Důvod, proč jsem se tentokrát nespokojil s pouhým přečtením a odhodlal se k polemické reakci, spočívá v následující větě: "Dá se mu (českému vydání -- MŠ) vytknout snad jen zavádějící český název Skeptický ekolog. Lomborg totiž nevyjadřuje skepsi k ekologům, ale k laickým zeleným aktivistům (ekologistům, environmentalistům). Vědečtí ekologové s přijetím knihy nemají větší problémy (...)." Tady se mi v kapse otevřel příslovečný nůž.

Nevadí mi kritika věcných omylů a ideologických předsudků environmentalistů. Ta je koneckonců užitečná pro samotné toto hnutí: naučí-li se jeho představitelé argumentovat co nejvíce podle standardů soudobého vědeckého provozu (a pro spoustu z nich to není problém), jejich schopnost ovlivňovat veřejné mínění se určitě zlepší, stejně jako konkrétní dosažené výsledky. I heretikové by měli studovat teologii.

Brezinovi jde ale zjevně o něco jiného. Podstata jeho sporu je jednoznačně ideologická a týká se možností a potřebnosti účinné sociální kritiky; environmentalismus, ač mu jde zdánlivě o "přírodu" (co to znamená?!!!), je totiž především jednou z radikálních kritik moderní společnosti, ničím více a ničím méně.

Mezi řádky různých jeho textů (a často i na řádcích samotných) vyznívá Brezinův postoj vůči ekologistům takto: "já jsem nezávislý a nestranný, ekologicky vzdělaný publicista, který píše jen objektivní fakta. Moji protivníci jsou nekompetentní, argumentují nevědecky, všechno překrucují, a navíc to dělají pro peníze a touhu po moci". Jen čtenář, který je... intelektuálně nesmělý, může takovému postoji důvěřovat. Leda že by jej bral jako literární klišé oblíbené komiksové postavičky.

Brezina ani náhodou nepodává "čirá fakta". Nic takového neexistuje, fakta vždy slouží nějaké argumentaci, která je v tomto případě opravdu silně ideologická -- což by mi nevadilo. Kdyby Brezina napsal: "jsem pravičák jak Brno, nesnáším aktéry občanských hnutí ovlivňujících veřejnost bez toho, že by k tomu měli volební mandát, jsem odpůrce přímé demokracie, stoupenec volného trhu a vlády korporací (které mohu jako spotřebitel veřejně kontrolovat)," bylo by to fér. Jenže Brezina svou ideologickou zatíženost nepřizná (a když, tak jen nepřímo -- tím, že se hlásí k takovým zdrojům, jako je americký tmavomodrý think tank Wise Use) a schovává se za "objektivní fakta", "nezávislost" a nyní také -- a tady se mi v kapse otevírá ten nůž -- "VĚDECKOST".

Kdyby se Ivan Brezina vyznal nejen v ekologii, ale i v humanitních vědách, možná by věděl něco o dějinách ideologie a její kritiky, zejména té marxistické. Ta byla ve 20. století sama podrobena tvrdé kritice -- kritice, jejíž hlavní body by se daly dokonale vztáhnout i na myšlení Ivana Breziny, který se jinak všeho levicového štítí.

Oč šlo. Tradiční marxistická představa počítala s tím, že nebohý lid nejen úpí pod bičem kapitalistů, ale navíc podstatu svého utrpení ani neumí správně vnímat, neboť žije v tom, čemu se říká falešné vědomí (jež na něj samozřejmě uvalila vládnoucí třída, která jej v něm umně udržuje takovými prostředky, jako jsou náboženská víra, morálka či konzumeristická kultura). Naštěstí existují vědečtí kritikové kapitalismu, kteří umí tenata falešného vědomí prohlédnout, seznat objektivní stav věcí a hloupému a předsudečnému lidu vše vysvětlit. I kdyby se třeba vzpouzel...

Nebezpečné implikace tohoto typu myšlení jsou nasnadě a dnešní pokračovatelé marxismu se tomu svoji kritiku falešného vědomí snaží přizpůsobit. Kritika ideologie již nemůže být vedena z pozice vědeckosti nadřazené nad laické a předsudečné mínění davu; sociální kritik je sám členem společnosti a jeho práce se může plodně dít jedině v dialogu s těmi "objekty", jejichž vědomí se domníval vědecky vysvětlovat (podobný posun k dialogu lze sledovat ve vývoji psychoanalýzy, s moderním marxismem silně propojené). Dialog se ovšem neobejde bez toho, že sociální kritik připustí alespoň částečnou oprávněnost mínění laiků, včetně toho, co "z vědeckého hlediska" nemá jiný status než status pouhého předsudku. Na předsudcích totiž vždycky něco je (praví známý předsudek).

