Ten třetí koš pak označily za odpadkový mnohé oběti komunistického teroru, včetně části mých krajanů, jejichž spojencem jsem byl nejen v Helsinkách ale i na mnoha následných konferencích, jež se uskutečnily právě díky existenci třetího koše. Mí tehdejší zaměstnavatelé mne na tyto konference vysílali a snad i díky tomu se občané v Československu, včetně disidentů, mohli dozvědět, co jejich úřady slíbily, že budou respektovat. Vlastní vláda jim to zpočátku zatajovala.

Svět se od těch dob zcela neuvěřitelně změnil, z tehdejších disidentů se nejednou stali prominenti. Mnozí se, ve jménu lidských práv, rádi bijí v prsa a někteří se za práva občanů v jiných zemích skutečně angažují. Snad dokonce i bez ohledu na to, čím dříve byli a co dělali. Dnes je to prostě jednodušší. Nejsme žádná světová velmoc a když si někdo z nás, politik, či prostý svobodný člověk, třeba v Pekingu nebo i jen v Havaně, v Minsku, či v súdánském Dárfúru (o Washingtonu, anebo Moskvě se ani nezmíním) hlasitě dupne a od plic vykřikne, že zdejší vláda křivdí svým, či dokonce cizím občanům, riskuje tím velmi málo a většinou to ani nevyvolá ozvěnu. Ale ve světě už dlouho existují velké nevládní mezinárodní organizace, například Amnesty International, které prostřednictvím svých členů v průběhu let leccos užitečného dosáhly. Sám jsem tímto způsobem a s pomocí občanů jiných zemí, které jsem většinou ani nikdy nepoznal, adresně i anonymně pomohl kdysi přátelům i neznámým lidem doma.

Dosud jsem se zmiňoval jen o tom, co zmůžou prostí, svobodní lidé. Vlády a oficiální organizace či instituce mají přirozeně možnosti větší. Česká republika je dnes členem Evropské unie (EU) i Rady Evropy (RE) a samozřejmě také OSN. To jsou všechno instituce, které mají obranu základních lidských práv v popisu práce. Shodou okolností je v EU od nového roku členem i Bulharsko a domnívám se, že je naší samozřejmou povinnost uplatnit všechen vliv, který máme v zájmu ochrany a obrany jeho občanů, dokonce vůči třetímu státu, Lýbii, která členem EU není. Je opravdu na čase konečně pořádně hlasitě zakřičet a dupnout si v Tripolisu. To bychom měli hlasitě žádat v Bruselu, Štrasburku i na půdě OSN v Ženevě.

V libyjském vězení totiž už řadu let sedí pět bulharských zdravotních sester a jeden palestinský lékař. Jsou obviněni, že v roce 1999 vědomě nakazili 429 libyjských dětí virem HIV v nemocnici v Benghází, v údajné snaze najít metodu léčení nemoci AIDS. 50 z nakažených dětí zemřelo. Všech šest vězněných odmítá obvinění a odborníci dosvědčili, že děti byly, vinou nedostatečné hygieny v nemocnici, nakaženy dříve, než s nimi obvinění přišli do styku. Přesto byly bulharské sestry a palestinský lékař dosud dvakrát odsouzeni k trestu smrti, naposledy před loňskými vánoci. Málokdo si dovede představit, co znamená protrpět nevinně roky v libyjském vězení a jak to ničí životy, rodiny a budoucnost obětí.

Evropský komisař pro rozšíření Olli Rehn a předseda Evropského parlamentu Joseph Borrel na Nový rok vystoupili v bulharské televizi, aby ujistili, že, slovy komisaře Rehna, '...ve věci nedávné nespravedlnosti vůči falešně obviněným bulharským sestrám v Lybii, máte naši podporu a plnou evropskou solidaritu. Nejste sami.`

To jsou ovšem slova. Jiná slova, diplomatů a vlivných osobností, včetně komisařky EU pro zahraniční vztahy Ferrero-Waldnerové, jsou méně nadějná. Paní Waldnerová například napsala libyjskému představiteli pro styky s Evropou že doufá, nežádá, neočekává, jen doufá, že libyjská vláda změní názor. Ve snaze zlepšit hygienu a provoz v nemocnici, kde k nákaze došlo, financovala EU úpravy a zařízení. Paní Waldnerová navštívila také rodiny obětí a pomohla zorganizovat fond v jejich prospěch. To vše je humánní, ale vězněným a neoprávněně obviněným sestrám a lékaři to nepomáhá.

K věci patří, že Lybie po dlouhodobém nátlaku především vlády USA nedávno změnila politický styl a stala se údajně spojencem západních demokracií. Ty si od nového 'spojence` mimo jiné slibují, že pomůže zastavit proud ilegální imigrace z Afriky do Evropy a také spolehlivé dodávky ropy a plynu, zvlášť v souvislosti s aktuálními problémy s Ruskem. Proto jsou snahy osvobodit nevinně vězněné dosud neúspěšné. Mezitím čas běží a s ním i šance na jejich návrat do normálního života.

