. Při rozhovoru a Lechem Wałęsou, vůdcem polského protikomunistického hnutí, mu hned v zahřívacím kole položila otázku: "Už vám někdo řekl, že připomínáte Stalina? Fyzicky, myslím. Týž nos, stejný profil, stejné rysy, stejný knír. A stejná výška. Myslím, že dokonce i stejná velikost."

Henry Kissinger na vrcholu své snahy mít nad médii vrch, popsal své setkání s ní jako nejkatastrofálnější konverzaci, kterou kdy vedl.

Je jednoduché zjistit, proč. Muž, který měl vždy mocné ochránce, připsal svůj úspěch tomuto výroku:

Ani Kissingerovi ani "Američanům" se tahle část nelíbila, jakmile se objevila v celé své absurditě v roce 1972. Ve skutečnosti se Kissingerovi nelíbila tak moc, že prohlásil, že byl citován špatně a vyjádření bylo pokroucené. Mimochodem, dávejte si vždycky pozor, kdy politik nebo nějaká hvězda prohlásí, že jejich citace byla "vytržena z kontextu". Citace je totiž sama o sobě definována jako výňatek z kontextu.

V tomto případě mohla Oriana doložit nahrávku, jejíž přepis později vydala knižně. A tak si mohli všichni přečíst Kissingera, pořád dokola fantazírujícího o záhadné podobnosti mezi jím a Henry Fondou. Ta kniha se jmenuje Rozhovor s historií - Interview with History.

Už sám název rozhodně netrpěl přehnanou skromností, ale to ani autorka sama. Lidé se začali ušklíbat, pomlouvat a říkat, že Oriana je jen konfrontační mrcha, která používá svou ženskost k tomu, aby měla výsledky a podněcuje muže k tomu, aby říkali usvědčující věci. Pamatuji i drby, že měla údajně nechávat transkript odpovědí bez úprav, ale své otázky přepisovat tak, aby vypadaly ostřejší a hlubší, než ve skutečnosti byly. Jakmile to bylo možné, našel jsem si příležitost k prověření onoho drbu. Během rozhovoru s kyperským prezidentem Makariem, který byl také řeckým ortodoxním patriarchou, se ho bez obalu zeptala, zda se mu líbí ženy. Víceméně jej nechala připustit, že to ticho, které nastalo po její otázce, bylo přiznání. Odstavce z Interview with History jsou příliš dlouhé, abych je mohl citovat, ale ukazují brilantní ostrou linii otázek. Mnoho řeckých Kypřanů, které znám, bylo vyděšeno a bylo si zcela jisto, že by jejich milovaný vůdce takhle nikdy nemohl mluvit. Znal jsem toho staříka docela dobře a tak jsem jej požádal, aby si přečetl dotyčnou kapitolu. "Ale ano," řekl naprosto vážně. "Je to tak, jak si to pamatuji."

Občas Orianiny rozhovory ovlivnily historii, přinejmenším rychlost a rytmus událostí. V rozhovoru s pákistánským lídrem Zulfikarem Ali Bhuttem těsně po válce s Indií jej přiměla k tomu, aby řekl, co si ve skutečnosti myslí o své indické protivnici Indíře Ghándíové. "Pilná školačka, žena, která postrádá iniciativu a představivost..... Potřebovala by alespoň půlku talentu svého otce!"

Poté, co si vyžádala kopii plného znění textu, odmítla se Ghándíová zúčastnit podpisu mírové smlouvy s Pákistánem. Bhutto nechal sledovat Orianu diplomatem celou cestu do Addis Abeby, kam cestovala, aby udělala rozhovor s císařem Haile Selassiem. Bhuttův vyslanec ji prosil, aby zapřela části o Ghándíové a hystericky vykřikoval, že když to neudělá, jsou v sázce životy 600 milionů lidí.

Jednou z nejtěžších věcí, které dokáže novinář odolat, je apel na důležitost jeho práce a na jeho "odpovědnost". Oriana se odmítla zavázat a Bhutto musel polknout hořkou pilulku. Budoucí možnost "přístupu" k mocným pro ni neznamenala nic. Jednala vždycky tak, jakoby měla jen tuhle jedinou šanci.

Snad jen jednomu západnímu žurnalistovi se podařilo udělat dvakrát rozhovor s ajatolláhem Chomejním, a to byla Fallaci. A z těchto dvou dlouhých debat jsme získali enormní množství informací o povaze tvrdé teokracie, která se proměnila ve státní instituci. Druhé sezení bylo úspěchem samo o sobě, protože první rozhovor ukončila Oriana tím, že ze sebe strhla všeskrývající čádor, který si musela obléci, a nazvala jej "stupidním středověkým hadrem". Později mi řekla, že po tomto dramatickém momentu ji vzal stranou Chomejního syn, který jí důvěřoval a řekl jí, že to byl jediný okamžik v jeho životě, kdy viděl svého otce, jak se směje.

