11. 5. 2006
Vlasov nechtěl pomoci povstání v PrazePři příležitosti 61.výročí Pražského květnového povstání a Dne vítězství se již tradičně píše o úloze Ruské osvobozenecké armády ROA při její pomoci povstalcům proti německé přesile. Ta, jak známo, je spojena s jménem svého zakladatele sovětského generála A.A.Vlasova, který shodou okolností v letošním roce má dvě kulatá jubilea : narodil se před 105 lety a od jeho popravy v Moskvě uplynulo 60 let. U nás se po listopadu 1989 znovu otevřela diskuse o úloze tzv. Ruské osvobozenecké armády ROA v Pražském povstání a jejího velitele, který 14.listopadu 1944 se na Pražském hradě postavil do čela založeného Komitétu pro osvobození národů Ruska KOR s cílem "osvobození Ruska ze jha bolševismu". Není bez zajímavosti, že šlo o akci vyvolanou říšským vedoucím SS Heinrichem Himmlerem. Osvobození Československa v roce 1945 a konec II. světové války TÉMA BL Roel Vlasova a ROA při osvobození Prahy TÉMA BL |
Samotný Hitler neměl důvěru ve Vlasova a jeho ROA, kterou podezíral, že při jejím nasazení na frontu přeběhne k nepříteli a taky jej nikdy nepřijal. Po listopadu 89 se o tom rozpoutala rozporuplná diskuse, vyšla řada publikací, i když nešlo o novou látku, protože v šedesátých letech ji otevřel dnes již zesnulý historik Karel Bartošek ve své knize "Pražské povstání 1945" (Naše vojsko/SPB Praha 1960). Šlo tehdy o výbušný materiál, protože kolem úlohy vlasovců při osvobozování Prahy se nevedly teoretické, ale především politické spory. Pro mnohé jejich aktéry to mělo tragické následky, stačí připomenout osobu vojenského velitele povstání generála Kutlvašera, nebo člena České národní rady za KSČ Josefa Smrkovského. Ironií osudu, jak ukazují dokumenty, je však skutečnost, že aktérem operace ROA v Praze, při které padlo 300 jejich příslušníků, nebyl Vlasov, jak se často mylně uvádělo, ale velitel 1.divize ROA generál Buňačenko. Vlasov se naopak se od samého začátku stavěl proti tomu, aby se jeho vojáci postavili proti Němcům a podporovali český odboj. Důvody udával přitom dva - první, že by bylo předčasné zasáhnout do boje na české straně, protože se ještě neví, jak je vůbec orientován. Zdůvodňoval to zkušeností, že v čele partyzánských oddílů stojí sovětští důstojníci a druhý, že dal osobní slib veliteli německých armád v Protektorátě polnímu maršálovi Schörnerovi, že ROA nebude podporovat povstalce. Mezi Vlasovem , který byl zásadně proti ozbrojeným akcím a Buňačenkem, který byl pro podporu povstání, nikdo Vlasova nepodpořil a ten od této chvíle naprosto rezignoval a již se ničeho dalšího neúčastnil ani do ničeho nezasahoval. Ve světle těchto fakt poděkování České národní rady generálu Vlasovovi, že jeho vojska přišla na rozhlasovou výzvu na pomoc bojujícímu pražskému lidu, se dnes jeví zcela jinak. Spor mezi veliteli ROA byl veden především o to, jak přežít a uniknout utahující se smyčce, která se stejně nakonec zadrhla na jejich hrdlech. Ukazuje to i Buňačenkovo rozhodnutí, když zjistil, že ČNR po politické stránce nechce mít s ROA nic společného, dal rozkaz se okamžitě z Prahy stáhnout a zajatým Němcům vrátit zbraně. Vlasov sám se pokusil ještě požádat švýcarské a údajně i švédské úřady o politický azyl. Byl odmítnut a nezdařil se ani jeho pokus odletět do Španělska a najít útočiště u Franka, jak se to na příklad