Jiří Voskovec v dopise 18.dubna 1963:

"...já jen na smrt nenávidím studené statistikářské běsnění a tupý materialismus, který ovládá obě světové strany."

Brandt a Mitterrand

Začátkem devadesátých let nás pozvala spřátelená německá malířka do Francie a pozvala nás také na večeři do zajímavé restaurace v horách nad Rayolem. Byla to půvabná stará restaurace s vynikající jihofrancouzskou kuchyní, zajímavost spočívala v tom, za jídla se platil dosti vysoký paušál, ale mohli jste z každého chodu sníst tolik, kolik jste dokázali a nápoje se platily zvlášť. Rezervovat se muselo několik dní předem. Všechno bylo úžasné a byli jsme nadšeni. Myslel jsem na několik českých kamarádů, kteří by tu restauraci dokázali zruinovat a ani by se moc nepřejedli.

Ke konci večeře přišel majitel, jako vystřižený z francouzského filmu, pomenší pán s panděrem, na hlavě šedého ježka, knírek, cigaretu v koutku úst, trochu opilý, ale mile a zeptal se, zda jsme všichni Němci. Prohlásil jsem, že jsem Čech a ten dobrý muž mě objal, volaje mon pauvre ami, pozval mě na koňak a sdělil mi, že moc fandil nám pauvre Čechům a že do jeho hospody nikdy žádný komunista nesměl, ani Willy Brandt nebo Francois Mitterrand. Neumím moc -- no, skoro vůbec neumím francouzsky a než jsem vykoktal větu o tom, že to asi nebyli tak úplně komunisti, maitre se odebral za jinými hosty, Belgičany.

Podivná občanská válka

Na tohoto muže jsem si vzpomněl, když se před volbami vrátil kamarád z Ameriky a užasl nad atmosférou, jakou zde našel. Podle všech makroekonomických ukazatelů i na první Američanův pohled se nám totiž vede dobře, možná nejlépe, jak se nám kdy vedlo, ale atmosféra mezi lidmi v něm vyvolala obavu, jestli Češi pro změnu nechystají ve středu Evropy občanskou válku. Noviny, televize, ze všeho nejvíc internetové diskuse, kde našinci, skryti v anonymitě, občas neskrývaně vyhrožují jinak smýšlejícím, to všechno v něm vyvolávalo úzkost. Zdroj té nenávisti a zloby neuměl najít a zvláště ho nechápal, když viděl, jak země vzkvétá. Projel Maďarsko, Polsko i východní Německo a protože se mu zdálo, že jsme daleko nejdál, stav našich duší vůbec nechápal. Pokusil jsem se přítele uchlácholit.

Právě proto, že se nám vede nejlépe, jak se nám kdy vedlo, panuje taková atmosféra a ani volby na tom mnoho nezměnily. Svým způsobem je teď totiž asi poslední příležitost se ještě pokusit zvrátit nějak kolo dějin. U nás se tomu říká vypořádat se s minulostí. Jenže nejde o tu před sedmnácti lety, jde o tu minulost posledních sedmnácti let. Možná je to něco jako studená občanská válka... Jojo, občas jsme originální.

Komunistů mi mohou být ukradeni

Když jsem před volbami zkoušel na různých internetových serverech v nejrůznějších testech odpovídat na různé otázky, většinou se ukázalo, že v ekonomických a státoprávních oblastech se názorově velmi blížím stranám "pravice", zatímco v oblasti kultury a ochrany přírody jsem zase výrazně "levicový". Oboje dávám do uvozovek. Blbě se podle toho ovšem volí.

Upřímně řečeno, osobně komunisty vůbec nemusím. Mému otci a celé mé výrazně buržoazní rodině velice ublížili, moje osobní potíže s jejich státní bezpečností se táhly i přes konec toho stupidního režimu a paradoxně mi přinesly víc trápení, než když mě buzerovali přímo, zkrátka, nemám žádný důvod k nostalgii po minulém zřízení. Dobře si spoustu věcí pamatuju. Komunisté mi mohou být osobně ukradeni, osobně ani neznám žádného člena té strany -- tedy dnešního, někdejší ano, jsou z ODS i ČSSD, ale velkou většinou v žádné straně nejsou. Kdysi, v prosinci 1989 napsal Zdeněk Podskalský: Komunistům je asi socialismu líto, ale většině členů strany, kteří žádní komunisti nejsou, nikoliv.

Nevidím však dnes, podobně jako redaktor LN Petr Zídek, žádné skutečné nebezpečí, které by z té strany starších, ubývajících členů mělo plynout. Nevidím Sovětský svaz, který by jim vojensky a ekonomicky kryl záda, nevidím Varšavskou smlouvu. Je tu ústava a jasná demokratická většina, je tu EU. Poslední volby jasně naznačily, že tzv. levicový elektorát se kloní k levému středu, že jde směrem západních levicových stran.