Opravdu si pamatujete poslední rozhovor s jakýmkoliv významným politikem? To, co vám zůstane v paměti, je obvykle nějaké pitomé faux pas nebo chaotický výlev. A pokud si to srovnáte s originálem, obvykle zjistíte, že to bylo způsobeno nějakou nekompetentní nebo hloupou otázkou novináře. Zkuste si přečíst přepis prezidentské "tiskové konference" a uvidíte něco, nad čím budete lomit rukama: prezidentovu katastrofální sytnaxi nebo chabé otázky novinářů či jejich naschvály.

Orianiny otázky byly jasně vyjádřené, takže neposkytovaly prostor k uhýbání a byly zrovna tak neodbytné. Své objekty podrobně prozkoumala ještě před tím, než k nim šla a každý z jejích zveřejněných přepisů byl uveden esejem o několika stranách, který popisoval politiku s mentalitu zpovídaného. Vycházela z "psychologie jedince". A pak provokativní či drzé otázky neměly vulgární touhu šokovat, ale byly dobře načasovanou výzvou. Obvykle přicházely po dlouhém čase naslouchání a často měly formu závěrečného sdělení. K Jásiru Arrafatovi: "Shrnutí: Vy tedy vůbec nechcete mír, ve který všichni doufají."

Nejobyčejnější a nejsnazší cesta, jak vysvětlit rozklad umění rozhovoru, je obvinit z toho krátkodobé a showbusinessové atributy televize. Ale není tady přirozený důvod, proč by to měla být pravda. Na úsvitu televizního věku zavedl John Freeman -- bývalý ministr, diplomat a editor týdeníku New Statesman - inkviziční způsob výslechů. Televize umožňuje nátlak a opakování: Jeremy Paxman z BBC jednou pokládal tutéž otázku dvanáctkrát za sebou toryovskému politikovi, který se z ní pokoušel vyhnout. Také nám televize přinesla obrovskou výhodu detailu, což nesmírně poškodilo vychytralé jedince typu Richarda Nixona.

A pak jsou tu úplně nové hry, jako ta Petera Morgana (autora The Queen), založená na přepisu prvního post-watergateovského rozhovoru , který Nixon udělil Davidu Frostovi. V té době Frost čelil protestům proti snadným otázkám, které pokládal a které vyměnil za přístup k Nixonovi (a také za to, že Nixonovi zaplatil 600 000 dolarů, což jsou nyní dva miliony, plus procento ze zisku, což vedlo k tomu, že Frosta samotného později griloval Mike Wallace v pořadu 60 minutes).

Navzdory rozdílnostem si interview vynutilo jistý druh zdráhavého uznání, že to není nic hrozného a pak taky pocit, že "když to dělá prezident, asi to není nic ilegálního".

Časem se ale i politici naučili tenhle "bussiness" a tak se televizní rozhovory staly prostě jen další součástí mediální manipulace. Také se zkrátily a staly se rutinními.

Občas do toho vstoupily až poetické momenty. Edward Kennedy nemohl uvěřit svému štěstí, když získal pro své první televizní grilování po Chappaquiddicku (incident Teda Kennedyho z 18. července 1969 -- pozn. red. BL) Barbaru Waltersovou. Začala otázkou, jak si s tím vším, co se stalo, poradil. Ale neměla ani nejmenší ponětí, a jak příšerně bude vypadat, když se jej podobně laskavě zeptá v roce 1979 Roger Mudd, proč chce být prezidentem.

Jako někdo, kdo byl na obrazovce zpovídán mnohokrát, jsem zaregistroval několik nevyřčených pravidel, která tahle hra má. Většina moderátorů pozitivně ví, že chcete v jejich pořadu vystupovat. Buď abyste propagovali svou knihu či vysvětlili své postoje.

A tak například Charlie Rose ví, že se nevyděsíte, když zahájí otázkou: "Vaše kniha. Proč teď?" (nebo něco podobného se stejným účinkem). Larry King je mistrem laskavých otázek, položených způsobem policejního vyšetřovatele.

Záhy začnete registrovat, kdy přicházejí jingly -- dokonalý způsob, jak nechat rozplynout jakýkoliv druh napětí, který mohl vzniknout -- a někdy se také moderátor rozhodne překvapit vás dlouhým vstupem. Dalším důvodem úpadku rozhovoru je vzrůstající schopnost politiků, významných osob a celebrit ovlivnit podmínky, za nichž je rozhovor veden.

