Problematičnost nabízených východisek

Změna volebního systému je věc koncepční a dlouhodobá, naléhavý problém však je, jak zajistit vznik vlády s alespoň minimální většinovou podporou v nově zvoleném parlamentu. Vítěz voleb zatím doufá, že se mu podaří tak či onak někoho z levicového tábora přesvědčit, aby podpořil jeho vládu. "Druhý vítěz" operuje s nejasným konceptem dlouhodobé úřednické vlády. Kromě těchto variant, v jejichž úspěch dnes věří málokdo, jsou zdá se už jen dvě možnosti (byť je zatím oficiálně nikdo nepřipouští) -- velká koalice a opakování voleb. Principiálně by byla jistě lepší možnost druhá, ale její uskutečnění bude narážet jak na nechotu nových poslanců vzdát se svých sociálních jistot (a mnoho politických stran by se také mělo čeho bát), tak na spory, jak vlastně reformovat volební systém. Mnohým komentátorům se proto zdá, že nejlepší by byla "stabilní vláda" velké koalice "se silným mandátem".

Dovoluji si tvrdit, že stabilita velké koalice je naprosto iluzorní. V našem ústavním systému vláda stojí a padá s premiérem -- proto jakmile by byl premiér ve svém úřadě, mohl by koaliční partnery poslat k šípku a nabídnout uvolněná místa stranám, se kterými skutečně chce vládnout. Za stavu 100:100 by pak opozice mohla křičet, jak by chtěla, ale vládu by nesvrhla (pokud by nezískala někoho z vládních stran pro pomstu za svou křivdu). Lze si i představit, že pokud by vláda další tři roky vydržela a vládla ke spokojenosti svých voličů, věrolomnost premiéra by byla zapomenuta a omluvena (jako byla v roce 2002 do značné míry zapomenuta a omluvena věrolomnost opoziční smlouvy). K rozpadu velké koalice by se jistě našla chvíle, kdy by to vypadalo jako otázka principiální, nikoli jen čistě mocenská, zvlášť pokud by se slabší partner v koalici pokoušel silnějšího tak trošku vydírat, jak bývá zvykem.

Proto se domnívám, že velká koalice nezaručí České republice stabilní vládu a jediným skutečným řešením je nové rozdání karet. Jak ale tento všobecně nepopulární krok prodat nově zvoleným poslancům a jak změnit volební systém, aby to bylo čestné, přijatelné a přineslo to výsledek?

Nerovné volby -- vliv volebních obvodů a posloupnosti součinitelů

Podívejme se nejprve na otázku změny volebního systému. Když se hovoří o poměrnosti a spravedlivosti volebního systému, neměla by se brát v úvahu procenta z celkového počtu platných hlasů, ale podíl na "relevantních" hlasech, které putovaly ke stranám postoupivším do skrutinia. Z tohoto pohledu je poměr sil takovýto:

Volební zisk a mandáty stran ve volbách 2006

Z toho je vidět, že proti přísně poměrnému systému ztratila nakonec i KSČM. Nejvíc bita byla samozřejmě Strana zelených, zvlášť když se ukazuje, že pouhých 1053 hlasů navíc vhodně rozložených do Jihočeského, Libereckého a Královhéhradeckého kraje by jim přineslo další tři mandáty (ovšem pouze na úkor jejich potenciálních koaličních partnerů).. Při podrobnějším zkoumání se potrvzuje, že hlavním důvodem nespravedlivosti rozdělení mandátů (zejména obrovského rozdílu mezi lidovci a zelenými) je nestejná velikost volebních krajů. Lidovci vydělali na tom, že jejich volební základna na Moravě je méně fragmentovaná. Zároveň je vidět, že paradoxy našeho volebního systému neodstraní ani použití jiné posloupnosti dělitelů.

Rozdělení mandátů při volebním zisku z 2.-3.6. 2006 a různých podílových součinitelích

Poznámka: Lze předpokládat, že takový drobný zásah do volebního systému, jakým je změna volební aritmetiky, by nevedl k jinému chování voličů, takže přepočet odevzdaných hlasů na mandáty těmito různými metodami dává smysl (na rozdíl od přepočtu s pohyblivou jednoporocentní uzavírací klauzulí, kterou navrhoval Josef Baxa -- taková změna volebního systému by jistě vedla k výraznému růstu preferencí malých stran).