Brezina mi silně připomíná nějakého klasického marxistu, řekněme bolševického typu, který ještě neprošel revizí někdejších nebezpečných iluzí o nadřazenosti "vědeckého poznání světa". Jeho text o Lomborgovi to krásně ukazuje. Lomborg, a ještě spíše ona "skeptická data", jsou vedlejší; podstatné je, co mají tento Lomborg a jeho data dokazovat.

Mají dokazovat, že moc a vláda nenáleží lidu, ale těm, kdo tomu "opravdu rozumí". Samozřejmě, že mnohé názory ekologistů, zvláště ve své apokalyptické dimenzi, jsou předsudečné a racionálně nezdůvodnitelné; je docela dobře možné, že připomínají teorii o vzniku světa po způsobu vzniku červů ze sýra -- jak si ji vyšpekuloval jeden mlynář, teolog-laik, postava známá z knihy italského historika Carlo Ginzburga Sýr a červi. To samo o sobě není nic zajímavého. Zajímavé je, že zmíněná kniha byla napsána na základě studia záznamů inkvizičního soudu... a že moderní totalitarismy s sebou nesly rétoriku vědeckého poznání světa a překonávání, ba vymycování předsudků.

Nevadí mi skepse vůči apokalyptickým předpovědím některých ekologistů. Považuji skepsi za potřebnou. Jenže Brezina není skeptik. Skeptik je třeba Václav Cílek, jehož elegantně napsaná recenze na Lomborgovu knihu, před časem publikovaná v literární příloze Práva (viz pravo.newtonit.cz/default.asp?cache=319652), si drží odstup nejen od ekologistů, ale i od samotného Lomborga. Brezina je naproti tomu jen jiný typ dogmatika, fanatického věřícího -- nevěří ovšem v zelenou, ale v tmavomodrou...

Environmentalismus je ve svém jádru možná jen dalším z projevů toho, jak se lid, bránící své předsudky, vzpouzí svým vládcům a duchovním pastýřům. Je to prostě další z herezí. A je pravda, že hereze zpravidla byly pěkně ulítlé a někdy i nebezpečné. To by nás ale nemělo odvádět od skutečnosti, že ti, kdo se hloupý lid snaží udržet při správném vědeckém světonázoru, v posledku sotva mají za nepřehlednou kouřovou clonou "objektivních faktů" něco jiného než zase předsudky a víry v nejpodivnější obskurnosti.

Při jedné přednášce Pavla Housera, člověka, jenž je názorově zhruba tam, kde Brezina, jsem se např. dozvěděl, že ekologistické odmítání vědy je nebezpečné, protože když se vzdáme vědy, přijdeme o spoustu věcí, které všichni chceme a které nám právě věda bude časem umět zajistit -- třeba nesmrtelnost. To opravdu nemá nic společného s náboženstvím. Jinde jsem se zase dočetl, že odporem vůči GM potravinám ekologisté znemožňují potenciální vyřešení afrických hladomorů. Raději bez komentáře.

Hlavním smyslem ekologismu, ať se to Ivanu Brezinovi líbí nebo ne, je sociálně-politická kritika stávajícího systému. Je to typ kritiky, který v naší společnosti existuje od počátku, byť v různých kabátech. Zdravá otevřená společnost není taková, ve které se pro její dokonalost žádná kritika nevynoří, ale taková, která kritikům, byť se skepsí, naslouchá. A předsudečně ví, že by jim tu a tam měla dát za pravdu. Ať je klid -- a navíc: co kdyby měli pravdu...

Jakmile převáží tendence kritiky spíš potírat, je zle. A zpravidla to začíná tím, že se kritikové označí za kohosi morálně pochybného, podezřele motivovaného, nejlépe odkudsi placeného a naše peníze z našich kapes tahajícího; za někoho, před kým "je třeba bránit společnost" (Foucault). Za někoho, kdo do světa lyricky objektivních a neutrálních faktů, přimíchává cosi, co jejich lyričnost ruší, "špiní" je ideologií, předsudky, zájmy a jiné znaky lidské smrtelnosti... Kdo se pak v tom světě má vyznat, když už ani ta fakta nejsou, co bývala?

Pak už ale skončí čas Brezinů, které jsme měli tak rádi, a přijde jinej sekáč...

A abych nezapomněl: ZABILI KENNYHO, PARCHANTI!!!