Náš nový 'spojenec` nyní vyžaduje úplatek 10 miliónů eur pro rodinu každého z dětí. Někteří představitelé EU podezírají, že když se teď Bulharsko stalo členem Unie, myslí si Lybijci, že za svobodu odsouzených mohou jednoduše žádat víc. Životy nevinných, trpících už léta v libyjském vězení, jsou prostě předmětem otevřeného vydírání ze strany našich 'nových spojenců`, dřívějších dlouhodobých mezinárodních teroristů. Znovu připomínám, že jde o zničené rodiny, životy vězněných a dvakrát na smrt odsouzených bulharských sester a palestinského lékaře, které jako by byly převáženy obchodně-politickými zájmy a vydíráním. Jde o lidi, kteří si snad doufali v cizině trochu přivydělat a tak se vydali do světa. S cílem obětavé humanitární práce v rámci svého povolání.

Česká republika má novou vládu, nového ministra zahraničí, o jehož angažovanosti na poli lidských práv jsem toho viděl a slyšel hodně, nikoliv ovšem od něj. Na rozdíl od většiny z těch, kdo o něm dnes píší a mluví, znám pana Schwarzenberga ještě z exilu. V nejednom případě v souvislosti s prací pro stejnou věc. Místopředsedu vlády pro záležitosti EU Vondru tak dlouho neznám, byl ale kdysi jedním z těch, pro mne tehdy cizích lidi, které jsem z exilu bránil. Z jeho dosud vyslovených názorů předpokládám, že je více orientován na Spojené státy, než na Evropu. To by nemělo vadit. V mezinárodních vztazích je třeba prosazovat politiku státu, který vláda reprezentuje a tím je Česko. Ostatně dobré vztahy s USA by měly být, ve snaze ovlivnit Lybii, užitečné.

Dlouhodobě si stěžuji, že neznám žádnou oficiální koncepci zahraniční politiky ČR. Cosi, co by mělo být každému občanu k dispozici a v hrubých rysech by se nemělo měnit s každou změnou vlády -- kdo ví, jak dlouho čerstvě jmenovanou vládu budeme mít. O svých ambicích v mezinárodní politice bude muset poslance a tedy i občany informovat do konce týdne.

Chtěl bych věřit, že zaslechneme něco o potřebě podpory nevinně trpících bulharských zdravotních sester a palestinského lékaře prostřednictvím rozhodné intervence v Tripolisu i v Bruselu, Štrasburku a v Ženevě. Doufám, že toho budeme brzy svědky. Snad též od našich představitelů zaslechneme odsouzení otevřené mezinárodní korupce na vládní úrovni. S čerstvými zážitky energetického vydírání a pozoruhodných vztahů mezi Ruskem a bývalými republikami Sovětského svazu, jež ohrožují i korektní obchodní vztahy mezi Ruskem a EU se domnívám, že naše zahraniční politika se bude muset více angažovat i tím směrem, tím spíše, že Česko je dlouhodobě silně závislé na ruských dodávkách ropy a zemního plynu.

Pokud pak jde o obsahové zaměření zahraniční politiky České republiky, domnívám se, že soustředění na humanitární a lidskoprávní problematiku by mělo dostat vyšší prioritu než dosud. Pro zemi velikosti a vlivu ČR by mohla tato problematika být jedním z přirozených směrů profilace, umožňujícím získat respekt a uznání partnerů. Konec konců jsme členy Rady Evropy- Instituce, která pro své členské země vypracovala závaznou a ve světě bezkonkurenční strukturu lidskoprávních záruk. Jejím členem je mimo jiné také Rusko. Obávám se, že v uplynulých letech se RE příliš lehce otevřela návalu nových uchazečů, z nichž mnozí stojí spíše o status člena, než o plnění závazků. Občas se mi zdá, že je ani my sami příliš nedodržujeme.

OSN v poslední době také zpřísnila své lidskoprávní standardy. Kdybychom se chtěli angažovat pro jejich uplatňování -- třeba v Dárfúru, kde dál strádají a přicházejí o život statisíce lidí, zatímco svět se snaží dívat jinam, místo aby účinně zasáhl. Možná bychom na sebe pozitivně upozornili víc, než počítáním, kolik nám zase letos členství v EU vynese. Nejen peníze, i lidská práva jsou zajímavou politickou tématikou, pane místopředsedo vlády a ministře Čunku. A o tom, že pro dobré vztahy ke Spojeným státům by naší diplomacii slušelo i občasné kritické slovo, namísto schvalování ještě ani nevyslovených žádostí washingtonské exekutivy o umístění nějakých základen, si na závěr dovolím alespoň špitnout.

Autor je bývalým místopředsedou vlády a senátorem