Friedrich von Weizsäcker, německý filozof a mimochodem bratr prezidenta Richarda v.W., napsal že "jestliže problémem (reálného) socialismu je lež, problémem kapitalismu je cynismus". A není to jen cynismus podnikatelů, či politiků, je to i cynismus teoretiků zisku. Tomu jsme nerozuměli, ale myslím, že jsme se tomu už rozumět naučili. Nejen bolševici říkali, že když se kácí les, holt létají třísky. Nejhrůznějším dokladem toho je termín "humanitní bombardování". Cynismus je krátkozraký -- existují oblasti, jejichž ziskovost je nesmírně pomalá a dlouhodobá a na krátkodobých účtech neviditelná jako ruka trhu, kupř. ekologie nebo kultura. Úlohou toho, čemu se říká "levice", je tento cynismus regulovat pomocí demokratických mantinelů.

Bojovat minulou válku

Dědictví minulosti je vždycky především psychické. Je to směsice únavy, neuspokojení, frustrace, iluze, špatné paměti, mytologie, to všechno způsobuje, že, jak jsem už poznamenal jinde v BL, neumíme žít bez pořádného, krutého a odporného nepřítele. Měli jsme Němce-papežence, měli jsme Habsburky, měli jsme Němce, měli jsme Rusy a máme komunisty.

Mnozí si slibovali od změny režimu víc pro sebe a byli zklamáni, jiní si nepřipadají dost odměněni za to, co podle svého názoru vykonali a jsou zklamáni, jiní neviděli dostatečné ponížení svých nepřátel a jsou zklamáni.

Také už uplynula určitá doba, tuším, že se patnáct let pokládá za "generaci". Ti, kdo dorostli třiceti, si nepamatují skoro nic, ti kterým bylo tehdy třicet, blíží se dnes padesátce, mnozí jsou bohatí a hledají už nikoliv materiální uspokojení, ale něco ještě chutnějšího a to je moc. I oni potřebují nějaký žebříček do vyšších pater.

Těm všem obraz té předchozí minulosti vyhovuje, jen je-li dostatečně černobílý. Mezi nejhlasitějšími oprávci křivd však ti, kdo byli skutečně pronásledováni a bylo jim opravdu ukřivděno, tvoří jen velmi, velmi malou skupinku... Proč?

Bojovat minulou válku je vždycky snazší, protože už všichni víme, jak dopadla, i ti, kdo prohráli, tak ti, co vyhráli. Skoro žádná válka, až snad na tu poslední punskou, kde z poražených nezůstal na živu nikdo a Kartágo bylo srovnáno se zemí, však nekončí ani pro vítěze stoprocentním ekonomickým, emocionálním i sociálním orgasmem. Vždycky zbude něco nedokončeného, protože žádný lidský čin není a nebude dokonalý. A proto zklamaní vždycky snadno najdou svého přeživšího nepřítele a mohou pokračovat. Nikdy se tolik nebojovalo proti Habsburkům, jako po jejich zmizení.

Jenže ani tenkrát těm, kdo to řídili, nešlo o Habsburky. Komunisté jsou ideální symbolickou postavou nepřítele, přes kterého je možno napadat celou "levici". O to běží, ne o komunisty, jde o minulou válku. Takový nepřítel umožňuje nepřemýšlet a rovnou hodnotit, tak, jak to řekl kdysi akademik Radovan Richta: když nevím, tak straním. S tím se bohužel veze mnoho slušných a milých lidí, kteří opravdu věří, že účastní důležitého zápasu proti návratu Klementa Gottwalda k moci. Jenže někde vzadu číhá nějaký ten třeba malý a přikrádající a anonymně na internetu vyhrožující studený Pinochet.

Plačící služka a velká koalice

Druhý den jsem potkal majitele té francouzské restaurace ve městečku, kde nakupoval v doprovodu asi šestnáctileté služky tmavé pleti, která vlekla všechny ty nákupy. Jeden talíř jí upadl na zem, rozbil se a maitre na ni velice řval, ale jak jsem již poznamenal, neumím francouzsky.

Když čtu výkřiky některých studených občanských válečníků, vždycky si na něj vzpomenu. Ten muž věděl, že jeho druh "pravice" se může na skutečné komunisty vykašlat, protože ti nikdy nedosáhnou na jeho právo řvát na služku, obrazně řečeno -- ale Mitterrand a Brandt, kteří představují opravdovou "levici", ho mohou i donutit jí zvýšit plat. A o to běží, neboť peníze jsou až na prvním místě.

Můj přítel z Ameriky měl obavy z občanské války, samozřejmě naivní... I když -- humanitní bombardování nebo humanitní fackování a vyhazování... I proto si myslím, že by tzv. velká koalice v nějaké formě nebyla žádnou zradou na voličích, strany nejsou nositeli jedinečných řešení, nýbrž reprezentanty společenských trendů; byla by návratem ke střízlivému spolužití, ke kooperaci demokratických, byť odlišných názorů. Prostě by se ukázalo, že život jde dál, přestali bychom provozovat studenou válku, možná bychom si přestali i nadávat -- no, jak nás znám a podle toho, co mi píší někteří milí lidé na internetu, nepřestali.... Politici, kteří před námi hráli to válečné divadlo, by měli šanci ukázat, zda umí také normálně pracovat -- a co se týče těch urážek, stejně spolu potom chodí na kávu.