podařilo Léonu Degrellovi, veliteli valonských SS . Navíc neměl ani naději, že by byl přijat Brity a Američany, kteří bez milosti vydali Sovětům nejen příslušníky ROA, ale i proněmecké kozáky. Posledním pokusem byla žádost, kterou přednesl veliteli 25. tankového sboru generálu Fominovi, aby sovětská vláda a Stalin, kterého osobně znal, se zachovala vůči němu humánně za jeho zásluhy o záchranu životů statisíců ruských válečných zajatců, které soustředil v ROA. Informace, že mu údajně Fomin nabídl pistoli, aby se zastřelil, je více než nepravděpodobná, protože Stalin vydal rozkaz chytit Vlasova živého a přivést ho do Moskvy. Vlasov i jeho důstojníci si byli dobře vědomi, že když padli do rukou Němců, jsou již předem odsouzeni k smrti na základě proslulých Stalinových příkazů č.270/41 a č.227/42 , podle kterých vzdání se a tudíž zajetí se považovalo za vlastizradu. Z toho plynoucí represe se vztahovaly i na jejich rodinné příslušníky, což bylo nemilosrdně splněno i v případě ženy a dcery Stalinova syna Jakova, které po jeho zajetí byly odvlečeny do gulagu. Jak se později ukázalo, nevyhnulo se to ani těm, kteří odmítli vstoupit do ROA, jak se stalo i v případě generála Ponědělina, který, když jej Vlasov verboval, plivl mu do tváře jako zrádci.Vojenským kolegiem byl obdobně jako Vlasov odsouzen k trestu smrti, protože padl do zajetí. Nad Vlasovem, Buňačenkem a dalšími jeho deseti veliteli byl rozsudek oběšením vynesen a proveden 1.srpna 1946. V komuniké se uvádělo, že odsouzení se dostali za různých okolností do fašistického zajetí, dobrovolně nabídli své služby v boji proti Sovětskému svazu a spáchali tím odporné zrádcovské činy. Stalo se tak po ročním vyšetřování, kdy Vlasov odmítal být označován za zrádce a vyzdvihoval své zásluhy při službě v Rudé armádě, za kterou obdržel Leninův řád, Řád Rudého praporu a medaili "XX.let RKKA"(Dělnicko rolnické Rudé armády). Aktivitu při vytvoření ROA zdůvodňoval svou snahou zachránit životy stovky tisíc zajatců, kteří za nelidských podmínek umírali hlady a zimou v německých táborech. Údajně podle tzv. Mechlisových zápisů (L.Z.Mechlis 1889-1953 člen ÚV KSSS ) někteří členové politbyra přesvědčovali Stalina, aby Vlasov nebyl odsouzen k trestu smrti za jeho velitelskou činnost při bitvě o Moskvu v roce 1941 a za záchranu Prahy. Nejvíce se měla tehdy angažovat tehdejší formální hlava státu Kalinin (1875-1946), který však v té době byl těžce nemocen a zemřel ještě před zahájením procesu. U západních spojenců i u veřejnosti mimo hranice Sovětského svazu byly rozsudky smrti v tomto směru považovány za zcela normální. Stačí připomenout, že typické osobnosti, propagující aktivní spolupráci s nacistickým režimem, skončily obdobným způsobem jako Vlasov, i na Západě. Ve Francii byl odsouzen k trestu smrti maršál Philippe Pétain i Pierre Laval, v Norsku Vikund Quisling, v Belgii Léon Degrell. Milost z nich dostal pouze Pétain, ale nikdy již nevyšel z vězení živý. Před pěti léty se ruské hnutí "Za víru a vlast" pokusilo o jeho rehabilitaci, s kterou se poté zabývalo vojenské kolegium Nejvyššího soudu Ruské federace. Již předtím ale ruská vojenská prokuratura zamítla žádost o rehabilitaci Vlasova a jedenácti dalších bývalých důstojníků Sovětského svazu. Podle jejího názoru byli všichni odsouzeni právem a není důvod k