"Když jste se pohybovali v blízkosti Oriany, vycítil jste, že se bude dít něco velkého," řekl Ben Bradlee (šéfredaktor Washington Postu v době aféry Watergate -- pozn. red. BL) , jeden z prvních editorů, kteří dokázali vnímat, nakolik jsou její materiály důležité. "Teď se dělají rozhovory se spoustou lidí, kteří nejsou vůbec hodni toho, aby s nimi někdo rozhovor dělal."

A pak se stalo, že ty, kteří byli ve své profesi příliš dobří, odmítali znervóznělí "piáristé" subjektu, který měl být zpovídán. To se stalo například Marjoriii Williamsové. Jejím největším problémem bylo, že byla příliš dobrá. A tak přišel čas, kdy světoví vládci nechtěli postoupit riziko sednout si s Fallaci a nechtěli se od ní nechat zpovídat.

A ona svou energii odklonila směrem k fikci. A čím dál víc se zabývala tím, co posbírala na svých cestách -- že se totiž dal islám do pohybu. V jejím románu Insallah bylo cosi až varovného, byl totiž inspirován prvním muslimským sebevražedným atentátníkem v Bejrútu v roce 1983. Později se rozhodla, že ona sama chce být tou zpovídanou a stát se Kasandrou, varující před tím, co přijde.

Ale jako objekt rozhovoru byla extrémně špatná.

Navštívil jsem ji v dubnu 2006 v New Yorku, kde žila v malém řadovém domě a víceméně mi do očí řekla, že jsem poslední člověk na zemi, se kterým bude mluvit. V té době měla 12 různých nádorů a jeden z jejích lékařů se jí rozechvěle ptal, proč si myslí, že ještě navzdory tomu stále žije. A na to měla odpověď.

Žila proto, aby vyplísnila islamisty a aby je vyplísnila co nejtvrději a nejpříměji.

Pryč byla ta křehce vypadající žena, která kdysi měla romantický vztah k "třetímu světu" a levicovým guerrillovým bojovníkům. Místo ní se zjevila štíhlá emancipovaná Italka v tmavém (která opravdu v pravidelných intervalech vykřikovala Mamma mia!), pobíhající po kuchyni a připravující mi tu nejtučnější omáčku, jakou jsem kdy jedl. Současně s tím vyprávěla, jak muslimští imigranti v Evropě jsou jsem předvojem nových islámských dobyvatelů. Výrok "synové Alláhovi se množí jako krysy" bylo to nejmenší, co ve své knize "The Rage and Pride" - "Zuřivost a pýcha" napsala na téma 11. září 2001. Její kniha se dostala na italský seznam bestsellerů.

Dalo jí to to, co chtěla po dlouhé a depresivní odmlce, způsobené její nemocí. Zase se stala známou a byla předmětem žalob nejrůznějších skupin, které ji chtěly umlčet. A opět se dostala na titulní stránky.

Pokud se někdo stane zaujatým až obsesivně hygienou a reprodukcí jiné skupiny lidí, je to špatné znamení: Orianina konverzace (ačkoliv stěží to byla konverzace, protože sotva popadala dech) byla plná obscenit. Můžu je citovat italsky -- brutto stronzo, vaffanculo -- a ještě mnoho dalších. A ti, kteří s ní nesouhlasili nebo ti, kteří neviděli nebezpečí tak, jak je viděla ona, pro ni byli cretini a disgraciatti. Bylo to jako stát ve větrném tunelu, v němž svištěly nadávky jak z žumpy. Další špatným znamením bylo, když o sobě začala mluvit jako o "Fallaci".

Celý život odmítala klerikalismus a fundamentalismus v jakékoliv jeho formě, ale znechucení a obavy z islámu ji nyní připoutaly k církvi. Řekla mi, že byla na jedné z prvních soukromých audiencí, které uděloval nový papež, o němž mluvila jako o "Ratzingerovi". "Je skvostný! Absolutně se mnou souhlasil!" Ale vzápětí poté, co mne ujistila, že Jeho Svatost je absolutně na její straně, mi odmítla sdělit cokoliv podrobnějšího o jejich vzájemné konverzaci. O čtyři měsíce později, téměř přesně v okamžiku, kdy Oriana umírala, papež pronesl řeč, v níž se zabýval středověkými námitkami proti islámu a nabádal k odpoutání se od zuřivosti, která nás posouvá ke střetu civilizací.

Tentokrát jsme neměli Fallaciové názor na jeho postoj k tomuto problému, ani jsme nemohli mít to potěšení vidět jej, jak se jí brání, či jí svůj postoj vysvětluje. Fallaci si odbyla svůj poslední trhák ("big get") a potom už si nechala všechno pro sebe.

Christopher Hitchens: Oriana Fallaci and the Art of the Interview, Vanity Fair, str. 142 - 148, z angličtiny přeložila | rys

další podrobnosti ZDE