Je nám jasné, že na příklad rovnost a rovnocennost mají stejný jazykový původ, ale už s původem je to taková věc. Stejnost a totožnost jsou přece odlišné pojmy. Ani jedno z dvojice jednovaječných dvojčat není totožné s druhým. Mohlo by se říci ale, že jsou obě dvojčata stejná, kdežto lidská dvouvaječná dvojčata si jsou jen podobná. A nehledě na jednovaječná dvojčata, každý člověk je sám, samostatně zcela jedinečnou osobností. Biologický základ pohlavního rozmnožování je zárukou nejen odlišnosti, ale také evoluce. A když společenský a možná také duševní vývoj vedl Francouze v Paříži k tomu, aby psali v roce 1793 na zdi města požadavek Volnost, rovnost, bratrství, tak už tehdy věděli, že nejde o to, aby měli stejná práva sobě rovní lidé, ale právě také lidé, kteří si vlastně nejsou rovni, ani ne biologicky a sociálně a taky ne společensky.

Tak, jak je to s tou rovnosti nerovných? Počátkem našeho života není buněčné dělení. Proto máme také jiné geny než naši rodiče a sourozenci. Potom vytváří rozdíly také naše výchova a naše osobní zkušenost a s tím naše socializace. K tomu přijde, že i naše materiální dědictví je velice rozdílné. Připomínám na příklad na to, že rozdílem nebyla a také není ještě dnes jen otázka bohatství různých rodin, ale že existovalo a v některých případech dodnes v Evropské unii existuje dědické právo prvního syna.

Pro některé lidi je touha po rovnosti základem politického požadavku nejen sociálně vyvážené výchovy, ale také drastického zdanění dědictví. Chtějí tím docílit, aby si byli lidé více rovni než bez odpovídajících zákonů. Často ale jde lidem o rovnost jen před soudem. Ale i s touto rovností je to problém.

Náboženské cítění a s ním spojená socializace jsou často velice odlišné - například mezi německým křesťanem a německým muslimem tureckého původu.

Morálka není jednoznačně definována pro všechny lidi žijící v téže společnosti, a tak lze rozlišovat jen osobně pociťovanou povinnost spoluobčanů. Zákon ovšem existuje jen jeden, při tom ale také existují lidé, jejichž odpovědnost je úplně nebo částečně omezena.

Z toho vyplývá, že formální všeobecná rovnost vlastně před soudem nerovných lidí jako taková vůbec neexistuje, jde i v tomto případě vlastně také jen o rovnost těch, který si už nějak rovní stejně jsou.

Ale mělo by to být otázkou nezávislého soudu a ne vlivu obžalovaného, jeho moci nebo konexí, jak by měl být potrestán za individuální porušení zákona. Ale aby se takové rovnosti před zákonem vůbec dalo docílit, bylo by ovšem zapotřebí nekonečné námahy, a to nejen v Německu.