přehodnocení tohoto rozhodnutí. Hlavní vojenský prokurátor Michail Kislicyn prohlásil, že pro něho jako důstojníka i vojáka, důstojník, který zradil vlast, zůstává zrádcem nezávisle na režimu. To podle jeho slov bylo dokázáno vyšetřováním a Vlasov to přiznal sám. Nejvyšší soud poté 1.listopadu taktéž zamítl žádost o rehabilitaci. Vycházel z toho, že Vlasov byl jednak odsouzen pravomocně na základě trestního zákoníku z roku 1923 a také na základě usnesení Nejvyššího sovětu z roku 1943. Ten stanovil trestní odpovědnost pro německé fašistické zločince, kteří jsou vinni ze spáchání vražd a týrání sovětských občanů a zajatých rudoarmějců, pro špióny a vlastizrádce. Soud přitom potvrdil, že Vlasov a jeho armáda se aktivně podíleli na boji se sovětskými vojáky a vytvořili Ruskou osvobozeneckou armádu. Zprostil jej však obvinění z kontrarevoluční agitace a propagandy na základě platného ruského zákona o rehabilitaci obětí politických represí. Osoby, které byly za tuto činnost odsouzeny, jsou nyní rehabilitovány, protože protisovětská agitace a propaganda není pojímána jako veřejně nebezpečná činnost. Vlasov jí jak známo věnoval značnou pozornost, ale její eliminace na odsouzení k smrti nemá podle ruského soudu podstatný vliv. Nadále tedy trvá zbavení jejich hodností, jakož i majetku, i když nyní rozšiřování jeho myšlenek není v Rusku trestné. Ty jsou i pro ruskou veřejnost široce přístupné na internetu, kde je vlastní stránka ROA. V současnosti však jde již o historické dokumenty, protože živé problémy po zhroucení komunistického režimu v Rusku již neobsahují. Nelze se proto divit, že i v samotném Rusku případná rehabilitace Vlasova nikoho nevzrušuje. Příslušníků jeho armády ubývá vzhledem k jejich věku i zdravotnímu stavu každým dnem. Důstojníci byli většinou postříleni ihned po válce a prostí vojáci byli uvrženi do gulagů, takže přeživším je dnes přes osmdesát let. Většina z nich měla prostě smůlu, že se dostala do krutého německého zajetí často i pro hrubé chyby jejich velení. Bylo to tak zřejmě i v případě Vlasova, který do svého zajetí 11. 7. 1942 byl Stalinovým oblíbencem. Byla jeho osobní tragédie, že jako voják vysokých profesionálních kvalit byl jím poslán do Leningradu. Kdyby ho byl na místo Volchovského frontu poslal k Stalingradu, zřejmě by ho maršálská hodnost neminula. A kdo ví, možná, že by to byly právě jeho tanky, které by v roce 1945 pod rudými prapory vstoupily do Prahy. Takto vstoupil do našeho vědomí jen jako tragická osoba, která se na podzim 1944 do Prahy dostala za pomocí černých standart SS a půl roku poté nedaleko ní do rukou svých katů. |
Role generála Vlasova a ROA při osvobození Prahy | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
11. 5. 2006 | Vlasov nechtěl pomoci povstání v Praze | Richard Seemann | |
9. 5. 2006 | Děň Pobědy | Štěpán Kotrba | |
18. 8. 2005 | Překvapivé paměti Čestmíra Císaře | Jan Čulík | |
10. 5. 2005 | Smí mít pravda dva konce? | Miloš Dokulil | |
6. 5. 2005 | Tolik válečných mýtů, jako je národů | ||
20. 10. 2004 | Stalinská cholera a banderovský mor | Pavel Pečínka | |
23. 12. 2003 | Čapek a Beneš - boj za svobodu ducha a srdce | Věra Olivová | |
27. 11. 2003 | Den vítězství | Petr Jánský | |
8. 5. 2003 | Osvobození ČSR | ||
8. 5. 2003 | Vojska generála Vlasova v Čechách | Jan Čulík, Štěpán Kotrba |