Sloužit není k hanbě a každý to neumí -- nemáme školených sluhů, ale posluhů a přisluhovačů k rozdávání a vývozu! Z malého přikrčeného blbce vyroste blbec velký, s rypákem obráceným k nebi -- když mu do něho naprší, hned si najde viníka. Viníků je jako psů! Stačí se rozhlédnout, vybrat si a hnát ho uličkou hanby za pomoci ostnatého drátu spleteného do biče pomsty.

Říkala mi jedna paní, že u nich městská policie vozí na obědy úřednice z MÚ,(snad proto, aby holky nezabloudily či je nepřepadl zlý nestyda a nezpůsobil jim znásilnění ) starostenská noha hoví si v autě bezmála za milion a další dvě fára jsou ještě k dispozici radním. Z cizího krev neteče, říkávaly moudré babičky a lámaly si chleba do hrnku s kávou; moudrých rapidně ubylo, zato vyčuraných se u nás v Bubákově vylíhlo požehnaně.

Řekl jsem té rozmrzelé ženě, proč to neřekne na radnici anebo to nenapíše rovnou do novin. Bojím se, odvětila. Dneska se s vámi nikdo nemazlí.

A kdy se s námi kdo mazlil? Je život vůbec k mazlení?

Mizerů ve funkcích navlečených v konfekčních šatech, oběšených do módních kravat a hozených do voňavek, i rozverných štěbetalek milujících šéfy, podšéfy a řidiče bývalo dosti, jsou i dnes a budou mezi námi trvale. Budou, protože se stále bojíme -- a někdy dlužno povědět: máme proč. Usnadňujeme mlčením žití nemravných a vykutálených ničemů. V domácím parlamentu interpelujeme před obrazovkou -- a odvoláme jednoho byrokrata za druhým, vyříkáme si to s těmi námi zvolenými otrapy počesku, anonymně, za zavřenými dveřmi. Když pročistíme zanesené mozkohardisky, uleví se nám a chutná nám pivínko mnohem více, než před dobře skrytou interpelací.

Autor motta shora uvedeného věděl o životě mnoho. Díky mu za upozornění.