9. 6. 2006
Každá mystika vede k absolutní vládě osvícenýchŠkabrahova polemika s Ivanem Brezinou dalece překračuje hranice odborné debaty o stavu životního prostředí. Její těžiště je ve sporu o povaze ekologických iniciativ a jejich roli ve společnosti. A zde se Martin Škabraha dopouští několika nepřípustných zjednodušení. Předpokládá, že lidé automaticky dokáží rozpoznat, co je v jejich zájmu, a jednat na základě tohoto poznání. To je v zásadě pravda, ale ne vždy. |
Pravda to je, když se občané aktivně a autonomně účastní veřejného života a z této účasti získávají potřebné informace o povaze sociální reality a o skutečných cílech jednotlivých aktérů v ní. Pokud zůstávají v pasivní roli pouhých příjemců politické propagandy, jsou snadno manipulovatelní. Kdyby tomu tak nebylo, museli bychom například věřit, že masový příklon k nacismu v předválečném Německu byl výsledkem pravdivého sebepoznání německých občanů a že tedy byl v jejich zájmu. Obdobně by pro nás zůstal nepochopitelný politický význam Kubiceho zprávy, která měla ovlivnit až 26% voličů v jejich rozhodování. M. Škabraha se mýlí i v posuzování marxismu. Pro Marxe i Engelse byly rozhodující konflikty, vyvolané ekonomickými zájmy, které považovaly za školu, v níž proletariát získá rozhodující zkušenosti potřebné k jeho sebeosvobození (viz např. 3. tezi o Feuerbachovi). Teorie, i ta Marxova, sehrává v tomto pomocnou, i když nezastupitelnou roli. Nezastupitelnou např. v tom, že třebas jsem filozof, nejsem přírodovědec a nejsem tedy schopen samostatně poznat trendy, příčiny a následky globálního oteplování. K tomu potřebuji specializované teoretiky. Obdobně ve společenské realitě mohu vidět rostoucí politické napětí i rostoucí počet válečných konfliktů, ale není bezprostředně jasné, co je toho příčinou. Je to konflikt civilizací, náboženských okruhů, nebo logika kapitalistické maximalizace zisku? Takže právě proto se o výklad jejich příčin, o interpretaci faktů, vede vášnivý boj, do nějž vstoupil i M. Škabraha svým textem. Ekologické iniciativy představují velmi různorodou směs názorů a postojů. Jsou mezi nimi radikálně demokratické skupiny, i vyložení elitáři. Mezi teoretiky nalezneme demokraty a humanisty, i ty, kteří volají po vyhubení lidstva. Samotná starost o přírodu je natolik dílčím prvkem v pohledu na svět, že připouštěla i spojení s nacismem (viz např. knihu Ekofašismus). A opět tedy záleží na interpretaci, chcete-li ideologii, která zasadí ohrožení přírody (nebo lidstva?) do širšího rámce. Význam tohoto rámce, i značnou bezradnost českých zelených při jeho utváření, velmi názorně demonstruje i současné chování Strany zelených a především jejího vedení. To je ochotno spojit se s ODS, která měla mezi ekologickými iniciativami trvale pověst jejich největšího nepřítele. Shrnuto: ne každá ekologická iniciativa je autentickým projevem sociální kritiky v demokratickém a humánním smyslu. I zde sehrává často velkou roli falešné vědomí, nebo-li ideologie. A již jen krátce. Věda je založena na průkaznosti svých tvrzení, na kritice faktů i teorií na nich založených. Její základní otázka je: "Proč bych tomu měl věřit?",v níž je odmítnuta jakákoliv víra na základě osobní autority mluvčího, emocionální manipulace posluchači či odkazu na privilegované poznání dostupné jen zasvěceným. Ve vědě se tedy požaduje důkaz ve formě teorie, což je původně to, co je všeobecně přístupné k podívání. V podstatě vědy je tedy obsaženo odmítnutí jakékoliv nadřazené autority a jako taková proto vzniká až jako důsledek vzniku demokratického politického uspořádání ve starověkém Řecku (blíže viz např. Vernant: Počátky řeckého myšlení). Nemůžeme být svobodní, když si neosvojíme principy tohoto skeptického, kritického myšlení. Každá mystika vede nakonec k absolutní vládě osvícených. |