Všimněte si, že posílení většinových prvků v systému (upravený D'Hondt, Imperiali) by sice posílilo velké strany na úkor malých, ale volební pat 100:100 by vznikl stejně. Pozoruhodné je, že Huntingtonovy dělitele, které mají teoreticky být neutrální, vedou v našem systému -- díky rozložení volebních krajů -- nejen k výraznějšímu posílení velkých stran, ale dokonce k vítězství levice o jeden mandát. Posloupnost Saint Lague i dánská posloupnost sice pomáhají menším stranám (a také vedou ke kýžené vládní většině), ale od poměrného systému se přece jen liší, neboť při použití obou získají zelení jeden mandát navíc proti lidovcům (to je opět dáno nahodilostmi v uspořádání volebních krajů).

Příznivcům malých stran by se jistě líbila reforma volebního součinitele třeba na Saint Lague (který se používá v českých komunálních volbách). Velcí inkumbenti se tomu ale asi budou zuby nehty bránit, protože představa vlády se silnou Stranou zelených (do jejíhož poslaneckého klubu by při větším zisku mandátů asi pronikly i nějaké levicovější elementy) nikoho moc neláká. Navíc žádná reforma volebního součinitele neřeší nebezpečí vzniku volebního patu (ovšem ani Koudelkův návrh z pondělního Práva rozsekat velké volební kraje na víc kousků, aby žádný neměl o moc víc než 10 mandátů). Takovým řešením je pouze bonifikace vítěze nebo změna počtu mandátů (případně obojí). Bonifkace vítěze je ale technicky dost komplikovaná a nezdá se mi, že by v současné vypjaté atmosféře, kdy se budou strany handrkovat o každou píď, o kterou budou muset ustoupit, bylo možné najít pro všechny přijatelný kompromis tak rychle, aby se podle něj mohly konat případné nové volby. Změna počtu mandátů by snad projít mohla, ale pokud bude některá strana podmiňovat její schválení změnou volebního systému, může i tady dojít k nepříjemnému zablokování možnosti vypsat nové volby. Nehledě na pravděpodobné spory o to, zda přidat nebo ubrat (jak vypočítal politolog Tomáš Lebeda, při 199 mandátech by v letošních volbách vyhrála levice, při 201 mandátech pravice a zelení).

Nekomplikujme to a zvolme dalšího poslance

Nabízí se přitom sice jednorázové, ale čisté a snad i průchodné řešení. Prostě zvolit jednoho poslance navíc, nejlépe během podzimních senátních a komunálních voleb. Současní poslanci se nebudou muset rozloučit se svými teplými místečky, vláda bude mít většinu podepřenou čerstvým všelidovým mandátem (a ne nějakými zákulisními pletichami) a pravice i levice si bude moci otestovat, jak by vypadala přímá volba prezidenta. Volební systém by se mohl změnit později spolu s celkovou revizí ústavy, pokud na to budou mít strany náladu (dost pochybuji). Tento postup by sice vyžadoval schválení ústavního zákona, ale bez vlivu na vyváženost politického systému jako celku a také bez poškození něčích zájmů, takže by jeho přijetí nemělo být ani zdlouhavé, ani bolestné. Jakkoli je to spíše jednorázové řešení současné šlamastyky, zároveň se tím provždy odstraní pat 100:100, i když si myslím, že jeho opakování bychom se stejně hned tak nedočkali. A po podzimních volbách by se ta či ona vláda mohla věnovat všem těm naléhavým úkolům, které si vytýčila. Do té doby by vládla nejspíš pravicově-zelená koalice, ať už s důvěrou nebo bez ní, a byl by čas zjistit jak vyústění aféry Kubice a dalších pochybných otázek kolem vlády ČSSD, tak schopnosti některých talentů ODS i dalších stran stát v čele ministerstev, takže by občané měli mít dostatek informací pro kvalitní (a naprosto nezpochybnitelné) rozhodnutí, kdo má vládnout.

Autor je student